Jan Svěrák: Mám několik rozdělaných věcí. A co se z toho urodí, to se urodí

Akumulátor 1 byl takový otloukánek. Pro mě. Protože trošku vybočuje z řady našich filmů, které většinou psal táta, mají takovou jeho poetiku. Akumulátor 1 je hodně divoký. A já ho vždycky považoval trošku za horší film. Ale když jsem se na něj nedávno díval, zjistil jsem, že má v sobě tolik nápadů, nakumulované energie, že není vůbec špatný. Dokonce má své diváky.

Jeden známý mi říkal, že se ho ptal kamarád, jestli to Po strništi bos je tak dobré jako Akumulátor. (Smích) Odpověděl, že to tak dobré není. A ten druhý reagoval: „Hm, tak na to nepůjdu.“ Takže když Česká centra přišla s nabídkou, že by chtěla hrát Akumulátor 1 po světě k výročí republiky v nějaké celé kolekci českých filmů, tak jsme řekli: „Dobře, ale musíme ho zremasterovat.“ Protože v téhle podobě není. A při tom remasterovaní jsem se já do něj znovu zamiloval.

Čtyři až šest měsíců. Film se musí naskenovat v rozlišení 4K (standard pro rozlišení obrazu v digitálním filmu a počítačové grafice – pozn. red.). A pak se to musí okénko po okénku čistit, což je ta největší práce. Tohle dělali v České televizi, protože také chtějí mít tu hezkou novou kopii. Ano, sice se to dá dělat strojově, jenže pak stejně někdo musí okénko po okénku prohlédnout, jestli tam není to svinstvo.

A většinou si sednou čtyři lidi do kina, většinou si každý vezme jednu část obrazu, vlevo nahoře, vpravo nahoře, a dívá se celý film jenom tam, jestli tam není nějaké svinstvo. No a pak se to obarví, udělá se nový zvuk, znova se to zmixuje, aby to dobře hrálo v našich kinech, najednou z toho, ze zvuku vyleze něco nového, hezkého. Takže to trvá dlouho, ale je to zábavné, hrabat se ve starých filmech. Svých.

Já sedím u gradingu (u barevných korekcí – pozn. red.). A u míchačky, samozřejmě. Takže u toho barvení sedím rád. Nemůžu chtít po kameramanovi, aby strávil týden nebo čtrnáct dnů zavřený v kině a znovu vše barvil, tak si to udělám sám. A míchačku chci také samozřejmě vidět. Tu připraví zvukař. Já si to pak s ním projedu a opravím.

Je tam uvedený v rámci přehlídky Czech That Film, což jsou české filmy. A ta reakce? Je milá. Protože oni nevědí, že film je 24 let starý. Prostě ho vnímají stylem: tady je film. Myslí si, že je to podobná stylizace jako například nedávno Tvář vody nebo jiné podobně stylizované americké filmy, tedy historická. Jsou v nich třeba staré telefony s ciferníky. Stará auta. Ten film je natolik na tu dobu nabušený, že vypadá vlastně současně. A to mě na tom těší.

Heleďte se, já si nedělám velké naděje, že by na to přišlo moc lidí. Myslím si, že je to spíš pro ty fajnšmekry, kteří ten film měli rádi už tehdy. A mají ho rádi. Takže se na něj třeba přijdou podívat do kina. On je dělaný pro velké plátno. Ten film je proti televizi, takže jsme v něm schválně dělali široké záběry, které v televizi nefungují, ale na plátně ano. Takže pro ně to je. A jestli se na to dostane někdo mladší, tak to pro něho bude, doufám, překvapení, milé.

To jsou ta, která si ten film vyberou. (Smích)

Teďka asi dvacet.

Jsou to kina ve městech… Samozřejmě jsou to Brno, Praha. Hlavně. Jsou to ale i kina jako je v Novém Boru, kde mají tradici, že lidé vědí, že v kině se dávají zajímavé věci. Protože vedení kina si diváky vychovává. Většinou je to tedy v kinech, kde si vychovávají své diváky. Tam se film zahraje.

To jsem zvědavý také.

Stále nevím. Mám několik rozdělaných věcí. A co se z toho urodí, to se urodí. Co bude zítra, ježišmarjá. To nevíme.

Teďka? Teď máme 21. století. Jsme úplně na začátku.

To se všechno odehrává, ano, v 21. století.

Ano, nejsou to žádné historické látky. I když jeden scénář je tak na přelomu, ale ano, je to 21. století. Nebudu vás mást. Není to žádný středověk.