Helena Třeštíková: Forman měl tvrdost a bojovnost jít za svým

S režisérkou Helenou Třeštíkovou, která film natočila společně s Jakubem Hejnou, jsme se sešly hned následující den po události v Cannes.

Intenzivní, červený koberec v Cannes se člověku nepodaří každý den, většině vůbec nikdy. Z té spousty fotografů a lidí jsem byla dojatá. Na projekci jsem měla ohromnou radost, že publikum reagovalo, navíc na těch místech, kde jsem doufala, že reagovat bude. To mě moc těšilo. Těšil mě smích a samozřejmě závěrečný potlesk, který se mi zdál docela dlouhý. Je to životní zážitek, který člověk navíc vnímá s tím, že se na film dívají cizinci. Vžívala jsem se do toho, co a jak na ně působí, jestli třeba, když se objeví Gustáv Husák, pochopí, co to bylo za osobu a jaký byl vztah vedení státu vůči filmařům nové vlny.

Nebyl. Francouzská televize Arte a Česká televize už nějaký čas koprodukují portréty českých osobností, známých i ve světě. První byl o Václavu Havlovi, ten dělala Andrea Sedláčková, druhý, o Tomáši Baťovi, režíroval Peter Kerekes, oba vznikly v nezávislé produkční společnosti Negativ, kde točím i já.

Ve druhé polovině roku 2017 mě spojené síly Arte a ČT oslovily s tématem Miloš Forman, což byl pro mě splněný sen. Hned jsem se domluvila se střihačem Jakubem Hejnou, že bychom film dělali jako spolurežiséři, protože u takového filmu je střihač spolutvůrce.

Jsem dítě šedesátých let, tudíž jsem byla nejen jím nesmírně ovlivněna. Chodila jsem pořád do kina, na Václaváku, kde jsme bydleli, jsem jich kolem sebe měla deset. Spoustu filmů jsem viděla i několikrát, hezky jsem si to užívala. A u Formanových filmů Konkurs, Černý Petr nebo Lásky jedné plavovlásky jsem si říkala, jak bych jednou chtěla takové filmy dělat. Jenže to jsem chodila na základku a všichni to brali asi tak, jako bych chtěla být kosmonautkou.

To byl takový objev! Vůbec jsme o tom nevěděli, ale dozvěděli jsme se, že existuje zajímavý švédský dokument, a ten se nám podařilo od švédské veřejnoprávní televize získat. A navíc nám řekli, že nám pošlou ještě nějaké docela zajímavé archivy. Byli jsme úplně nadšení, že se najednou objevilo něco takhle kuriózně unikátního.

Pasáž z filmu jsme už měli střiženou, použili jsme tu, jak se rozkrade tombola. Ale když nám přišly tyto záběry, jak Forman točí volbu královny krásy, vyměnili jsme je. To se ostatně dělo často – už jsme měli nějakou část hotovou, ale najednou jsme objevili něco nového, a předělávali. Prožili jsme tak ve střižně hodně času a bylo to velké dobrodružství. Dokonce jsme si i vyhráli se střihovými fóry. Například jsme potřebovali symbol 50. let a rozhodli se pro stavbu Stalinova pomníku. K tomu jsme použili záběr z Konkursu, kde se zpívá Miluji ho, miluji ho a na to poslední Miluji ho jsme dali záběr destrukce pomníku. To byly fóry, které jsme si hodně užívali.

Něco existovalo, protože některé zahraniční dokumenty byly uvedeny v České televizi a ta nám je poskytla. Ale samozřejmě jsme museli shánět autorská práva. O některých jsme se dozvěděli od Formanovy rodiny a věděli jsme například od začátku, že v zahraničí existují dva skvělé dokumenty.

Jeden dělala Věra Chytilová v roce 1983 pro belgickou televizi, jeden Jaromil Jireš v roce 1985 pro německou. Chytilovou měl Národní filmový archiv, a my jsme jen žasli nad její filmařinou. Točila Formana v hotelu Chelsea v New Yorku a donutila ho svléknout se do pyžama a válet se v posteli, což bylo pro ty tři roky, které tam strávil, typické. Ale myslím, že jiný filmař než agresivní Věra, by ho k tomu nedonutil. Třeba by seděl v kavárně a vyprávěl o tom, ale ona ho do té postele dostala. Stejně tak Jireš. To, že je z Čáslavi, řekl Forman leckde. Ale jen v Jirešově dokumentu vyleze na balkon a řekne: „To městečko mělo asi tolik obyvatel jako támhleten mrakodrap.“

V době, kdy jsme začali film připravovat, ještě žil, napsali jsme mu. Byl rád, znali jsme se, viděl nějaké moje filmy, k Renému mi dokonce napsal moc hezký dopis, jak se mu to líbilo. Ale nechtěl už být sám natáčen, a já jsem to naprosto respektovala, protože se necítil zdravotně dobře a možná bychom mu tím ublížili. Byl bezvadný jako chlap v plné síle, přesvědčivý, charismatický, dovedl krásně věci formulovat, takže jsem chápala, proč, když už se necítí dobře, mluvit nechce.

Samozřejmě jsme připomínky Arte brali. Nejdřív jsme jim poslali scénosled a oni například chtěli, aby se zmínil fenomén česká nová vlna, to byl jejich nápad. Některé politické souvislosti chtěli vysvětlit trochu víc, než by potřeboval český divák, snažili jsme se tedy, aby to bylo univerzální, protože není nic hloupějšího, než když divák nerozumí souvislostem.

Havel byl důležitý, protože se opravdu přátelili. Mnoho lidí vyčítalo Formanovi, že točil Amadea v Praze v době, kdy byl Havel ve vězení, a on tím natáčením jakoby vycházel komunistům vstříc. Ale vím, jak to pak Havel komentoval: že je osobně rád, že ten skvělý film vznikl a nemá s tím žádný problém.

On se tam vyskytuje, ale jméno nezazní, to je pravda. Možná zmizelo při krácení, ale určitě to nebyl záměr. Tvůrčí záměr byl, nedávat tam „mluvící hlavy“ o Formanovi, takže nakonec je tam jen Václav Havel a pak Michael Douglas jako záznam situace. Jinak jsme se vyhýbali tomu, aby lidé mluvili o něm, chtěli jsme, aby to byl jeho příběh.

Materiálů jsme měli nekonečně, museli jsme vybírat. Hodně o něm točil Miloslav Šmídmajer, i z toho jsme něco použili. Třeba Formanovu slavnou hlášku: „Všichni mi říkají, neposer se z toho Oscara. Poseru se, protože to je důležité!“

Nesmí být! Původně jsme mysleli, že to bude nedílná součást filmu, s panem Novákem jsme se domlouvali, ale když Miloš Forman zemřel, zavolal nám a řekl, že prodal autorská práva na knihu americké společnosti, která chce podle ní točit hraný film. Některé pasáže, které jsme neměli namluvené Formanem z jiných filmů, jsme tedy vybrali a upravili z Formanových tištěných rozhovorů, dali Petru Formanovi, a ten to ještě upravil v tom smyslu, „co by táta řekl a co by takhle nikdy neřekl.“

Na střední škole se učil francouzštinu, ta mu byla ze začátku bližší, angličtinu se učil později. Původně jsme měli ideu, že první část bude ryze česká a druhá anglická. Ale pak jsme zjistili, že to nelze dodržet, protože když chceme mít ty nejlepší výpovědi, tak někdy i historky z Čech vypráví anglicky, a naopak ty z amerického období česky.

Práva se musí vyřídit u všech archivních záběrů, a to je příšerně, ale příšerně drahé. A vůbec nejdražší jsou práva na americké hrané filmy. Takže částečně to byla otázka peněz, ale také hlavního tématu, což byla u Formana svoboda jednotlivce. A ve filmech jako Muž na měsíci už byla i jiná témata, což by bylo složité tam zakomponovat.

Ta práva se navíc kupují na určitá teritoria a určité použití. My máme televize, festivaly a případně alternativní distribuce. Moc bych chtěla, aby šel film i do kin, ale o tom musí producenti teprve jednat a je to opravdu šíleně drahé. A my už jsme dostali hodně grantů.

Tvrdost a bojovnost, s níž šel za svým. Byl úplně v háji, dostal příležitost a stoprocentně ji využil. To je jeho síla.

Už 30 let pracuji na dvou časosběrných příbězích, které se asi budou líbit ženám. Začali jsme v roce 1989 točit se studentkami střední zdravotnické školy a vznikl film Sestřičky. Dvě z tehdejších studentek jsme pak sledovali dál, dohromady třicet let. Ani jedna nepracuje ve zdravotnictví, jedna je realitní makléřka, pere se se životem, je strašně pozitivní. Druhá je moderátorka Ester Janečková. Teď jsme ve střižně.

Nikdy jsem jí do ničeho nemluvila, Hanka do toho šla od podlahy. Před minulými komunálními volbami v roce 2014 dali dohromady sdružení Praha 7 sobě, dělali kampaň na ulicích, na sedmičce vyhráli a během funkčního období pochopili, že lokální radnice jsou hrozně limitované magistrátem. Aby mohli kandidovat na magistrát, založili sdružení nezávislých kandidátů Praha sobě a potřebovali sehnat sto tisíc podpisů, což je strašně moc, a oni to dokázali! A na magistrát se dostali.

Mě to moc těší, i když vím, že je to těžké. Ale zatím to zvládá a myslím, že občanská aktivita zdola je strašně důležitá. Moc jim fandím a přála bych si, aby to byl obrat k lepšímu i v celostátní politice. Protože byli sdružení, nedostali peníze, které dostávají strany, když získají mandáty. Takže u nich v tom nebyly žádné bonusy, a přesto do toho šli. Dokazují tím, že i v politice existují slušní lidé, kteří se nechtějí obohatit, ale udělat pro společnost něco pozitivního.