Článek
Přijeli sem představit hlavně svůj nový film Po svatbě. Pomalu se chystají do Prahy, chtějí toho vidět i zažít strašně moc. A určitě se jim to při té pohodě, ve které se právě nacházejí, podaří.
Jaké máte plány se svou novou produkční společností, kterou jste založili právě kvůli filmu Po svatbě?
Bart: Máme pár projektů, u kterých počítáme s opcí. Juli pracuje na vývoji dvou seriálů.
Julianne: Možná filmu a dvou televizních seriálů. V prostředí, kde se všechno tak rychle mění, je to myslím dobrý nápad. Jen to holt dlouho trvá.
Billy: Není totiž těžké najít dobré příběhy. Obtížné je najít dobré příběhy, které by od vás lidé chtěli.
Na to máte Barta, který píše scénáře.
Bart: Jako scenárista jsem na delší vývoj látky zvyklý. Pokaždé mi to trvá pár let, než napíšu scénář. Když je s vámi u vzniku příběhu i herec, má možnost si ho přizpůsobit podle sebe, podle svých přání. Ovšem zabere to čas. Když vám prostě někdo pošle dobrý scénář, je to mnohem snazší.
Julianne: Upřímně, pro mě je vytváření nové látky skvělá zkušenost. Jsem totiž netrpělivá, zvyklá mít hotový scénář před sebou. Ten tvůrčí proces ale trvá dlouho, často to chci vzdát. A Bart na to: „Podívej, když se teď dáš do práce, za dva roky budeme mít něco vlastního na stole.“
Před 22 lety, u režijního debutu Barta Freundlicha Otisky prstů, který se ve Varech taky promítá, jste si ale přečetla až ten hotový scénář. Ještě jste se neznali. Co jste si pomyslela?
Julianne: Ten scénář se mi zdál vážně dobrý. Byla jsem v porotě festivalu Sundance, a když jsem se vrátila domů, měla jsem na stole půlmetrovou hromadu ke čtení – to ještě bývaly scénáře vytištěné na papíře. Byla polovina devadesátých let, nezávislý film byl na vrcholu. Všechno jsem to tenkrát musela rychle přečíst – a Bartův příběh mezi ostatními opravdu vynikal. Líbil se mi a jako na jediný z té hromady jsem na něj zareagovala.
Julianne Mooreová je čerstvou držitelkou Křišťálového glóbu za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
Dostala jste nějaké vysvětlení, jak byste tu Miu, vlastně mrchu, měla hrát?
Bart: Já jsem představu měl. Když projevila zájem, sešli jsme se, abychom si promluvili, a přednesl jsem jí své představy.
Julianne: To si pamatuju.
Bart: Dokonce jsem jí poslal obrázek, ne vlastnoručně namalovaný, ale takový, co mi tu její postavu připomínal. Protože někdy je jednodušší vyjadřovat se jinak než slovy. Nevím, dostalas ho tenkrát?
Julianne: Nevím, asi jsem si říkala: No jo, no. Protože pro mě je nejdůležitější to, co je napsáno ve scénáři. Lidi mi můžou donekonečna vyprávět, co chtějí, ale pokud to neumějí napsat, nikdy nebudu vědět, jak to udělat. Potřebuju jazyk, strukturu, příběh, abych věděla, co dělám. A Bart to uměl. Bylo mi jasné, kdo ta postava je a co s ní chci provést. Proto jsem tehdy souhlasila. Už po té první schůzce jsem byla rozhodnutá, že ten film budu dělat.
Julianne Mooreová a Michelle Williams ve filmu Po svatbě
Julianne a Bart se seznámili při natáčení Otisků prstů, to už víme. Jak jste se ale setkali s Billym?
Bart: Taky před natáčením Otisků prstů. Chtěl jsem ho do toho filmu. Okamžitě jsme se spřátelili, hned na první schůzce. Mluvili jsme o golfu.
Billy: Tenkrát jsem právě dokončil hereckou školu, ale už jsem měl bohužel jinou nabídku – a cítil jsem se jí zavázán.
Bart: Ano, hráli jsme oba golf. Ale myslím, že máme především podobné umělecké cítění.
Billy: Když najdete lidi, se kterými můžete komunikovat o něčem tak abstraktním, jako je umělecké, estetické cítění, zejména když jste mladí a teprve se vyvíjíte, tak ten společný jazyk vytvoří pouto. Pro Bartovy umělecké ambice mám pochopení, rozumím jim. Najít lidi, kteří se pokoušejí vytvářet totéž co vy, je obtížné. Takže když potkáte někoho, kdo má podobnou filozofii, sdílí vaše estetické cítění, je to jako najít poklad.
Navíc máte oba, jak jste mi prozradili – a potvrzují to i vaše příjmení – německé kořeny… A ve vašich filmech je evropská inspirace.
Bart: Evropský film miluju a myslím, že by to řada amerických režisérů považovala za snobství, tu přiznávanou evropskou inspiraci. Nechcete být nepůvodní. Ale mně se líbí, když není všechno založeno jen na akčním vyprávění. Rád vyprávím o postavách, kterým se nemusí všechno stát do strany třicet.
Billy: A taky to může skončit v moll.
Bart: To jsi řekl skvěle. Všechny moje filmy končí v mollové tónině. – Stejně jako v životě. U téměř každého filmu čekáme, že na závěr bude velké vyvrcholení, ale nakonec se všichni nenápadně vytratí, jde to do ztracena...
Billy: Takové to: Viděl někdo moji mikinu? Nechal jsem ji na place... Tak nashle... – A to je konec filmu.
Bart: Ale to je právě skvělé. Proto miluju evropské filmy.
Ta vaše postava silné ženy, Julianne, nám až ke konci filmu Po svatbě prozradí, proč a o co se vlastně celou dobu snaží...
Julianne: Mě to moc bavilo. Podle mě to takhle v životě chodí. Máme představu, že spoustu věcí můžeme ovládat. A tato žena skutečně věří, že může všechno. Vybudovala si celý život, vystavěla ho cihlu po cihle. Má obrovskou firmu, potkala muže, založili rodinu, chtěla děti, má je, přitom jak tam sama říká, bylo těžké je počít. A najednou je tu něco, nad čím nemá kontrolu.
Může se vám hodit na Zboží.cz: