Článek
Eben se zpočátku zeptal, jaké je to vyrůstat v rodině s jedenácti dětmi. „Byl jsem prostřední,“ začal ze široka Gibson.
Poté popsal, jak si s ním jeho bratří „hráli“: „Byli starší než já. A někdy mě trestali jen tak, asi proto, že se jim nelíbila má tvář.“ Připustil, že ho potyčky řádně připravily na život.
Na otázku, zda chtěl být vždy hercem, reagoval: „Ne. Chtěl jsem být třeba novinářem, zahraničním dopisovatelem.“ To, že se dostal ke své profesi, považoval za náhodu. První krok na dlouhé cestě ke slávě mu pomohla udělat jedna ze sester.
Za dokonalého se rozhodně nepovažuje a shrnul, že dobrých herců žije mezi námi spousta. „Jsem nejlepší v něčem, ale nevím, co to je,“ dodal s úsměvem. Přiznal také, že si rád bere od práce volno a úplně vypíná.
Gibson umožnil divákům nahlédnout rovněž do režisérské práce. Nemyslí si přitom, že by jeho snímky byly nějak výjimečně násilné. „Skutečná doba byla ještě krutější,“ glosoval třeba film Statečné srdce o protianglické vzpouře Skotů ze 13. století.
Popsal také triky z natáčení. „Lidé chvíli hráli Angličany, pak ty druhé. Někteří zabíjeli vlastně sami sebe.“ Dušoval se, že nikdo nebyl vážně zraněný. A neublížil ani žádnému zvířeti.
Na Ebenův dotaz, zda dostal od zkušenějších režisérů nějakou radu, řekl. „Zavolal jsem, celý vystrašený, Clintovi Eastwoodovi. Říkal jsem mu, že se moc bojím. Odpověděl mi - neboj se!“
Někteří lidé umějí odpouštět
V narážce na své občasné úlety Gibson přiznal, že má pocit, že v posledních letech se vlastně pořád omlouvá. Publiku se proto omluvil předem za nic, aby pak už nemusel.
Eben reagoval, že lidé neumějí odpouštět. Gibson mu odvětil: „Někteří ano.” Moderátor si ale vzít slovo nenechal. Směrem k publiku pronesl, že přítomní mu odpustili. „A potom je tu Bůh,” dodal. Gibson se jen usmál a konverzaci na toto téma ukončil: „Když ne, tak jsem v pěkně hlubokých sra...”
Gibson vzdal během zhruba třicetiminutového rozhovoru s Ebenem hold i karlovarskému festivalu. „Je to příjemné, každý je tu přátelský.“ Na závěr se oba muži upřímně objali.