Článek
V jednom z rozhovorů jste uvedl, že jednou z věcí, kterou vás Věra Chytilová, vaše pedagožka na FAMU, naučila, byla důležitost tématu. V čem je téma Absence blízkosti důležité? A co jím chcete divákovi říct?
Čím déle na filmu Absence blízkosti pracuji, tím více mi dochází, že se jedná o mnohotematický příběh. Pro mě osobně je to příběh o pocitu provinění. O tom, že pocit viny by nás neměl rozdělovat, ale naopak si uvědomit, že je to průvodní jev vzájemné sounáležitosti. Je mi ale jasné, že většina diváků takto hluboce Absenci blízkosti interpretovat nebude. Dovolím si odhadnout, že pro ně to bude příběh zejména o tom, že člověk musí nejdříve dospět, přesněji řečeno pojmenovat si vlastní minulost, i když je kolikrát velmi bolestná, aby mohl v budoucnu smysluplně vychovávat dítě.
Na film jste nedostal příspěvek z Fondu kinematografie a částečně jej financoval z vlastních zdrojů, peníze jste získal i díky crowdfundingu. Hithitová sbírka napadla vás? A hned?
Ano, první impuls ke crowdfundingu přišel z mé strany. Ale upřímně řečeno, nápadem bych to vyloženě nenazýval. Oslovit podporovatele v rámci internetové sbírky bylo v podstatě jediné možné východisko, jak dotáhnout Absenci blízkosti do postprodukčního finále.
Josef Tuka
Pokud jsem se dočetla správně, na získání vámi zvolené cílové částky je maximálně 45 dní, během nichž buď částku vyberete, nebo, pokud ne, nedostanete nic. Upřímně, věřil jste, že se vám podaří těch 220 tisíc vybrat?
Musel jsem věřit, nic jiného mi nezbývalo. Ale je potřeba zdůraznit, že crowdfunding není o tom, že váš projekt zveřejníte na internetu a pak čekáte, že vám lidé pošlou peníze. Naopak, zveřejněním žádosti o crowdfunding začíná poměrně náročná pracovní etapa. Člověk musí nejdříve vymyslet atraktivní odměny pro přispěvatele, natočit prezentační video, pak se intenzivně starat o profily na Hithitu a Facebooku a v neposlední řadě být neustále v pohotovosti a odpovídat na emaily potencionálních přispěvatelů. Ale v žádném případě si nestěžuji. Přispěvatelům jsem v pravém slova smyslu vděčný a velmi rád se s nimi potkávám.
Kdybyste peníze nevybral, byla by to stopka, nebo byste hledal jiné cesty?
Bojím se, že by to byla ona stopka. Opravdu nevím, co bych pak dělal. Měl bych natočený materiál, ale neměl bych peníze na jeho postprodukci. Asi bych se opět pokusil oslovit potencionální partnery v soukromém sektoru, ale s tím nemám příliš dobré zkušenosti z dob vývoje látky. Přeci jen Absence blízkosti je psychologické drama se společenským přesahem a do toho se řadě firem investovat nechce.
O to větší respekt mám k těm partnerům ze soukromého sektoru, kteří nám pomohli v rámci barteru. Chce to přeci jen notný kus odvahy podpořit film typu Absence blízkosti. Tím spíš, že se jedná o debut. Nedá mi to, abych v této souvislosti nepoděkoval našemu koproducentovi studiu MagicLab. Při našem filmu stáli od samého začátku a neopustili nás, ani když se nám tři roky nedařilo získat podporu Fondu kinematografie. Bez MagicLabu by nebyla Absence blízkosti.
Zkusím na tom najít i pozitivum. Online sbírka zase byla svým způsobem i internetovou kampaní, ne?
Děkuju za tu otázku. Přesně vystihuje můj náhled na život: i když se zrovna nedaří, zkusit najít na celé věci alespoň jednu pozitivní okolnost. Při veškerém pracovním vypětí, které doprovází crowdfunding, možnost dát světu vědět o vašem projektu, tak to je právě to zmiňované pozitivum.
Hlavní roli Hedviky ztvárnila Jana Plodková
Peníze ze sbírky byly určené na finální postprodukční práce a dokončení snímku, který (cituji) „bude mít ambici odstartovat společenskou diskuzi o tabuizovaném tématu mateřského odcizení“. Co vás na tomto tématu přitahuje?
Ve stručnosti řečeno Absence blízkosti je příběhem o matce, která necítí mateřství ke svému čerstvě narozenému dítěti, což je i v dnešní liberální době hodně tabuizovaná záležitost, a právě to mě láká. Poukázat na okolnost, o které se veřejně nerado mluví a nahlas říct, že mateřství není automatická záležitost a že k němu velmi často vede strastiplná cesta v podobě vlastního sebepoznání. Jde o to nepodléhat letargii a proměnit vnitřní nářek v otázky vůči sobě samému, což je, podle mého názoru, jediná šance, jak docílit pozitivní změny.
A povede se tedy odstartovat společenskou diskuzi, alespoň podle prvotních ohlasů?
Doufám, že ano. Už jen diskuze na internetu v průběhu naší kampaně na HitHit dávají tušit, že by se to mohlo podařit. Sám nechci v této věci sedět s rukama v klíně. Plánované projekce našeho filmu bych rád propojil s různými eventy, jejichž součástí by mohly být i diskuze se zástupci Rodičovské linky, což je jakási obdoba Linky bezpečí. Na Rodičovskou linku mohou volat rodiče ve chvíli, kdy řeší problém se svým dítětem. Scénář jsem konzultoval s vedoucí této linky psycholožkou Kateřinou Schmidovou a byla to právě ona, která mi říkala, že v posledních letech se čím dál více vyskytují telefonáty matek, které trápí mateřská absence blízkosti.
Inspirovaly vás deníky dědečka, v nichž láskyplně psal o dětství své dcery. Právě pomocí takových deníků se hlavní hrdinka filmu snaží najít pouto ke svému dítěti. Pasáže z deníků, jež ve filmu zazní, jsou dědovy autentické zápisky, nebo vaše scenáristická invence?
Jedná se čistě o mojí scenáristickou invenci. Rodičovské deníky mého dědečka nemají hlubší literární význam a svoji důležitost mají pouze v okruhu mé rodiny.
Hlavní roli ztvárnila Jana Plodková. Postavu Hedviky jste psal s myšlenkou na ni?
Od samého začátku jsem scénář psal pro Janu. Scházeli jsme se od první verze textu, který i připomínkovala. Následně do příběhu vnášela vlastní nápady během herecké práce na postavě. Neustále se mě například ptala, jestli během dialogů může používat vulgární slova. Až ve střižně jsem si uvědomil, jak moc tento její nápad dopomohl k celkové autenticitě. Stejně tak jedna z nejsilnější scén, ve které Janina postava násilně třese s postýlkou plačícího dítěte, byla jejím nápadem. Můj způsob režie v podstatě spočívá v dávání tvůrčího prostoru ostatním ze štábu. Přijde mi to mnohem inspirativnější. Jako režisér jsem tady od toho, abych hlídal, zda nápady spolupracovníků korespondují s mojí vizí.
Jak dlouho film se vším všudy vznikal?
Když se podívám do mého diáře v iPadu, u data 3. srpna 2013 mám poznačeno: „Začátek psaní scénáře Pohyby“. Není těžké uhodnout, že onen pracovní název se postupem času proměnil ve stávající titul Absence blízkosti. Premiéra našeho snímku proběhne 3. července 2017 v rámci karlovarského festivalu. Práce tedy trvaly 5 let.
Původně měl být film odpremiérován už na jaře, jak jsem se dočetla, nakonec bude mít premiéru na karlovarském festivalu, kde je zařazen v soutěžní sekci Na východ od Západu. Jaká bude jeho další cesta?
Na karlovarském festivalu bych rád nalezl kompetentního distributora, který by v rámci smysluplné strategie pomohl dostat snímek do českých kin. V opačném případě čekají náš film příležitostné projekce v jednosálových kinech artového charakteru, což je samozřejmě také možný způsob distribuce. Jak jsem už naznačil, láká mě představa jakési roadshow po kinech Západočeského kraje. Filmové projekce by mohly být propojeny s koncerty písničkářky Moin Moin, jejíž hudba tvoří v našem filmu podstatnou část. Přichází v úvahu i začlenění zmiňovaných diskuzí s odborníky z Rodičovské linky.
Motiv vztahu mezi matkou a dcerou se opakuje také ve vašich studentských filmech. Ve filmu Odchází se matka nemohla smířit s odchodem dcery z domu, Strachování zase zobrazuje tři generace žen, kdy o co hezčí je vztah nejmladší ženy s prostřední, o to horší, plný výčitek na jedné a strachu na druhé straně, je vztah prostřední ženy s nejstarší. Co vás na tomto motivu baví, zajímá?
Obecně si myslím, že film je nejlepší způsob, jak se člověk může zabývat věcmi, kterým nerozumí. Na dané téma se během vývoje látky, natáčení, ale i postprodukce můžete podívat ze spousty úhlů pohledu. Z toho lze usoudit, že ženský svět je pro mě do určité míry zahalen tajemstvím. Jak jinak si vysvětlit skutečnost, že do jeho souvislostí velmi často zasazuji své příběhy?