Článek
K filmu se vystudovaný loutkař Švankmajer dostal přes ne vždy úspěšnou divadelní činnost. Jeho Divadlo masek, které založil v Semaforu, vydrželo sotva dva roky. Švankmajer pokračoval alespoň v Laterně magice.
„Už tam mě fascinovala možnost střihu a velkého detailu,“ řekl při nedávném natáčení cyklu Zlatá šedesátá. I když sám považoval zprvu film za podvod na diváky, jeho režisérská kariéra na sebe nenechala dlouho čekat.
Právě zakladatel Laterny magiky Emil Radok (bratr slavnějšího Alfréda) mu dělal dozor nad jeho prvním kinematografickým počinem. Poslední trik pana Schwarzwalldea a pana Edgara (1964) ještě Švankmajer nemohl točit sám, úřadům se nelíbilo, že neměl FAMU. Radok mu ale do práce nemluvil, odjel do zahraničí a nechal vyjukaného filmového začátečníka pracovat.
Švankmajer si s filmovou kamerou velmi brzy porozuměl.
Tak začala pro Švankmajera tolik plodná šedesátá léta. Dodnes se na festivalech i v televizi opakují jeho skvělé krátké filmy z jejich konce: Zahrada (politický snímek, kde živý plot jakéhosi potentáty hrají skuteční lidé), Byt (kde použil pro svůj styl typické kombinování herce a animace) nebo Kostnice (s tisíci lebkami a cynickým hlasem v pozadí).
Tvůrce masožravé Adély
Další rozměr pak dostala jeho tvorba vstupem do Surrealistické skupiny v sedmdesátých letech, kam unikal mimo jiné i od zákazů shora. Sedm let nesměl točit. Živil se scénografií v Činoherním klubu. Výboje jeho výtvarné fantazie mohli diváci i divačky vidět alespoň ve filmech Oldřicha Lipského Adéla ještě nevečeřela a Juraje Herze Deváté srdce.
Svůj první celovečerní snímek natočil paradoxně až v roce 1988, snímek Něco z Alenky byl za mořem s úspěchem prezentován jako něco mezi Waltem Disneym a Luisem Buñuelem. Jako většina Švankmajerových filmů měl úspěch hlavně za hranicemi. Mimochodem ve sbírce ocenění má český režisér mimo jiné Zlatého lva z Berlinale nebo tři nominace na Zlatou palmu v Cannes a k tomu ceny poroty tamtéž i v Karlových Varech.
Na konci osmdesátých let se také nesmazatelně zapsal do dějin hudebního klipu, když dodal filmovou tvář písni Petra Gabriela Sledgehammer. K vidění zde.
Už na začátku jeho tvorby se pro Švankmajerovy snímky vžil přívlastek imaginativní. „Což znamená, že počítají s aktivní divákovou interpretací. A všechny interpretace jsou správné,“ vysvětluje sám režisér. „Moje filmy přitahují ty diváky, kteří ještě nezabouchli dveře za svým dětstvím a nenechali si pragmatickou civilizací vymlátit z duše představivost.“
Provokatérem po celý život
V devadesátých letech se vrací zase zpátky na výsluní také v českém prostředí. Lekce Faust, Spiklenci slasti, Otesánek ukazují jeho odklon od animace stále blíže „lidskému“ herectví. Otesánek vyhrává Českého lva, v roce 2001 poráží Svěrákův Tmavomodrý svět, Michálkovo Babí léto i Slámovy Divoké včely. Ovšem nejde všechno tak lehce, na následující snímek Šílení shání peníze celých pět let.
Ani po sametové revoluci nepřestává Švankmajer svými názory provokovat. „K revoluci vlastně jakoby nedošlo, přišla najednou, ze dne na den, to nikdo nečekal, nebyla připravená, nebylo to v lidech, takže to prošumělo. A okamžitě se vybudoval nový establishment,“ říká. A vystupuje přísně a rázně také proti konzumu, dokonce ve zmíněném dokumentu Zlatá šedesátá přirovnává natáčení reklam ke kolaboraci s komunistickým režimem v padesátých letech.
Na letošním MFF Karlovy Vary převezme nejen ocenění za své celoživotní dílo, ale uvede tu i svůj film Spiklenci slasti.
