Herec Ivan Trojan: Všichni jsme Karamazovi

Co jste si pomyslel ve chvíli, kdy vám prezident festivalu Jiří Bartoška zavolal s tím, že letos udělí cenu za mimořádný přínos české kinematografii právě vám?

Byl jsem překvapen, protože se na takovou cenu cítím vlastně docela mlád. Nicméně to vystřídal pocit vděčnosti. Vážím si karlovarského festivalu i lidí, kteří ho utvářejí, jako je právě Jiří Bartoška, výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha nebo umělecký ředitel Karel Och. Pokud o té ceně rozhodli oni, bude to nejspíš relevantní a já si jejich volby cením.

Na karlovarském festivalu býváte pravidelným hostem. Jak vnímáte jeho atmosféru?

Myslím, že je to festival, který si můžou užít všichni. Návštěvníci, kteří na něj přijedou kvůli filmům, i ti, kteří se těší na doprovodné akce, koncerty nebo večírky.

Karlovy Vary mají krásné okolí, takže můžete vyrážet i na procházky, jít si zaběhat nebo zajet někam na kole. Několik festivalových ročníků jsem ve Varech strávil právě takto komplexně. Bohužel ne vždycky se to podaří, někdy jsem rád, že mohu přijet aspoň na dva dny.

Loni jsem měl na festivalu celkem náročný program v rámci charity pro nemocné s cystickou fibrózou, byl jsem rád, že jsem nakonec stihnul vidět tři čtyři filmy, na nic dalšího moc nezbyl čas.

Co vás k charitativní činnosti přimělo?

Asi před osmnácti lety mě oslovila Kamila Šmídová, což je moje spolužačka z pražského sportovního Gymnázia Nad Štolou. Řekla mi, že její dcera má cystickou fibrózu a jestli bych jim nepomohl s akcí, kterou připravovali. Souhlasil jsem a stal se i patronem jejich klubu.

Cystická fibróza je závažné dědičné onemocnění, projevuje se tím, že se v dýchacím a trávicím ústrojí tvoří hustý hlen, což způsobuje četné potíže. Léčba je intenzivní a nákladná, vyžaduje drahé léky, každodenní inhalace a rehabilitace, v krajním případě i transplantaci plic. Vážím si toho, že má karlovarský filmový festival i charitativní přesah, že se na něm můžeme osvětě této vzácné nemoci věnovat.

V souvislosti s udělením ceny jste si mohl určit, který z vašich filmů festival uvedl. Vybral jste si Karamazovy, kteří vznikli v režii Petra Zelenky na základě inscenace pražského Dejvického divadla, jehož jste dlouholetým členem. Proč padla volba právě na tento snímek?

Ačkoli to není film, v němž bych takzvaně neslezl z plátna, je pro moji kariéru příznačný právě tím, že se v něm kloubí divadlo a film. To si myslím, že jsem já, obojí je pro mě zásadní. Divadlo ke mně přišlo dřív, považuju ho za grunt k tomu, jak uspět ve filmu.

Práce v divadle je systematičtější, intenzivnější, každou věc zkoušíte dva tři měsíce, u nás v Dejvickém divadle někdy i čtyři měsíce. Přemýšlíte, diskutujete, hodně se při tom naučíte a pochopíte. Když pak ve filmu ztvárňujete složitější věci, kdy je zapotřebí pracovat s charakterem postavy, máte z čeho těžit.

Dostojevského román Bratři Karamazovi vyšel v roce 1880, přesto má současnému člověku stále co sdělit. Čím příběh prostopášného a cynického Karamazova a jeho čtyř charakterově odlišných synů oslovuje vás?

Toho by bylo… (přemýšlí) Jestli vás napadne jakékoli téma, kterým se ve svým životě trápíte, tak si přečtěte Bratry Karamazovy a najdete to tam. Všichni jsme Karamazovi, jak ostatně v naší adaptaci zazní. Všechny otázky, které si za svůj život může citlivý, přemýšlivý člověk pokládat, jsou v tom románu obsaženy. Možná tam na ně nenajdete odpovědi, ale najdete tam přemýšlení o nich.

V jedné z replik se jako starý Karamazov ptáte svého syna – Tak co, Aljošo? Je Bůh, nebo není Bůh?

Ano, i tohle je téma, které já sám taky řeším. Víra mi nebyla dána, ale vlastně bych chtěl věřit. Tak se snažím aspoň žít nějak hodnotově nebo mravně, dělat správné věci, i když se mi to asi ne vždycky daří.

Ve Varech si letos během festivalu zahrál divadlo, a sice monodrama Žáby, které vám režisér Petr Zelenka napsal na tělo. Jaké to je, být na jevišti osmdesát minut sám?

Je to úplně nová zkušenost, což byl taky jeden z hlavních důvodů, proč jsem se do toho pustil. Čím dál víc mám totiž pocit, že už jsem si všechno zkusil, ale monodrama ještě ne. Jde o zájezdové představení, které dělám ve své vlastní produkci, i tohle je něco, co jsem si chtěl vyzkoušet – být zodpovědný i za finance.

Mám hodně dobrých kamarádů, kteří přispěli finančně, aby ta inscenace vůbec mohla vzniknout. Za to jsem velice vděčný. A poprosil jsem Evu Měřičkovou, bývalou ředitelku Dejvického divadla, jestli by mi nedělala manažerku, naštěstí řekla ano a velice mi s tím pomohla.

Z pražského Dejvického divadla jste zvyklý na specifické publikum – sehnat vstupenky je těžké, šťastlivci, kterým se to podaří, si pak o to víc váží toho, že se do hlediště dostali. Jací diváci přicházejí, když hrajete v regionech?

Žáby nejsou první představení, které v regionech hraju, s Dejvickým divadlem jezdíme na zájezdy docela často, a to od počátků našeho působení. Ze začátku nám lidé na oblastech možná tolik nerozuměli, byli třeba zaskočení nebo překvapení. Ale před takovými deseti patnácti lety se to začalo měnit a teď je to jinak.

Když dnes hrajeme mimo naši scénu, diváci jsou daleko poučenější, znalí našeho divadla a nesmírně vstřícní a vděční. Od první minuty cítíme, že ti lidi jsou rádi, že tam jsou. Vzniká vzájemné sdílení, takže ta představení mají většinou skvělou atmosféru. Je to potom pro nás taková odměna za to, že cestujeme někam dvě a půl hodiny a pak zase zpátky, což je pro nás postupem času čím dál náročnější.

V Dejvickém divadle působíte od roku 97, spolu s dalšími kolegy v čele s režisérem Miroslavem Krobotem jste se zasloužil o jeho vzestup a slávu. Co dnes cítíte, když sem vcházíte?

Dneska sem chodím jako do bezpečného prostoru, kde můžeme zkoumat třeba i nejdramatičtější, nejtěžší problémy člověka. Za tu řadu let tady mám spoustu kolegů, kteří jsou skvělí nejen jako herci, ale i jako lidi. Je to taková druhá rodina.

Když jsem sem přišel poprvé, šel jsem do obrovské nejistoty, věděl jsem, že to bude dobrodružství a hledání. Přitom jsem odcházel z vinohradského divadla, kde jsem se mohl cítit zabezpečený a měl vyhlídku nových, krásných rolí. Spolu se mnou přišel z Vinohrad herec a režisér Lukáš Hlavica, oba jsme cítili, že potřebujeme změnu.

Start Dejvického divadla byl poměrně rychlý. Během pár let se z něj stal fenomén, lidé stáli v den předprodeje frontu od časných ranních hodin. Cítil jste euforii?

On ten úspěch přicházel postupně, ze začátku to tak jednoznačné nebylo. Pamatuju si, jak jsme před představením skrz oponu koukali, kolik je v hledišti lidí a jestli je jich aspoň víc než nás na jevišti.

První průlom přišel s inscenací Revizor, pak navazoval Oblomov a Karamazovi. Začalo se sem chodit na divadlo, jaké jsme dělali, protože nikdo z nás nebyl slavný. Já sice možná trochu známý byl, ale ne tak, aby se vyloženě chodilo na Trojana.

Teprve postupně se z toho stalo to, co zmiňujete. Párkrát se nám stalo, že jsme po představení zůstali až do ranních hodin, a když jsme vycházeli ven, tak tam lidi už stáli ve frontě. A to jsme se trošku zastyděli. (směje se)

Považujete zpětně za důležité i ty první, ne tak úspěšné inscenace, které se vysokého počtu repríz nedočkaly?

Určitě byly důležité pro ten proces zkoušení, přemýšlení o práci a hledání dejvického stylu. I když se něco nepovedlo, brali jsme to jako možnost najít, o čem chceme vypovídat, jakým způsobem to chceme hrát, jak máme zkoušet.

V Dejvickém divadle jste v průběhu času nastudovali několik her ruských klasiků, jejichž díla vynikají psychologickou hloubkou – už zmíněné Karamazovy, Revizora, Oblomova nebo Čechovovy Tři sestry a Racka. Potřebuje mít herec pro ztvárnění takových rolí něco odžito, nebo to není nutné?

Je to podstatné. Když jsme dělali Tři sestry, Mirek Krobot po nějaké době řekl, že to na nás bylo ještě moc brzy, že Čechov vyžaduje, abychom měli odžito víc. Ony ty Čechovovy hry vypadají zdánlivě velmi nenápadně, jako že se v nich nic moc neděje, ale ve skutečnosti jsou náročné.

Naše zkušenosti jsme pak se vším všudy zužitkovali v Rackovi. Na něm je ještě zajímavé, že jak jdeme dál tím životem a potkávají nás nejen ty radostné, ale i bolestné události, tak se to v tom odráží. Věc, které si na začátku nevšimnete, ve vás později něco rozezní, najednou ji pochopíte jinak a díky tomu dokážete dát postavě větší hloubku. V tom je Čechov a konkrétně tohle představení skvělé, že do něj můžete nenásilně, a vlastně velice přirozeně vnášet to, co prožíváte nebo jste prožila.

Před dvěma lety jste si prošel rozvodem. I tohle vaši hereckou práci ovlivnilo?

Určitě to něco přináší, ale zatím je tam víc bolesti než čehokoli jiného. Je to pro mě pořád čerstvé a víc bych o tom mluvil nerad. Nemám ještě ten odstup.

Před lety jste zmínil, že jste se dostal na pokraj svých sil, duševních i fyzických. Naučil jste se od té doby se svojí energií pracovat tak, abyste ji úplně nevyčerpal?

Když se to stalo poprvé, dával jsem si pak pozor, ale zhruba před sedmi lety se mi to znovu vymklo. Dostal jsem se do podobné situace, kdy jsem nebyl schopný odhadnout to a zastavit nepřetržitý příval rolí ve filmu a v divadle. To byla chyba. Teď se na to snažím myslet, ale… Není to jednoduchý, protože… No, neumím to. Neumím odpočívat. Vlastně si nepamatuju, že bych byl na dovolený a neměl v hlavě, že až skončí ta dovolená, začínám točit nebo začínám něco zkoušet. K tomu bych se rád dopracoval.

Naučit se to může být práce na celý život.

Asi to tak je. Často si vybavuju svoje dnes už bývalé kolegy, kteří v tom zápřahu jeli dlouho. Chápu dnes třeba Viktora Preisse, který se v sedmdesáti rozhodl ukončit divadelní kariéru. Rozumím tomu čím dál tím víc. A taky už pomalinku přemýšlím, kdy to tak bude i se mnou.

Vážně?

Neříkám, že se to stane v nejbližších letech, ale možný to je. Každopádně nad tím čím dál víc přemýšlím.

Cítíte v sobě ještě vášeň pracovat?

Je to těžší, protože síly ubývají, logicky. A protože jsem člověk úzkostný, dokonce diagnostikovaný, tak mě to vede k tomu, že tu zodpovědnost, kterou v sobě mám zakódovanou, vnímám ještě víc a ještě víc nechci zklamat lidi okolo sebe, s kterými tu práci dělám, a nechci zklamat ani sebe. Torpéduje mě to do takového kruhu, kdy nad věcmi trávím daleko víc času, než jsem trávil dřív.

Paradoxně ty zkušenosti, které mám, mi neulevují v tom, že bych něco udělal v kratším čase. Naopak mě to stojí víc energie. Proto přemýšlím nad množstvím práce, kterou jsem udělal a kterou dělám teď, a jak se k tomu postavit v budoucnosti.

Vím, že máte rád sport, fotbal, basketbal. Pomáhá vám vyrovnávat se s duševní tíhou, která je s vaší prací spojená?

Ano, sport mi umožňuje vypnout hlavu a odreagovat se od starostí jak uměleckých, tak rodinných. Basket hraju s lidmi, s kterými držíme partu už od mládí, je to jiný svět než ten umělecký.

Endorfiny, které se při fyzické námaze vyplaví, mi dělají dobře, dostavuje se radost. Dneska chci jet na brusle na Ladronku nebo si zaběhat. Taky jsem začal znovu cvičit tai-chi. Sport je pro můj život důležitý.

Jsou chvíle, kdy se vám do sportu nechce?

Taky jsou takový chvíle, stejně jako se mi někdy nechce hrát.

Sportování můžete odložit na další den, ale představení v případě nechuti odložit nejde. Co vám v takových chvílích pomůže překonat se?

Jakmile vstoupíte na jeviště a začnete hrát, tak se ve vás ta energie objeví. V tom je jeviště magické. Někdy je to tak, že kdybyste viděla herce před představením, nevěřila byste, že to ten večer zvládnou. Stává se, že musíme na jeviště po dvanáctihodinovém natáčení. A druhý den znovu a pak zase. Nebo hrajeme nemocní a to jeviště nás na ty dvě tři hodiny té nemoci zbaví.

Jenže tělo i duše tím dostávají zabrat.

To samozřejmě, to k tomu patří. I proto mě to vede k přemýšlení, jak dlouho se to dá ještě takhle vydržet.

Ale co byste potom dělal? Trávil své dny v nečinnosti jako Oblomov?

(směje se) Úplně přesně nevím, není to teď tak, že bych si mohl dovolit přestat, mám zodpovědnost za svoji rodinu, svoje syny. Dva už jsou dospělí, Frantovi bude 25, nedávno se oženil a pracuje jako novinář v Respektu, což mě moc těší. Josefovi je 23, Antonínovi 14 a poslední Václav je teprve dvanáctiletý.

Než přišly děti, trávili jsme v divadle s kolegy mnohem víc společného času a mluvili o tom, co děláme. Byly to nádherný a svým způsobem bezstarostný časy. Ale ve chvíli, kdy přijde rodina a děti, tak už tu pozornost musíte nějakým způsobem dělit a pak nastává ten šrumec v tom, jestli se to dá obsáhnout všechno a v jaké kvalitě. Takže abych se vrátil k vaší otázce – já už si nemůžu dovolit žít jako Oblomov.

V minulosti jste si vyzkoušel divadelní režii. Do té filmové by se vám nechtělo?

Chuť by možná i byla. V divadle jsem si ověřil, že mě režie naplňuje, i když je to v jistém smyslu náročnější práce než herecká, protože při ní nejsem zodpovědný jen sám za sebe, ale za celý tým.

Pustit se do něčeho takového by ale znamenalo najít si čas na přemýšlení, jaký by ten film měl být, najít téma, které by ve mně rozproudilo představivost. Zatím jsem se k tomu nedostal, ale mám to v kategorii přemýšlení. Takže uvidíme.