Jiří Bartoška je velmi stálý partner

Asi mám nějaké filmové periody…Pravdou je, že v poslední době nebyly nabídky, které jsem dostal, takové, abych kvůli nim nastavoval čas. Film je jiný než divadlo, při natáčení člověk tráví spoustu hodin čekáním, a když je biják hotový, je to jednou provždy, nedá se na něm nic změnit.

Divadlo má tah od začátku do konce, ve filmu hraju na přeskáčku, milióny věcí se skládají do jedné mozaiky. Ale že bych na film zanevřel, to zase ne - loni jsem natočil s režisérem Robertem Sedláčkem televizní Sráče, kteří jsou připraveni k vysílání. To byla moc zajímavá práce, natáčeli jsme v Třinci a hrajeme s Jaroslavem Pleslem zkorumpované policajty.

V září bych měl začít točit Líbáš jako ďábel - divácký úspěch si o pokračování doslova říkal. A Robert Sedláček mi nedávno poslal moc hezký scénář. Jsou to příběhy tří šedesátníků, v mládí velkých kamarádů, o jejichž životech a o tom, co s nimi udělal čas, Robert zajímavě vypráví. Hrát by měl Bolek Polívka, Jiří Schmitzer a já.

Je to opravdu někdy až neuvěřitelné. Nedávno jsme měli v Bratislavě představení zrovna v den, kdy tam na mistrovství světa v hokeji hrálo Slovensko s Ruskem. Byl jsem přesvědčen, že do divadla nemůže nikdo přijít - a ono bylo vyprodáno a měli jsme potlesk vestoje!

Myslím, že ta magie je v několika věcech: samotný Diderotův text, geniální dramatizace Milana Kundery a čas. Karel Steigerwald mi říkal, že to viděl po dlouhé době znovu a že to je úplně jiné představení než kdysi. Nechápal jsem to - všechno je stejné včetně kostýmů…

A pak jsem si uvědomil, že to jsme my a diváci, kdo se mění. V mládí tam herec ještě nemá co dát ze sebe, navíc v době, kdy jsme s Jakubem začínali, ho diváci vnímali hodně politicky, hledali si tam, co potřebovali.

Po roce 1989 najednou zmizely potlesky na otevřené scéně z míst, kde jsme na ně byli zvyklí, a objevily se jinde. Lidi si zase našli, co potřebovali. V tom je ten titul nádherný. A protože je to vlastně meditace o životě, tak všechno, čím člověk prochází, včetně toho, že mu umřou rodiče a dospějí děti, ze sebe do představení bezděčně dá.

Teď mám pohov, protože Karel je po operaci kyčle a pořád ho to ještě bolí, takže hrajeme „bez nošení“. Ale samozřejmě přijde den, kdy řekne „Už jsem dobrej“… Zatím si věřím. Nedávno jsem byl na jedné narozeninové oslavě, byl tam i žokej Váňa a já mu ze srandy říkám: „Pane Váňo, mohl bych vás vzít na ramena, jako že mě jedete?“ A on na to: „Vy mě unesete?“ Zeptal jsem se ho, kolik váží, a když řekl, že padesát pět kilo, jen jsem se zachechtal: „Heřmánek váží metrák a unesu ho!“ On už je to také trochu sport - v tom představení se za léta v ostatních rolích vystřídala obrovská spousta herců - Pavel Zedníček, Ondřej Vetchý, Jirka Schmitzer a další - a my jediní dva zůstáváme. To nejde jen tak přestat.

Teď zrovna ne. Zase je to otázka nabídky, ničemu se nebráním, i když je pravda, že mě sice pořád moc baví hrát, ale učení textu je dřina a jsem čím dál vybíravější, než se do ní pustím. Divadlo určitě dál dělat chci, ale jednak není vůbec snadné dát dohromady tým a jednak to musí být titul, u kterého si řeknu: „Jo, hned zítra začneme zkoušet!“ Jakmile si pomyslím jen - nemusí to být špatné, tak to špatné je. Divadlo musí být srdcová záležitost.

Jenže mi to zrovna nějak nejde… Golf je zvláštní v tom, že člověk má pocit, že už to umí, a druhý den přijde na hřiště a najednou to neumí a neví, v čem to je. V televizi mi to připadá úplně jednoduché. Jenže ono to jednoduché není. Moc se tím ale netrápím, protože golf je pro mě ideální sport. Ujdu devět až deset kilometrů krásnou, kultivovanou krajinou, můžu u toho kouřit... Teď navíc vznikla spousta krásných hřišť kolem Prahy a je to chvilka cesty.

Stojí na hodně pevných základech, to je podstatné. A ani to, že má letos nového uměleckého ředitele Karla Ocha, by nemělo žádné velké změny přinést. Jednak s námi Eva Zaoralová dál zůstává ve vedení jako umělecká poradkyně, jednak Karel i ostatní v jejím týmu dlouho pracovali, takže se do jejich vnímání nutně otiskla její poetika: když někdo studoval v ateliéru Františka Tichého, určitě ho to také ovlivnilo. Ta změna rozhodně není taková, jako kdyby přišel někdo zvenčí.

Doslova si blahořečíme, že nás to napadlo. Znělky byly ve Varech vždycky hodně v centru pozornosti, diváci se každý rok těšili na novou. Doby, kdy Jan Svěrák dostal Oscara za Kolju, točil nám znělku a my byli pyšní, že ji točí oscarový režisér, byly nádherné. Jenže ty znělky byly dost drahé a ne vždycky se povedly.

Ty nynější jsou ryze filmové, černobílé a mají trošku hrabalovskou pražskou ironii, laureáti vlastně cenu znevažují: Andy García s ní otevírá dveře, Miloš Forman drtí prášky, Danny De Vito s ní shodí telefon, aby ho nerušil.

Teď jsme točili s Judem Lawem a mohu slíbit, že je zase vtipná. Navíc se žádná neváže ke konkrétnímu ročníku, takže je můžeme ukazovat pořád. Víme, že lidi se těší, jaká bude nová, ale zároveň si rádi připomenou tu s Věrou Chytilovou, Harveym Keitelem…

A byť by se mohlo zdát, že znělky s tak velkými hvězdami jsou nákladnější, opak je pravdou, protože v nich hrají zadarmo, ten nápad se jim líbí, baví je to. A my máme radost, že takovým způsobem spojují svá jména s karlovarským festivalem.

Naštěstí nikdy. Ono je dobré se nebrat zase tak moc vážně. Jen tak akorát.

Čestné ceny se většinou pojí s významným životním jubileem laureáta, třeba letos v Cannes ji dostal Jean-Paul Belmondo k šedesáti letům kariéry. A my jsme si uvědomili, že dvě Jiřiny - Jirásková a Bohdalová mají osmdesátiny a Iva Janžurová sedmdesátiny. Velké herečky, velká jubilea…

A tak nás napadlo, že jsou tu Světáci, kde hrají všechny tři, a k tomu je to jedna z nejbáječnějších komedií, jaká kdy byla natočena. Rozhodli jsme se tedy neudělit jednu cenu, ale vzdát hold herečkám a ještě diváky potěšit zvláštním představením Světáků.

„Holky“ už mi slíbily, že přijedou. Trhákem zase chceme připomenout Ladislava Smoljaka, který nás loni opustil. To bude hodně speciální projekce - na plátně poběží film a pokaždé, když je v něm písnička, ztlumí se zvuk a budou živě hrát a zpívat skupina Wohnout, Jan Křížek, Jakub Kohák, Marek Taclík a další.

Z letního kina mám velkou radost, i když samozřejmě projekce do určité míry omezuje čas (před půl desátou se hrát nedá) a počasí. Ale určitě tam plánujeme koncerty a chceme promítnout úvodní a závěrečný film. To jsou protokolární představení, každá židle má v tu chvíli své jméno a diváci na ty filmy nemohou jít. A právě díky pozdnímu začátku v Letním kině je můžeme zahrát bez technických problémů ještě jednou pro publikum.

Bohužel je to tak. Asi časem vznikne úplně oddělená kategorie filmů na festivaly a filmů do kin. Je to ale velká škoda. Na festivalech jsou k vidění zajímavé filmy a naopak pro každý festival je dobré, když se ví, že film, který na něm byl, se do kin dostane. Budiž ke cti České televizi, že ty filmy kupuje a na dvojce vysílá, ale do kin jich jde málo.

Jezdíme jednou za rok, a obyčejně když se to točí jako vánoční číslo. Byli jsme na Seychelách, na Sardinii, na Azorech, v Réunionu, ve Vietnamu. Častěji by to nešlo - jednak by to bylo nákladné, jednak bychom to časově vůbec nedali dohromady. Ale baví mě, že můžeme vidět místa, kam bychom se jinak nedostali. Na Seychelách nás dokonce přijal prezident, měli jsme k dispozici helikoptéru, na Réunionu jsme byli až dole v kráteru, to byla nádhera. Myslím, že ten pořad lidem může pomoci se zorientovat, kam opravdu stojí za to jet.

Cestování mám rád, ale až když jsem tam. Bytostně nenávidím létání kvůli všem těm procedurám, čekání, zouvání - a potupným kuřáckým kukaním! A pak ten čas - do Vietnamu jsme letěli skoro dvacet hodin, to mě nebaví. Takže vlastně moc velký cestovatel nejsem, chci pokud možno přímý a ne moc dlouhý let. Na Velikonoce jsme byli s manželkou v Amsterodamu, to je hodina deset letu, bylo dokonalé počasí, za tři dny jsme viděli všechno - obrazy, slavný park, projeli jsme se po kanálech. Ideál.