Článek
„Možná to bude znít divně, ale je to rozhodně můj nejvíc politický snímek,“ říká režisér Mizejících světlušek Sébastien Pilote.
„Myslel jsem při něm na to, že dnes čelíme něčemu jako nový fašismus a že pokud narážíme na občasné záblesky naděje, jsou dost ojedinělé a většinou si jich ani nemáme šanci všimnout. Jsou trochu jako světlušky. Myslím, že by byla chyba ten film vnímat jinak. Rozhodně jsem nechtěl natočit nějaký věrný portrét současné québecké mládeže.“
Léo, v živoucím podání talentované herečky Karelle Tremblayové, je v maturitním ročníku, ve škole jí to jde: má dobrý prospěch a ani společensky nepatří mezi outsidery. Doma to ale tak ideální není, zmítá se mezi dvěma výraznými otcovskými figurami.
Nový manžel její mámy je lokální mediální hvězda, už povahou populista, jemuž chybí pokora i sebereflexe. Právě on je tu symbolem současných časů.
Léo ho nenávidí hlavně proto, že kdysi ve sporu o místní továrnu stál proti jejímu biologickému otci, tehdy šéfovi odborů, který tenhle souboj na celé čáře prohrál a následky si s sebou musí nést dodnes.
Svého skutečného otce, pro změnu symbol časů minulých, si ovšem Léo naopak přespříliš idealizuje. Je jasné, že jediným řešením je emancipovat se od obou.
Kanadský vyslanec mezi karlovarskými soutěžními filmy: Mizející světlušky
Nabízí se, že osvobodit se od hlučné přítomnosti i od řešení z minulosti, která dnes už nefungují, je jediná možná cesta také pro západní společnost jako celek. Jednoduché to ale rozhodně nebude.
„Název filmu, Mizející světlušky, vychází z metafory, kterou použil Pasolini, když mluvil o novém fašismu v Itálii,“ říká Pilote. „Podle něj byla malá světélka naděje, svítící do noci, přehlušena obřími reflektory masové zábavy a ohlušujícím křikem reproduktorů.“
Jako popová píseň
Mizející světlušky jsou zároveň poměrně přímočarý film. Sám kanadský režisér říká, že kdyby šlo o psaný text, byl by složen z jednoduchých vět, neměl by jistě opulentní styl, ale zároveň by se neobracel zády k metafoře: „Mohl by to být komiks, grafický román nebo popová píseň.“
Mimochodem právě hudba hraje ve filmu podstatnou roli. Už třeba jen ten detail, že když Léo utíká ze slavnostní rodinné večere, ozvou se až pohádkové fanfáry, které nám připomínají (do značné míry iluzorní) nespoutanost jejího věku.
Mizející světlušky budou spolu s dalšími jedenácti snímky zápolit o hlavní cenu karlovarského festivalu už od 29. června.
