Jiří Bartoška: Jsem sám sobě ředitelem a mohu se rozhodovat úplně svobodně

Sám přitom v březnu oslavil pětašedesáté narozeniny, hraje divadlo, nedávno měl premiéru nový film Marie Poledňákové Líbáš jako ďábel, kde je již podruhé rozvedeným manželem Kamily Magálové.

Dejte pokoj! Nejsou a nemám, spíš mě vždycky trochu zaskočí, když mi to někdo připomene. Jsem člověk přítomnosti, dívám se spíš patnáct minut dopředu než patnáct let zpátky. Ostatně ještě pořád unesu Karla Heřmánka na zádech ve hře Jakub a jeho pán, kterou hrajeme už přes pětatřicet let. A v divadle Kalich jsem nedávno nastudoval nové představení Moje hra.

To je pravda, ležím v rakvi, a dokonce trvá zhruba patnáct minut, než ji otevřou. Ještě že netrpím klaustrofobií! Zato mívám strach, že usnu. Jen si to představte: ležíte v pohodlně vypolstrované truhle, všude tma, ani pohnout se nemůžete. To umí být ta čtvrthodina zatraceně dlouhá.

Ničemu se nebráním, pořád mě moc baví hrát. Od té doby, co jsem odešel ze stálého angažmá, jsem sám sobě ředitelem a mohu se rozhodovat úplně svobodně. Měl by to být takový titul, u kterého si po přečtení řeknu: To bych rád dělal.

Je zábavná, vtipná, dokonce trochu hlubší než běžné veselohry. Hraju se Zuzanou Bydžovskou, což je kamarádka, s níž jsem dělal několik let v Ungeltu představení Mathilda. A vlastně mě pobavilo už to, že když mi přišel scénář Petra Abrahama, myslel jsem, že to je zahraniční autor ,Pítr Ejbrehem‘, a teprve pak jsem se dozvěděl, že to je pseudonym Petra Novotného.

Krásné, ale dost náročné. Ve dne horko, v noci zima. Marie naštěstí psala role už konkrétně pro každého z nás, kdo jsme hráli v prvním filmu. Takže věděla, že já jsem „rovinový“ herec, nesnáším chodit do kopce, natož běhat, a toho všeho mě ušetřila. Na rozdíl od Oldřicha Kaisera, který má ve filmu doslova kaskadérské scény. Je to situační komedie, ale já ty situace spíš jen glosuji, a to mi vyhovuje.

Tenkrát to vypadalo, že festival skončí, stát od něj dal ruce pryč, nebyly peníze, skoro nikdo ho nechtěl dělat. Igor Ševčík z ministerstva kultury s ním obcházel tak trochu jako agent s teplou vodou, a přišel i za mnou, jestli bych se ho nechtěl ujmout. Připadalo mi, že by byla škoda, kdybychom nechali takovou tradici zahynout. Tak jsem to vzal, začal se starat o financování, Eva Zaoralová o program.

Ani ona s tím neměla zkušenosti, ale měla dobré kontakty ve světě a filmu rozuměla jako asi nikdo jiný. Přesto si myslím, že nikdo moc nevěřil, že ten první ročník dáme vůbec dohromady… No a teď děláme osmnáctý a můj život se opravdu změnil. Už nemám odpovědnost jen za sebe, ale za celý festival a za tým lidí, kteří jsou v něm zaměstnaní.

Myslím, že dospělost je dokonce dost přesné slovo. S Evou Zaoralovou jsme postupně přibírali do týmu velmi mladé, tehdy dvacetileté lidi, kteří začínali jako brigádníci a teď jsou z nich zkušení lidé, kteří dokážou sami rozhodovat, a přitom ještě nejsou pořádně ani ve středním věku.

Velkou výhodou je stálost týmu: například Karel Och léta pracoval po boku Evy Zaoralové, a když chtěla skončit ve funkci umělecké ředitelky, naprosto přirozeně nastoupil na její místo. A ona je dál váženou poradkyní a na výběru filmů se podílí. Festival je vždycky ve stejnou dobu na stejném místě, jeho know how se nemění, každý ví přesně, co má dělat. Dnes jde hlavně o to, naplnit ho co nejlepším programem a přivézt co nejzajímavější hosty.

Z toho, že přijede Helen Mirrenová, mám velkou radost. Po loňské návštěvě Judi Denchové je to další velká dáma britského divadla a filmu. Pro diváky především Královna ze stejnojmenného filmu, pro nás jedna z těch, o které jsme dlouho stáli, a letos se podařilo sladit náš termín s jejím časem.

Jsou to vesměs krásná setkání, ale když mám jmenovat jednoho, tak Alana Aldu. Viděli jsme se od té doby ještě několikrát v USA, a vždycky jsme si měli co říct. Myslím, že máme svým způsobem hodně společného.