Jak se létá na Mars, po česku a romanticky

„Je to pankáčský film od začátku do konce,“ usmívá se jmenovaný za přikyvování jediného vědce projektu, Ondřeje Douleho. Než tenhle zaměstnanec Technologického institutu na Floridě vyrazil do pouště s filmaři, pobýval na tamní základně s kolegy, vědci.

Ondřej Doule (OD): Známost se Zdeňkem Janáčkem. Potkali jsme se v nějaké talk show. Popovídali si a zjistili, že on má jakýsi námět a já chci v rámci své práce uskutečnit vědecky humanitní a popularizační misi. Začali jsme pak společně řešit, jak vpašovat filmový štáb do Utahu. (Smích) Zmíním ještě jeden důležitý fakt, na téhle cestě jsme přibrali tady Bena.

Benjamin Tuček (BT): Někdy na podzim 2014, pokud se nepletu. Začali jsme připravovat nejdůležitější věci k výjezdu, souběžně jsme sháněli peníze na letenky do USA. Aby bylo možné projekt realizovat, založili jsme se Zdeňkem Janáčkem filmovou produkci a stali se producenty filmu.

OD: Já se soustředil na to, aby nás v Utahu chtěli. Pár měsíců před tím jsem tam dělal výzkum zaměřený na technologie marťanské základny, na jejich spolehlivost.

Vidím, že se ztrácíte. Chcete nakreslit nějakou časovou osu, diagram?

OD: Dobře, já se zaměřil na byrokracii, komunikaci s Američany. Zdeněk poskládal posádku. Ben jako konstruktér sestavil štáb. S cílem natočit osvětový film o vesmíru.

BJ: A vznikla komedie, na jejímž začátku bylo čekání, kdy pobyt potvrdí. Souhlas přišel dva měsíce před odletem, v únoru 2015. To už přípravy na natáčení běžely.

BT: Tohle jsem já určitě neřekl, takovou blbost.

OD: Počkej, asi je to někde napsané. Ověř si reference. (Smích)

BT: Dělám si legraci. Vyrobit film trvá průměrně tři roky, od nápadu po napsání scénáře, natočení, postprodukci. My jsme na Mars letěli nějak opačně. Příležitost nám téměř spadla z nebe, nebo z toho Marsu. V dubnu 2015 jsme odletěli do Utahu, čímž jsme přeskočili úvod obvyklého procesu. Na natáčení jsme si půjčili. Grant Státního fondu kinematografie, bez něhož bychom film nedotáhli, jsme získali až loni. Bez dalších koproducentů filmu bychom to sami nedokázali.

BT: Připravovali jsme ho s Terezou Nvotovou od zmíněného února. O Velikonocích jsme zkoušeli základní situace v pražském Divadle Archa. Všichni herci tak předem věděli, jakou postavu hrají, kde příběh začíná a jak skončí. Zbytek jsme ladili při natáčení na základně. Hlavně podobu některých dialogů. V procesu jsme vyhazovali většinu divadelních fórků, které tam naskakovaly... Všichni herci jsou autorští, znají se z divadla a slyší na sebe. Nejhorší ze všeho tak bývalo sestavení plánu natáčení na druhý den. K tomu jsme se dostávali s Terezou obvykle po jedné v noci.

OD: Nechápu, jak to dali. Ben spal tři čtyři hodiny denně. Já přitom musím spát alespoň sedm hodin, abych fungoval. Na základně jsem zajišťoval alespoň minimální bezpečnost jejich systémů. Zároveň jsem se snažil do scénáře vpašovávat odborné věci z osídlování vesmíru. Chtěl jsem ukázat, že není „cizorodý“, že spíš jde o prostor, kam vyrazit lze. Vesmír se pro mě nerovná představám o zlých vetřelcích.

OD: Původně jsem chtěl film vědečtější, přiznávám. Teď vím, že to byla blbost. Jsem velmi rád, že Ben si prosadil svou a omezil množství faktů tak, aby byl Mars více komedie a dobrodružství než dokument. Ben umí velmi dobře realizovat popularizaci vědy skrze běžný každodenní příběh života na Marsu. A o to nám šlo.

BT: Strávili jsme tři týdny intenzivního natáčení v poušti. Ve vesmírných podmínkách asi standardních, ale pro filmaře dost nestandardních. Měli jsme sušenou stravu, herci bydleli v dekoraci (v tomto případě ve funkčním simulátoru základny). I s vodou se šetřilo. Cisterna byla na týden. Zrovna voda nám docházela.

OD: Museli jsem fungovat jako reálná posádka. Každý měl takovou malou kukaň s otvorem, kudy přicházel vzduch. Takovou dost hnusnou krabici s dřevěnou deskou a spacákem, v níž spal. Přidělený materiál nám musel stačit. Nemůžete jezdit dvacet mil pouští, bahnem do nejbližší civilizace jen proto, že vám nechutná jídlo.

BT: Jo, jo, tatranky a tyčinky Mars jsme měli. Jenže za dva dny došly.

OD: Hlavně je nemůžete jíst pořád. Na stravu musíte být v podobných podmínkách opatrní. Dobrý kuchař v týmu je životně důležitý člen posádky.

BT: Musím říct, že všichni byli ohromně disciplinovaní. Přidáte-li k vyjmenovanému, že herci chodili ve skafandrech vyrobených z látky na žehlicí prkna, vstávali jsme v pět ráno, abychom kvůli horku vůbec mohli točit venku, už kolem deváté ráno jsme se přesunovali dovnitř a točili v interiéru stanice.

OD: Jako laik jsem až zíral, jak efektivní dokážou naši filmaři být. Pomohlo nám i to, že jsme tam mohli být o týden déle. Podobná vědecká mise obvykle trvá dnů 14.

BT: Někdy to připomínalo vojenské cvičení. V rámci možností jsme stihli, co jsme chtěli. Usilovali jsme o celovečerní film. Ve střižně se ukázalo, co potřebujeme dotočit. Pomohla nám náhoda. Na pražské Masaryčce vykolejil vlak, opravoval se v libeňském depu. Za minimální náklady nám ho na dvě noci pronajali. Upravili jsme vlak na základnu, dotočili, co chybělo.

OD: Jsem interdisciplinárně vzdělán. Můj první titul je z architektury a pro malbu, sochy mám slabost odjakživa. Rád se koukám na filmy, hlavně na scifíčka. Jisté pochopení tedy pro svět umělců mám. Mojí prací je také vycházet s různými lidmi, snažím se je chápat a na základě jejich potřeb a přání navrhovat systém, organizaci, produkt nebo stavbu do jakéhokoliv prostředí...

OD: (Smích) Možná jsem párkrát zvýšil hlas na Jeřábka, aby vevnitř nekouřil. Umělci občas přistupují k pravidlům tak, že jsou flexibilní. Jenže na podobné stanici to tak nefunguje, hlavně kvůli bezpečnosti. Na mé předchozí misi jeden z vědců utekl do pouště, protože už nezvládl pracovní stres a stísněné prostory. Právě lidský faktor je ostatně v osidlování vesmíru tím největším rizikem.

BT: Je to i o štěstí. Některé věci neovlivníte. Ale je dobré zkoušet se adaptovat.

OD: Takže tenhle umělecký tým – zásluhou Bena a Zdeňka – byl sestavený senzačně. Tušili, že vybraní vydrží na poušti pracovat bez zvláštních požadavků na hygienu, vodu, potravu. V lecčems byli lepší než vědci. A jsme opět u emocí. Herci jsou zvyklí je ventilovat, což si myslím je drželo v psychické pohodě. Vědci jsou spíš introverti, dusí to v sobě, pak bouchnou.

BT: Možná jsme tímhle zjištěním přispěli budoucím vesmírným expedicím, filmové štáby jsou vhodní kolonisté cizích planet. Ještě jsme ale nezmínili, že Ondřej nebyl na základně jen jako „vědec“, v Marsu také hraje.

BT: Porouchaného humanoida, jenž na Marsu zůstal po předchozí misi. Setkají se ním čeští turisté toužící uzavřít sňatek. Ondru jsem ale obsadil jaksi tajně. Před odletem do USA jsem si říkal, co tam bude, chudák, dělat. Koukat na nás, exoty, jak se snažíme?

OD: Ben se Zdeňkem jednoho dne v Utahu řekli: „Dneska hraješ.“ Vytřeštil jsem na ně oči. Navalila se na mě zodpovědnost. A v rozporu se svou povahou jsem souhlasil.

BT: (Kývá – pozn. red.) Nechali jsme Ondrovi ušít kostým robota. Jeho součástí byl i kovbojský klobouk. Přeci jen, Utah je na Divokém západě.

OD: No, navíc jsem nehrál žádné emoce. Robot přeci nic necítí. To mi šlo. (Smích)

OD: To je strašně jednoduché. Normálně své pocity řekne slovy. Třeba se mi tahle praxe bude hodit do života. Jen na vás pak může protějšek koukat jako na blázna.

BT: Petra Nesvačilová k němu našla cestu tím, že si místo robota představila autistu. Ještě bych dodal, že nestandardní proces výroby filmu pomohl. Měli jsme čas. Moc nám pomohl dramaturg Ivo Trajkov a střihači Evženie Brabcová a Pavel Hrdlička, kteří se mnou nad materiálem seděli dva roky. Vyprávění pracuje se zvukem, s divákovou fantazií. Náš Mars bude první český film v systému Dolby Atmos (technologie prostorového zvuku – pozn. red.). Zvuk dávali dohromady ve studiu Soundsquare. Obraz jsme barvili ve studiu UPP.

OD: Vzniklo takové vtipné scifíčko. Cynická, až sarkastická kolonizační romance, bez drahých vizuálních efektů. Nehledejte v něm pohádkové vyprávění typu Star Wars, ale realitu osídlení a byznysu ve vesmíru.

BT: Nehledejte v tom tolik sci-fi, je to spíš komedie. Možná trochu romantická nebo absurdní.