Článek
Tak hned první večer. Sedmašedesátiletá britská herečka se šlechtickým titulem Dame Helen Mirrenová převzala Křišťálový glóbus a mluvila hlavně o tom, že postavení žen ve filmovém průmyslu se sice od časů jejího mládí změnilo, ale že to pořád není ono.
Dokonce přivedla do lehkých rozpaků prezidenta festivalu Jiřího Bartošku, když se ho na pódiu zeptala, kolik festivalových filmů režírovaly ženy. Ať hodí kamenem, kdo by to v tu chvíli takhle přesně věděl. Odpověď by ji nejspíš docela potěšila: kdo si dal práci a spočítal to, zjistil, že těch režisérek bylo šestadvacet, což není málo.
Helen MIrrenová s Křišťálovým glóbem
V rozhovoru pro Právo pak Mirrenová svůj apel na postavení žen ve filmu rozvedla: „Ve filmovém průmyslu byla vždy řada velmi vlivných žen, ale jejich jména jsou neznámá. Ženy byly dlouho nuceny nepřipisovat si žádné zásluhy. Proto jsem ráda, že ve svém nejnovějším filmu Hitchcock hraji ženu Alfreda Hitchcocka Almu: byla to jeho střihačka, a on její zásluhy vždycky vyzdvihoval. Za to mu patří pochvala.“
Američanka Kara Haywardová je zase úplně na začátku kariéry. Když ji Marek Eben představoval publiku závěrečného večera, poznamenal, že lichotka „vypadáte na sedmnáct“ v jejím případě působí opačně, než bývá zvykem: je jí totiž teprve třináct.
Třináct let by Američance Kaře Haywardové nikdo nehádal.
Na místě je tedy varování pro všechny příliš okouzlené muže, tím spíš, že mi na otázku,
jak je připravena na natáčení erotiky, řekla, že s líbáním nemá problém: „Je to jen další scéna, nic těžkého.“ Kara hraje svou první a hned hlavní roli ve filmu Moonrise Kingdom, který v květnu zahajoval canneský festival, takže má opravdu dobře našlápnuto. Představila se tam celému světu a média ji přirovnávají k začátkům hvězd, jako je Keira Knightleyová nebo Scarlett Johanssonová.
Z Íránu přijela další hvězda: Leila Hatamiová hraje v karlovarském soutěžním filmu Poslední krok a dostala ve Varech Cenu za nejlepší ženský herecký výkon. Nebylo to její první vítězství tohoto druhu. Stejné ocenění dostala například loni na Berlinale za roli ve snímku Nader a Simin, který navíc celý festival vyhrál a pak dostal ještě Oscara za nejlepší zahraniční film.
Íránská hvězda Leila Hatamiová byla nejlepší herečkou festivalu.
Eva Zaoralová křtila knihu Život s filmem, v níž odpovídá na otázky publicistky Aleny Prokopové. Otevřeně, upřímně.
Závěr festivalu patřil Susan Sarandonové. Skvělá herečka a nádherná žena z rodu těch, s nimiž byste chtěli na základě desetiminutového setkání kamarádit. Pochází z velké rodiny, je nejstarší z devíti sourozenců a absolvovala katolické gymnázium. Když jsem se jí ptala, jaký na ni měla škola vliv, odpověděla bez zaváhání: „Velký. Jakmile jsem se trochu víc dozvěděla, co je to církev, okamžitě jsem z ní vystoupila.“
Susan Sarandonová si z Varů odvezla Křišťálový glóbus za mimořádný přinos světové kinematografii.
Aby to nebylo celé úplně jen o ženách, určitě budu dlouho vzpomínat na setkání s dánským hercem Thomasem Bo Larsenem. Jednak proto, že hraje ve skvělém filmu Thomase Vinterberga Hon, jednak pro seznámení s ním samotným. Na prsou má vytetovaného Che Guevaru, jinde po těle další kérky.
„Hodně cestuji, nenávidím dánskou zimu. A odevšad si vozím suvenýry a nové tetování,“ řekl mi v rozhovoru. Kromě toho kouří elektronickou cigaretu a moc si to pochvaluje: dostal se k ní tak, že na ni točil reklamu, a už u toho zůstal.
Dánský herec Thomas Bo Larsen nenávidí dánskou zimu, proto hodně cestuje.
Thomas hraje ve všech Vinterbergových filmech a prozradil i zákulisí jejich společné tvorby: „V jedné špinavé hospodě máme svůj stůl, kde se jednou za dva měsíce sejdeme, dáme si pivo a večeři a kecáme o ženských, pak o ženských a pak o filmu. Vznikají tam všechny příběhy.“
Příběh 47. karlovarského festivalu skončil. Na ten další se můžeme už teď těšit: bude se konat od 28. června do 6. července 2013.
