Článek
Když jsem se naposledy setkala s režisérem Janem Němcem, brázdil na invalidním vozíku francouzskou Riviéru, konkrétně canneský festival. Mé otázce, jestli ho opravdu tolik zlobí nohy, se smál:
„Ani ne, ale takhle nás všude pustí. Víte, co by to bylo, prodírat se s kamerou těmi davy?“ Vozík chvílemi tlačil i herec Jiří Mádl, který se vždy na povel přesouval před kameru.
Jan Němec (v popředí pomocný režisér Tomáš Klein)
Uběhl rok a jejich Vlk z Královských Vinohrad se představí v hlavní soutěži karlovarského festivalu. Jan Němec se jeho světové premiéry bohužel nedožil, zemřel 18. března. Jiřímu Mádlovi zůstal společný film a spousta vzpomínek.
Jaké bylo hrát člověka, který vás zároveň režíroval, a jak jste se cítil v postavě, která má evokovat Vlka z Wall Street a hraje ji Leonardo DiCaprio?
Pan Němec mi dal podivný pokyn. Řekl, že postava, kterou hraju, je něco mezi jím samotným, mnou samotným, Leonardem DiCaprio a Romanem Polanskim. To je samo o sobě už docela zběsilé. Když k tomu připočítáte fakt, že s výjimkou jedné scény jsem nikdy nedostal scénář, tak určitě chápete, že na otázku, jaké to bylo, můžu odpovědět jen jedno: Bylo to jiné.
Co důležitého jste si ze setkání s Janem Němcem odnesl?
Tu neutuchající chuť točit. U něj opravdu až do poslední chvíle.
Jan Němec byl známý jako enfant terrible čili zlobivé dítě českého filmu. Podělíte se o nějaký zážitek z natáčení?
Bylo neuvěřitelné, jak mu byl lhostejný jakýkoliv možný průšvih. Vyhlídl si třeba luxusní hotel nad Cannes, kde jsou ubytovány největší světové hvězdy. Produkční se zeptali hlídačů, jestli tam můžeme jen zajet do zahrad před hotel a natočit si, jak vystupuji z auta. Řekli jasné NE.
Eliška Janská a Jiří Mádl v pohádce Jiřího Stracha Svatojánský věneček.
Já bych se tedy býval otočil a jel to zkusit jinam. Pan Němec ale trval na postavení kamery, že to dáme. Už po dvou jetích kamery na nás volali posily z ochranky a policii. Sjeli jsme to pětkrát, než nás definitivně vyhodili.
Jak na vás zapůsobil canneský festival jednak z pozice člověka, který tam natáčí film, a jednak jako velký filmový mumraj?
Jako gigantická a luxusní akce, která je zároveň obrovská politika, ale bez toho jistě nejde nic velkého udržet. Člověk cítí, že kinematografie, které mají velkou podporu svých států, tam hrají prim. To všechno ale nic nemění na tom, že vidět to, je něčím ohromně motivující. Vaše práce tam prostě je vidět – ať jste kdokoliv.
Na jaké nejzajímavější místo jste se s Němcem při natáčení dostali?
No, já se hlavně v Cannes ztratil. Kamera byla v jednom autě, točili mě, jak projíždím starým fiatem, cabrioletem, centrem města. Jenže zrovna vznikla zácpa před příjezdem hostů na gala představení, a policajti část kolony odkláněli jinam. Musel jsem se v tom hracím autě bez značky, v kostýmu a bez papírů oddělit v koloně od štábu, a bez znalosti místa, bez mobilu a toho všeho se nějak dostat zpět a točit.
Nerovný souboj na život a na smrt v Osvětimi: esesák a vězeň Vili milují jednu ženu, belgickou Židovku Colette. Stejnojmenný film Milana Cieslara přijde letos do kin.
Dvakrát mě někde na kraji Cannes zastavila policie, a já se jim snažil vysvětlit, že jsem herec a točím tam film. Dvakrát mi to prošlo, ale bylo mi to prd platný. V tu chvíli mě už odvedli někam za město, kde jsem to neznal, a nenašel jsem cestu zpět. Tak jsem dojel na Riviéru, koupil si za poslední eura nanuk, lehl si na pláž a doufal, že mě naši najdou. Po pár minutách mi tam začalo být tak dobře, že jsem si přál, aby mě nenašli.
Jak to dopadlo?
Dojedl jsem nanuk, a šel to znovu zkusit. Před festivalovým palácem mě zase zastavila policie, tentokrát to byli tajní, a už to vypadalo blbě. A v tu chvíli už přiběhl náš produkční Jakub Pinkava a zachránil mě. Troufám si říct, že DiCaprio se při natáčení svého Vlka proti mně dost nudil.
Točili jste i na loňském jubilejním karlovarském festivalu, tedy tam, kde jste pár let předtím dostal Křišťálový glóbus za Děti noci. Jaký to byl návrat?
Nebyl to úplně první návrat, jezdím tam tak ob rok. Ale vracím se do Varů vždycky rád.
Předloni jste se pustil i do režie. Hned napoprvé jste s filmem Pojedeme k moři uspěl. Kam vás to v tuto chvíli nejvíc táhne?
Chci psát, režírovat i hrát. Teď jsem půl roku připravoval film, který chci režírovat. Odmítl jsem kvůli tomu spoustu rolí, třeba i Pustinu pro HBO, abych měl klid na přípravy. Jenže jsme nedostali peníze od státního fondu, a tak jsme natáčení odložili. Ale to se prostě hercům–režisérům stává.
Před devíti lety vtrhli do kin Snowboarďáci s novými teenagerovskými idoly Jiřím Mádlem a Vojtou Kotkem.
Nelituju, padlo to na oltář něčemu, co chci víc. Ono asi na tom obětování bohům něco bude. Tak se těším. Ale upřímně, jestli mě to teď někam táhne, tak na dovolenou.
Jak ji strávíte, co vás o dovolené nejvíc baví?
Nejradši jezdím na jazykové kurzy. A hlavně se musím hýbat. Válení se mě už dávno přestalo bavit.
Máte ve filmografii roli, která na vás zapůsobila, která vás třeba někam posunula v přemýšlení o životě, o světě...
Nejvíc mi v hlavě zůstal Konfident. Tím, jak dlouho se točil, ale i díky lidem, co na něm dělali. Taky mám pocit, že od té doby vnímám film jinak. Je to opravdu privilegium točit filmy. A vnímám víc i tu sílu, jakou filmy mají nebo můžou mít.
Je o vás známo, že nejste arogantní a na otázky novinářů ochotně odpovídáte. Máte tohle vystupování už z rodiny?
Ani nevím, hodně je toho určitě z rodiny a něco prostě přirozené chování. Nemusím se do toho nijak nutit, ani se zvlášť hlídat. Zase ale, když se picnu, jsem rok od roku nekontrolovanější a neslušnější. Asi to je nějaký přirozený balanc hodného a zlého Jirky. Ten druhý dlouho čeká a pak se dere ven.