Jiří Mádl: Své hatery dávno znám

Do Karlových Varů vezete nový film Vlny. Premiéru si odbude v pondělí 1. července. Co mi o něm řeknete?

Co byste tak chtěla vidět?

Je o novinářích. Tak třeba to, jestli pro vás zůstali hrdiny od začátku do konce.

Ano, určitě. Ač zachycujeme ty z Redakce mezinárodního života, i mnozí další rozhlasoví pracovníci jsou pro mě hrdiny.

Ostatně také oni, když jsem je zpovídal, říkávali, že události kolem roku 1968 pro ně byly jedny z největších a nejdůležitějších v jejich životě. Nehodnotili je jako prohru, i když víme, jak vše dopadlo.

Jak jste hrdiny do filmu vybíral? Těch statečných bylo v rozhlase tehdy mnohem více.

Bylo to nakonec poměrně jednoduché… Zároveň si uvědomuji, že ve filmu nemáme pár jmen, která jsou úplně ikonická. Řekl bych třeba tři čtyři a spoustu dalších lidí, kteří byli také známí. Jednoduše proto, že i v dané redakci byla nějaká fluktuace.

Proto jsem si troufl vyprávět o těch, který jsem buď sám potkal, anebo jsem je poznal skrze vyprávění. Pokud tam tedy bylo jméno, u něhož jsem měl pocit, že spíš jako by redakcí „prolítlo“, nevěděl jsem o něm, co měl rád, jak se choval, jak se oblékal…, neviděl jsem člověka z masa a kostí, tak jsem ho do Vln nezařadil.

Věděl jste dopředu, že snímek bude stát například na patnácti postavách?

Moje původní představa byla dvanáct hrdinů, hrdinek. Nakonec se to zúžilo. Jednu postavu jsem například vytvořil ze dvou. Šlo mi hlavně o to nastínit ducha redakce, k němuž někteří redaktoři pevně patřili. Hodně na sebe slyšeli.

Film jsem už viděla. Postavám v podstatě chybí minulost. Vysvětlíte mi proč?

Protože chci příběh vyprávět na výseku let 1967 a 1968, a ne třeba dvaceti let. Začíná akcí Chceme světlo! (Průvod cca 2000 studentů, protestovali proti výpadkům elektřiny na strahovských kolejích, v Praze 31. října 1967 - pozn. red.). Studenti akci nepovažovali za politickou, byla jim „jen“ zima. Zároveň je na ní dobře vidět tehdejší přístup ke vzdělanosti obecně, pohrdání akademickou půdou. Měl jsem pocit, že to je začátek dění, které vyústilo až v srpen 1968.

Začátek Vln díky vám nyní známe. Co konec?

Ten je taky logický, začátek normalizace. Ději filmu jsem pak podřídil i tomu, že hlavní postavou není novinář, ale technik. Kluk, jenž se kolem redaktorů pohybuje. Otevírá, naťukává jejich příběhy. A jelikož je jich moc, neměl jsem čas zdržovat se ve velkém minulostí všech zúčastněných. Z tohoto pohledu se nejvíc věnuji Věře Šťovíčkové (1930-2015 - pozn. red.), s níž jsem mluvil při přípravách Vln nejvíc. Ostatní jsou vedlejší postavy.

Snímek je hvězdně obsazen. Jsou to všechno vaši kamarádi?

Dost herců znám z různých projektů jako herec. Takže někteří mí kamarádi jsou, ale dělali jsme skoro na všechny role casting. Vytvářeli jsme mozaiku, do níž zapadaly „kamínky“.

„Skoro na všechny,“ říkáte. Je tam nějaká postava bez castingu?

Martin Hofmann jako pan Dobrovský (Luboš Dobrovský, 1932-2020 - pozn. red.) a Vojta Kotek jako Dienstbier (Jiří Dienstbier, 1937-2011 - pozn. red.).

Film je plný historických událostí, záznamů. Měl jste oponenta z řad historiků?

Měl, jen nechci nikoho vynechat, tak je raději nejmenuji. Pomáhal nám také Ústav totalitních režimů, ale i Miloň Čepelka, který v rozhlase v tu dobu pracoval. A naslouchali jsme i spoustě dalších lidí, kteří kontrolovali, aby ve Vlnách seděly „malé věci“, detaily, které nám mohly uniknout.

Snímek vznikal roky. Přemýšlel jste někdy o tom, jak byste se v srpnu 1968 zachoval?

Odpovědět na tuhle otázku je pro mě těžké. Jednoduše proto, že jsem tu dobu nezažil, nežil jsem v ní. Ano, jsou tam jisté paralely se současností, jenže situace koncem 60. let v Československu byla vážně jiná než ta, v níž žijeme. Podle mě se odcházelo ven mnohem hůř. Útěk, odchod s sebou přinášely skutečný konec v řadě věcí nejen pro vás… Jako autor scénáře jsem se jinak nad touhle otázkou zamyslel hned několikrát.

Zjistil jsem, že je mi blízký postoj mých postav. Rozumím tomu, jak se zachovaly, jak žily dál, i tomu, že nikdy toho, že se zlu postavily – přes následky – nelitovaly. Ti lidé neprohráli, nestyděli se za sebe. Což je mi blízké. Troufám si říct, že bych se zachoval podobně jako oni. Proto taky vznikly Vlny, chtěl jsem příběh redaktorů rozhlasu, hrdinů vyprávět.

Vím, že jste kdysi chtěl být diplomat, novinář. Práce v rozhlase vás nelákala?

Tahle otázka má několik rovin. Odpovím na ni složitěji. Zaprvé, rozhlas mě odjakživa fascinuje. Je nejtrvalejší médiem, má největší šanci přežít několik dekád, staletí. Patří k našim životům, byť sem tam jako kulisa. Jsme ho schopní vnímat, ač děláme jiné věci. Jedeme autem, vaříme. Sám, když se starám o syna, rádio poslouchám. Možná je to i divné. Ne? Říká se, že muži dvě věci najednou dělat nedokážou… Tohle je ta výjimka. Rozhlas.

A ty další roviny vztahu vy a rozhlas?

Je to čirý obdiv. Zejména k době, kterou Vlny popisují. Bylo to největší médium, nemělo konkurenci. Přinášelo emoce. Vstupovalo do domácností. Ovlivňovalo nejedno rozhodnutí našich předků. Do té doby lidský mozek něco takového mimo kázání v kostele nezná.

Ještě vás vrátím k natáčení. Ve snímku jsou scény z Pražského hradu. Vznikaly tam za prezidenta Petra Pavla, či za prezidenta Miloše Zemana?

Na Hradě jsme byli za Pavla.

Povolení u prezidenta Zemana jste nezkoušeli získat?

Asi tuším, kam otázkou míříte… Asi se sondovalo u Zemana. Jen nevím, jak to přesně bylo. Vlny jsem natáčel jako režisér, jelikož je to profesionální film, na tohle zařizování jsou další lidé. Režiséra obtěžují až ve chvíli, kdy je to skutečně potřeba, jinak ho chrání. Přicházejí ve chvíli, kdy je opravdu nutné cosi rozhodnout. Kvůli Hradu nepřišli.

Dobře. Jak se vůbec Hrad vylidňuje, aby vypadal jako z konce 60. let 20. století?

Začnete tam točit brzy ráno. Mám pocit, že naše scény – jedny z prvních, co jsme dělali – vznikaly kolem půl páté. Když procházel nějaký „chudáček“, slušně jsme ho poprosili, aby chvíli počkal. Pak jsme se ještě na Hrad vraceli. To už jsme měli diváky. Potřebovali jsme cosi dotočit u vstupní brány. No a za páskou, která vymezovala prostor, nám stáli turisté.

Disciplinovaně?

Ač tvořili dav, měli pro nás pochopení. Evidentně se jim líbilo, že vidí vznik filmu. Respektovali pokyny: ticho, jedeme… Chvílemi jsem si připadal až jako v divadle. Po záběru nám hezky zatleskali, tohle se při natáčení opravdu běžně neděje. Všichni byli spokojení.

Natáčelo se i na pražské Vinohradské třídě. Tam jezdí tramvaje. Počkaly?

My jsem měli povolení je zastavit, stejně jako celou ulici. Záběry kolem rozhlasu navíc vznikaly hlavně o víkendu, kdy je menší provoz. I když, nebudu lhát, na Vinohradské to nebylo hladké jako na Hradě. Dodnes mám pocit, že šlo o jeden z nejtěžších dnů natáčení…

Přesto vše za to stálo. K historickému snímku patří autentická místa. Z rozhlasu se také díky nám na chvíli stala atrakce. Lidi zaujal historický nápis, písmena, jež je vrátila v čase.

K podobným projektům patří odpovídající hudba. Co vám zní v autě?

Poslouchám podcasty. S hudbu to mám tak, že si ji nechávám na výjimečný chvíle. Byl bych nerad, aby se mi to, co se mi líbí, ohrálo. Chci, aby ta skladba měla pro mě stále stejné emoce.

Jenže ve Vlnách jsou šedesátkové hity zásadní. Ani ty jste si opakovaně nepustil?

Jelikož jsem si hudbu do Vln vybíral, udělal jsem z pravidla výjimku. Měl jsem měsíce, kdy mi v autě ty šedesátky zněly. Bylo jich fakt hodně a já z nich vybral ty nej hity. Pak přišlo druhé kolo. Zjistil jsem, kolik, co stojí, někde se musela hledat alternativa. V tomhle mi hodně pomáhala producentka Monika Kristlová. Sehnala peníze i na dobrou muziku.

Jak je pro filmaře těžké zajistit si autorská práva na skladby Marty Kubišové, Václava Neckáře, Waldemara Matušky…?

Tohle zase není přímo moje práce, práce režiséra. Ale jsem často u toho, když se to řeší. Někdy je to až překvapivé. Občas máte pocit, že tady a tady to bude složité/jednoduché, je to přesně naopak. Občas do všeho vstupují dědicové, kterých je víc. Každý chce něco jiného. Záleží kus od kusu.

Vlny budou mít zvláštní uvedení ve Varech. Jak velká delegace je doplní?

Doufám, že velká. Někdo má však dovolenou, jiný práci. Uvidíme, kdo bude nakonec na pódiu „za medvědy“, jak se u filmu říkává. Odhadl bych to na deset dvacet lidí.

Ve Varech vás potkávám pravidelně. Stíháte na festivalu chodit do kina?

Vary jsou pro mě spíš pracovní. Mají své kouzlo, (nejen) lidé z branže je mají rádi. Je to svátek. Jezdí nás tam proto dost. Ano, jde se potkat i v Praze, jenže na festivalu se líp všechno doklepává. Často tam pro mnohé projekty padne finální ano. Jako by se tam sbíhala energie celého roku. Díky tomu se snadněji uzavírají dohody právě o filmu/filmech.

Vlny jdou v polovině srpna do distribuce. Za situace, kde je návštěvnost kin slabá. Máte hranici, kolik lidí na ně musí přijít, aby se finančně vyplatily?

Mám říci číslo? Asi to neudělám, omlouvám se. Ve filmařině to ostatně není ani tak, že utratíte tolik a tolik, snímek musí tolik a tolik vydělat. Náklady se snižují se sponzory, koproducenty… Navíc jakékoli číslo o ničem z hlediska historie nevypovídá. Branže se mění. Já jsem v ní dvacet let. Mých prvních deset filmů, snímků, u nichž jsem byl, byly hity. Pak nastaly výkyvy, mluvilo se o tom, že je film mrtvý, kina končí…

A nekončí?

Ne, vždycky se objeví titul, který kina rozhýbe. Podívejte se na Anděla Páně 2 (2016). Urval rekord (téměř 1,3 mil. diváků - pozn. red.). Ano, je jasné, že diváci se chovají v posledních letech jinak než dříve, ovšem kino je kino. Doufám, že česká kina rozhýbají v létě právě Vlny.

Jste připravený i na lidi, co je budou kritizovat?

Jsem připravený na ledacos. Své hatery dávno znám. Byly doby, kdy jsem si největší urážky lepil na zeď. Anonymové většinou útočili na můj vzhled. Vzkazovali mi, že nejsem hezký, že jsem se nepovedl… Já je vždy bral sportovně, což dělávám dodnes. A víte, co se mi líbí?

Nemám zdání.

To, že to už někteří napadení nenechávají takzvaně být. Začínají na své hatery ukazovat. Dávají je tím na světlo. Což je v pořádku. Každý z nás by si měl umět svůj názor obhájit. Zvlášť v moderní době. Internet je silné médium, zásadní. Pravidla by měla proto platit stejná v on-line i off-line světě. Urážka je urážka. Tady a teď. Následky by měly být stejné.

Pojďme od filozofie, práva k vaší herecké práci. Blíží se Džob, vaše další práce s Tomášem Vorlem. Kdy začínáte natáčet?

V září. Půjde o volné pokračování Gymplu (2007) a Vejšky (2014). Moc se na to těším. Natočil jsem víc hitů, jen tady jsem vždy tušil, že by to mohlo jít dál. Tomáš to viděl stejně. Během tech let nám poslal dva scénáře, kdy jsme se shodli s Tomášem juniorem, že to není „ono“. Trefil se napotřetí. Vyprávění naváže na předchozí filmy, zároveň, až dojemně, nás ukáže jako dva dospělé muže.

A prozradíte mi, co bude váš job?

Bude poměrně nudný, Michal Kolman pracuje v korporátu. Zůstává mu ale vlčí srdce. Má v sobě pořád touhu po dobrodružstvích. Nejlíp o ději napoví jeho věta: Já musím dělat grafitti, jinak bych se v tom životě zbláznil.