Juraj Herz: Nechci ještě skončit, už kvůli své přítelkyni

Vyrůstal v Kežmarku. Jeho otec Leo Herz byl lékárník, za kterým chodili lidé z celého okolí. Když v zadním pokoji připravoval čípky, prášky, masti a všechno, co bylo potřeba, chtěl, aby u něj pacient stál a celou tu alchymii viděl. Vpředu v obchodě maminka Alžběta vyráběla rychlé jednodušší léky.

„Táta říkal, že lékárna má působit trochu tajemně a trochu alchymisticky. Věřil v placebo, v moc pacientovy sugesce a tvrdil, že z padesáti procent už léčí to, co zákazník zažívá při výrobě léků,“ vzpomíná Juraj.

Herzovi bydleli nad lékárnou. Do světa lahviček, dóz a šuplíčků měl malý Juraj volný přístup. Věděl, že nesmí nic ochutnávat. Kdyby něco rozbil nebo vylil, otec by ho neuhodil. Byl velice laskavý. Dokonce odmítal jezdit na dovolené, aby byl k dispozici lidem.

„Pamatuji se, že na začátku války byl nedostatek prášků proti bolesti hlavy. Náš tatínek měl vlastní recept, míchal lék, rozděloval ho na části a já to směl balit do oplatkového papíru, který se rozpouští v ústech, nebo do tenkých papírků. Sedávali jsme všichni tři s maminkou, povídali si a balili prášky,“ vypráví režisér.

Přesto Juraje lékárnictví nikdy nepřitahovalo. Nejprve chtěl být kuchařem a pak hercem a režisérem. Otec mu říkal, že je lepší být dobrým kuchařem než špatným hercem, ale ve výběru mu nebránil.

A tak Juraj odjel nejprve do Bratislavy na Střední uměleckoprůmyslovou školu studovat vše kolem fotografie. Poté se přesunul do Prahy na loutkářskou katedru AMU.

„Na loutkařinu jsem šel proto, že jsem na střední škole hrál loutkové divadlo. Mým spolužákem byl například Honza Švankmajer. Ale víc mě to táhlo k filmu. Nakonec jsem ještě dělal zkoušky na FAMU, jenže mi řekli, že mi dělnická třída už nebude platit další studia,“ směje se.

Naštěstí si ho jako asistenta vybral pro dva filmy režisér Zbyněk Brynych (Neschovávejte se, když prší a Transport z ráje) a dvakrát byl k ruce Jánu Kádárovi (Obžalovaný a oscarový Obchod na korze). Ty čtyři roky považuje za svoji FAMU.

„Všude se píše, že jsem se uvedl v roce 1968 Spalovačem mrtvol, ale můj první samostatný film byl Sběrné surovosti podle Hrabalových povídek Perličky na dně. Točili jsme každý jednu -Věra Chytilová, Evald Schorm, Jiří Menzel, Ivan Passer, Jaromil Jireš, Jan Němec a já.

Pak přišel kontroverzní film Ve znamení Raka (1966), s kterým jsem měl potíže. Vystříhávali mi scény, takže jsem ho znovu dotáčel v Itálii. Kulhavého ďábla (1967) mi také vystříhali. Pak teprve vznikl Spalovač mrtvol. To byl můj třetí celovečerní film.“

S osudovou herečkou Terezou Pokornou se potkal, když v roce 1985 chystal film Galoše štěstí. Chtěl ji obsadit do role mladičké víly. Znal ji z Kachyňových snímků a z pohádek.

„Bylo jí pětadvacet let a já jsem se bál, že už bude stará. Sešli jsme se, abych se na ni podíval, a první věta, kterou jsem prý řekl, byla - No, to jsem si oddechl! Vypadala strašně mladě. Byla tak mladičká, že jsem se do ní ještě nezamiloval. To přišlo až později. Ten film se točil špatně, vlekl se kvůli špatné produkci a já byl pořád mrzutý.

Hrála tam i Jana Brejchová a ta řekla Terezce, pojď, vezmeme Juraje za ruku, aby nebyl tak nešťastný. A vzaly mě za ruku, Jana mě pustila a Terezka ne. Vlastně jsem ji už nepustil já.“

O dva roky později emigrovali do Mnichova. Chtěli už dřív, ale jeho rozvod se vlekl rok a půl. Přece jen rušil osmadvacetileté manželství, ze kterého má syna Michala. Je stejně starý jako Tereza. Ta pak s Jurajem odešla do cizího prostředí, opustila svou rodinu, vzdala se herectví i taneční kariéry, neuměla německy a byla pořád sama.

„Točil jsem tehdy hned v Maroku. Byl jsem tak zahloubaný do filmování, že jsem její situaci nevnímal. V arabském světě nemohla vyjít bez doprovodu. Navíc byla daleko široko jediná blondýna.

Pozvali nás například na oběd s tím, že žena nesmí sedět u stolu. Tak jsem řekl, že nebudu sedět ani já. Nakonec ustoupili, ale arabští muži byli naštvaní a ještě víc se zlobily arabské ženy. Pro Terezu to tam muselo být hrozné. Své pocity mi řekla až po letech.“

V Německu zůstali dvanáct let. Narodila se jim tam dcera Annelie. Ta už s němčinou potíže neměla, stejně jako Juraj Herz, protože v jeho rodném Kežmarku se vždy mluvilo slovensky, maďarsky a německy. Annelii je 21 let, studuje soukromou vysokou školu managementu, hrála v šesti otcových filmech, ale herectví ji nezajímá, je spíš typ produkční.

Juraj Herz našel zalíbení v černých komediích a hororech (Petrolejové lampy, Morgiana, Panna a netvor, Upír z Feratu, Deváté srdce, Pasáž, T. M. A.), i když tvrdí, že je původně točit nechtěl. Uchvátila ho italská kinematografie - neorealismus, například de Sikův Zloději kol nebo Felliniho 8 a půl. Netouží děsit diváky, jen je na horory zvyklý. První zažil v koncentráku, kam ho odvezli v deseti letech.

„Naštěstí mi táta říkal, že se všichni sejdeme v Kežmarku, což se stalo. Věřil jsem tomu. Horší to bylo na vojně v klášteře Teplá u Mariánských Lázní na konci padesátých let. Tehdy tam šest kluků spáchalo sebevraždu. Byl jsem dva roky u protitankových děl TT85 a řekli nám, že bychom ve válce měli životnost šest minut. Byli jsme v první řadě. To bylo horší než v Rawensbrücku.

Loni jsem se do Teplé vrátil, koukal jsem na ten ,buzerplac‘, kde jsem ráno v šest musel cvičit do půl těla nahý, v zimě, za deště. Mám k vojně strašlivý odpor. Nicméně jsem tam točil Habermannův mlýn. Jinak jsem se tomu místu padesát let vyhýbal.“

Ve filmu Habermannův mlýn, který bude mít premiéru na podzim, se režisér vyrovnává s násilným odsunem Němců po válce. Čerpal z mnoha zápisků obyčejných lidí, kteří byli vyhnáni, někteří i zastřeleni.

„Jsem proti tomu, co stojí v bibli ve Starém zákoně - Oko za oko, zub za zub. V Kežmarku nám těsně předtím, než nás vzali do koncentráku, řekli, ať se schováme, protože po nás půjdou. A my jsme se ukryli u sedláků v jediné německé vesnici v Eisdorfu, která byla sedm kilometrů od naší lékárny. Všichni věděli, kdo jsme, a nikdo nás neudal.

Když jsme se pak vrátili domů, zavřeli nás a odvezli do koncentráku. Ten jsme všichni tři přežili a po válce jsme přijeli poděkovat do Eisdorfu těm sedlákům. Jenže tam už žádný nebydlel, jejich domy byly vyrabované, gardisté z Kežmarku, kteří nás zavřeli, měli vysoké funkce na národních výborech a v komunistické straně. Tohle ve mně zůstává a já jsem cítil povinnost se k těm věcem vrátit.“

Po válce se Herzovým narodili další dva potomci. Rudolf hned devět měsíců po návratu rodičů z koncentráku, a když bylo Jurajovi šestnáct, přišel na svět Ladislav.

„Rudo se nejprve jmenoval Ernest po otcově bratru. Já jsem mu však velice tvrdošíjně říkal Rudo, takže ho nakonec otec na národním výboru přejmenoval.

Druhému bratrovi zase dali jméno po dědovi - Anton. Ale já mu říkal Laco, měl jsem nejlepšího kamaráda, který se tak jmenoval, a tak šel otec po dvou letech opět na národní výbor a změnil jméno i Antonovi. Takhle jsme Rudo, Laco, Ďuro a je to,“ říká Juraj (slovensky Ďuro), který se vždycky považoval za jejich druhého otce. „Rudo dělal v Praze rekvizitáře, jenže žena už ho odtáhla zpátky do Kežmarku. Laco vystudoval produkci a je v televizi v Košicích,“ dodává.

Pětasedmdesátiletý režisér žije v Praze, ale už ne se svojí ženou. Tereza si našla fotografa Karla Zachara a Juraj má vedle sebe herečku Martinu Hudečkovou, která je dcerou známého divadelního režiséra. Všichni, včetně Annelie, bydlí v jednom domě.

„Žil jsem s Terezou čtyřiadvacet let. Hrála v mých filmech, dělala mi asistentku, prožili jsme proti jiným tři životy. A pak přišel okamžik, kdy jeden chtěl trochu jinam, ale neodešel úplně. Mně nevadí Karel, Tereze nevadí Martina, moje o třicet let mladší přítelkyně. Hraje v Habermannovi a při natáčení jsme se sblížili. To bylo loni v červnu, kdy už Tereza měla Karla,“ vysvětluje režisér.

„Jsme všichni přátelé. Tereza píše scénáře, já jí dělám supervizora. Také Karel je skvělý fotograf a člověk, jsme denně spolu, někdy dokonce od rána do večera. Martina je vzácná, je moje sluníčko. Nechtěl bych ještě skončit, už kvůli ní.“

Juraj Herz převezme na festivalu v Karlových Varech cenu za dlouholetý umělecký přínos světové kinematografii. Už má ocenění z Českých lvů 2009 za celoživotní dílo. Jaký to je pocit sbírat podobné ceny?

„Blbý. V mozku máme divnou vlastnost, a to, že se cítíme na daleko míň let, než nám skutečně je. Když se postavím před zrcadlo, vidím svého tátu, a ne sebe. Na stárnutí se špatně zvyká.“