Ilie Nastase: Každý tenista na vrcholu je sám

Začněme popořádku. Jak jste se jako dítě dostal k tenisu?

První ho hrál brácha. Já jsem o třináct let mladší, takže jsem na něj navázal. Navíc jsme vždy doslova žili v tenisovém klubu, kde náš táta pracoval. Pokaždé, když jsem šel domů, musel jsem projít kolem tenisového kurtu. Pak jsem otevřel dveře, na podlaze ležely všechny ty boty, rakety… Do tohohle světa jsem se zkrátka narodil a byla to láska na první pohled. Ještě jsem ani neuměl pinkat do míčku, už jsem tenis miloval.

Vaše pověst bouřliváka vás předchází. Bojí se vás někdy lidé ještě před tím, než se s nimi setkáte?

Nevím, nikoho jsem ale nezabil, ani zabít nehodlám. Někdo mě má rád, jiný ne. Neřeším to. A bouřlivákem jsem byl hlavně na kurtu. Tam mi to tehdejší pravidla umožňovala. Tedy umožňovala, platil jsem taky spoustu pokut, nesl si následky v podobě různých zákazů. Stejně to ale bylo volnější. Teď se nemůže tenista na rozhodčího ani křivě podívat. Hned následuje trest. Tohle je špatně, hráčům to bere jejich osobnosti. Nemohou se svobodně projevit.

Stojíte ještě někdy na kurtu?

Hele, je mi skoro osmdesát. Aktivní tenis je dávno za mnou. Chci dělat jiné věci, taky je dělám. Věnuju se tomu, co mi během profesionální kariéry chybělo. Cestuju. Svobodně žiju, neřeším žádné tlaky na svou osobu. Trávím hodně času s dětmi, mám jich pět. Jsem normální člověk, což o sobě profesionální tenista říci nemůže.

Je stále na turné, jeho život je tenis. Jiný svět neexistuje. Do tohohle přitom spadne talentované dítě velmi brzy. Je mu pět, šest, kdy začne vše směřovat k jednomu cíli: stvořit hvězdu. Nechodí jako jiné děti do školy, nežijí rodinný život. Jsou hodně samy. Každý tenista, který to dotáhl na vrchol, je vlastně v tu chvíli sám, je dlouho sám.

I o tomhle je dokument HBO Nasty, který zachycuje váš život. Představil jste ho v Karlových Varech. Jste v tomhle lázeňském městě prvně?

Ne, už jsem tady byl. Pamatuju si na to, jak jsem hrál zápas s Václavem Klausem. Pozval mě sem. Ukázal mi tohle krásné město a já se do něj zamiloval. Obdivoval jsem ty krásné, barevné budovy, jak je jejich majitelé opravili.

Pan Klaus je hodně soutěživý. Nechal jste ho vyhrát?

Ne, my jsme hráli tenis tehdy pro zábavu. Před tím mi řekl, že bude trochu nesvůj, že v mládí hodně hrál volejbal, ale ne tenis, ač ho miluje celý život. Pamatuju si taky, že jsme si upravovali sami kurt. Za Klause to chtěl udělat jeho bodyguard, což odmítl. Tohle se u tenistů běžně na podobné úrovni nedělá. Hraješ? Tak se starej, abys mohl hrát, a po tobě mohli hrát i další. Václava Klause tak považuju za úplně normálního člověka.

K úrovni, na které jste byl v 70. a 80. letech, patří velké tenisové bitvy. Ještě se vám o nich zdává?

Už ne. Jen – když jsem zhlédl ten dokument – vše se mi vrátilo. Všechny ty zápasy, ten stres. Viděl jsem v něm svůj život před padesáti lety. Viděl jsem, jaký jsem byl, kam jsem došel. A dávno rovněž vím, že nejsem dokonalý, ale právě proto jsem lidi oslovil. Fandili mi, chodili za mnou, sledovali mou hru. Doteď se mi stává, že mě neznámí lidé oslovují.

A myslíte si, že byste uspěl i v dnešním tenisovém světě?

Nechci se srovnávat s ostatními. Každé tenisové období, každá světová jednička je dobrá. Na chvíli, jenže uvnitř je ten člověk jiný, než se zdá na první pohled. A bylo by šílené srovnávat tenisty hrající před padesáti lety s těmi dnešními. Djokoviče můžete porovnávat zase jen Djokovičem. Bude Djokovičem navždy.

Kdybyste tedy chtěla tenisty, tenistky jaksi přece jen seřadit, porovnávat, musela byste sečíst počet jejich titulů, grandslamů. Ani to mi nedává smysl. Každá hvězda má jiný styl, dává divákům cosi jiného. Byl ve fotbale lepší Maradona? Messi? Já nevím. Všichni ovšem víme, že když vběhli na hřiště oni, začal se hrát krásný fotbal.

Díváte se na něj rád?

To si pište. Do čtrnácti let jsem hrával jak fotbal, tak tenis. Ve čtrnácti jsem pak dostal novou tenisovou raketu z Anglie, bylo rozhodnuto. Trenér mě utáhl ještě na sladkost, slíbil mi tu největší čokoládu, když zůstanu u tenisu. Fotbalový trenér mi slíbil jen malou tabulku, a to ještě „zítra“. Bylo rozhodnuto.

Hrál jste v dobách, kdy Rumunsko bylo součástí tzv. východního bloku. Není vám líto, že jste dobu své největší slávy strávil v totalitě?

Ne, vše bylo tak, jak má. Obrázek o mém životě si uděláte sama, až zhlédnete film. Ano, jistá omezení jsem před rokem 1989 vnímal. Bylo mi líto, že rodiče za mnou nemohli dorazit na Wimbledon, do Paříže na French Open. Jenže jsem zase hrál v době, kdy hráči drželi víc při sobě. Přátelili jsme se. Věděli jsme sice, že druhý den hrajeme, ale našli jsme si na sebe čas.

Respektovali jsme se, stýkali jsme se. Dnes se něco takového už nevidí. Možná je to tím, že v tenise je spousta peněz. To za našich dob nebylo. Neměli jsme kolem sebe ani žádný dokonalý tým: několik trenérů, fyzioterapeuty, manažery… Hráli jsme prostě to, na co jsme v tu chvíli měli. Ten obrovský tlak, který je nyní na těch nejlepších, musí být k neunesení.

Doba se ovšem zrychlila. Ti hráči mohou být doma víc než tenisté vaší generace. Jak vypadal váš „běžný“ rok?

Byli jsme na cestách jedenáct měsíců v roce. Domů jsme se vraceli jen v prosinci. Setkali jsme se s rodiči, rodinou, přáteli. Já jsem samozřejmě jezdíval do Rumunska. Pravidelně jsem také koncem roku trávil dva týdny na horách. No a v lednu jsem už byl v Austrálii, abych zahájil nový tenisový rok. Podobně to měli mí soupeři. Na normální život čas moc nebyl.

Neměl jste někdy touhu tohle vše sepsat?

Měl, dokonce jsem s tím začal. Knihu dělala paní, která už dělala autobiografii Beckhama. Jenže jsme se časem nějak neshodli na tom, o čem ta kniha bude. Jediné, co ji skutečně zajímalo, bylo to, s kolika ženami jsem spal.

Dostala z vás odpověď na tuhle otázku?

Jo, řekl jsem jí: bylo jich dva a půl tisíce. Ne proto, že je to pravda, ale proto, že jsem se jí chtěl zbavit.

Pojďme ještě k dokumentu HBO. Jak podle vás bude vypadat divák, který si jej pustí?

To zatím nevím. Ale snad jich bude hodně. Ten film si to zaslouží. Vznikal poměrně dlouho. Poprvé mě kvůli němu oslovili před třemi, čtyřmi lety. Pak se hledaly peníze. Přece jen, stál milion eur (asi 25 mil. Kč - pozn. red.). Ale asi se to podařilo, protože jsme s dokumentem byli i v Cannes, ne v soutěži, ale mohli jsme ho tam představit. Pak odjel, tuším, do Berlína a do Benátek, teď jsme tady, ve Varech. Tohle všechno pomáhá. Na dokumentu jinak peníze nevyděláte. Na druhou stranu, pro mě osobně má mnohem větší cenu. Mohu jej ukázat svým dětem, své rodině. Vypráví i o těch, kteří se mnou, s námi nejsou.

Kde vůbec v Rumunsku žijete?

U moře, ve městě Konstanca. Přestěhoval jsem se tam před lety. Ale teď jsem z toho trochu nervózní. Jsme blízko Ukrajiny. Zvažuju tedy přesun zase do Bukurešti. Celé je to nějak špatně.

Myslíte válku?

Ano, myslím si, že by si vše měli mezi sebou vyřešit Ukrajinci a Rusové sami. Sednout si ke stolu, mluvit spolu. Jak se do toho zapojují další a další státy, k ničemu to není. Posílají zbraně, peníze, ovšem mír je v nedohlednu. Myslím si, že by ty peníze pomohly líp jinde, jiným evropským, chudým státům. A Američané jsou daleko, jen čekají, jak to celé dopadne. Jen jdou všichni zbytečně proti Rusku.

V tomhle se rozhodně neshodneme. Rusko je agresor. Napadlo svobodný stát. Vadí vám válka a sám se stěhujete do bezpečí…

To je sice pravda, ale hlavně vnímám to, že se do sebe zase pustily velké národy. Většina jde proti Rusku, Číně. Zase se rozdělují sféry vlivu. O normální lidi vůbec nejde…

Omluvám se, ale tohle už není rozhovor o tenise, o dokumentu. Poslední otázka. Vrátím vás k vaší kariéře. Zmínil jste, že za vámi nestál velký tým. Co jste nejčastěji před zápasem jedl?

Hodně ovoce, hlavně banány, pak trochu masa a hodně, hodně těstovin. Oblíbená tehdy mezi tenisty byla taky čokoláda. Museli jsme mít energii do zápasů, tu nám dávaly právě sacharidy. Na kurtu můžete strávit i pět hodin, musíte mít kde „brát“, nesmíte mít hlad. Zároveň nesmíte být přejedený, abyste mohla běhat. To byl náš jídelníček, poskládaný podle toho, jak jsme to cítili.