Článek
Výstavu asi padesátky sochařských objektů – aut pojmenovanou Saigon Team otevřete během karlovarského filmového festivalu. Jak bude vypadat?
Sajgonáře, které vznikly v průběhu posledních pětadvaceti let, budu vystavovat nejen já, ale i Petr Nikl, Jirka Černický, grafik Jirka Veselka, můj syn a další. Já jich budu mít ale většinu. Výroba auťáků vychází z dlouholeté rodinné tradice, a to na základě historky o nákladním automobilu zapadnutém po nápravy v blátě. V noci jsme se snažili z bláta vyhrabat, hltali jsme dým z výfuku a obličeje měli ohozené blátem. Místo jsme proto nazvali Saigon.
Pamatujete si na první vůz, který jste vyrobil?
Celkem živě – byl dřevěný s přidělanými kolečky. Udělal jsem jej pro obveselení našich dětí a byla s tím velká zábava. Od té doby je vyrábíme na Velikonoce, akce je spojená s cestou na proutky, to znamená, že ženy malují kraslice a chlapi se zabývají auty a není s nimi vůbec řeč, protože závodí v tom, kdo bude mít lepší auto. Odpoledne vyjíždíme do terénu, auta protahujeme bahnem, nacpeme suchou trávou a zapálíme. Pak dojedeme dolů k potoku, kde se auta koupou. Je to takový rituál, díky kterému se na vozech vytvoří překrásná patina.
Na jaké modely se mohou návštěvníci těšit?
Budou tam všechny možné, od nejjednodušších z kusu trámu po kovové s odpérovanými koly. Nejpopulárnější jsou takové klece, které mají dobrý kouřový tah. Jde o to, aby auta, dnes se tomu říká offroady, vydržela jakékoli zacházení. Musí být bytelná, aby přežila běhání po poli mezi hroudami. Nikdo je nesmí šetřit, nikomu nesmí být líto ho nějak devastovat a je dobré, když má řidiče. A i jezdci dostávají pěkně na frak.
Takže taková krvavá zábava. Bylo vám osádky někdy líto?
To víte, že jo. Nejvíc ale mé ženě, když jsem jednou vyrobil z čerstvé lípy „máselníka“ – kulaté žluťoučké auto. Skoro se se mnou prala, abych ho neničil. Někdy jsou řidiči drátění, takže přežijou, jindy se vezou různí gangsteři, a ti, když jsou trochu očouzení, je jen dobře. Z ideového hlediska je to v pořádku, protože je to jakoby rituál oběti podobný indiánským zvykům, kdy jednou za rok pálili hodnotné předměty.
Do detailů vyladěné auto hraje významnou roli i ve vaší obrázkové knize Skutečný příběh Cílka a Lídy. To by asi podobné zacházení nepřežilo.
Homérův vůz jsem samozřejmě jarní jízdě v režimu bláto, oheň, prach nevystavil, protože bych se nejspíš musel rozloučit s pečlivými interiérovými detaily jako sedadlo z dřevokazné houby s krásnou strukturou nebo vyšperkovaný volant.
Tento příběh byl inspiračním zdrojem filmu Jana Svěráka Kuky se vrací, který bude uveden v hlavní soutěži karlovarského festivalu. Zpočátku jste na snímku spolupracoval, ale nakonec jste od projektu ustoupil. Přesto je estetika filmu až nevídaně podobná té vaší…
K tomu se mohu vyjadřovat jen v intencích smlouvy o mimosoudním vyrovnání, tedy že kniha byla jedním z inspiračních zdrojů. Před dvěma lety mě oslovil Honza Svěrák s tím, že by se mnou chtěl na základě mé výtvarné poetiky točit film. Začali jsme spolupracovat na scénáři, ale poté jsme se rozešli kvůli rozdílným představám, jak by měl film a příběh vypadat.
Jaké jste měli neshody?
Problém spočíval v tom, že já jsem ke svým hrdinům velmi citově vázán a nemohl jsem ovlivnit to, co se s nimi na scéně děje. Neshodli jsme se na ideji filmu ani na charakterech postav. V knize totiž kladu důraz na to, aby vznikla iluze paralelního světa, do něhož se děti ponoří a už v něm i zůstanou. Neuvažují o tom, jestli je to reálné. Ve scénáři stejně jako ve filmu je naopak ten svět neustále prostříháván s realitou. A to mi vadilo nejvíc – že jsou z něj děti neustále vytrhávány. A tak když nedošlo k souladu mezi mnou a Janem Svěrákem, jsem nechtěl natáčení připustit.
Ačkoli jste od spolupráce odstoupil, film vznikl. Věděl jste, že Jan Svěrák v tom, co jste začali, pokračuje?
Věděl, lidé, které jsem mu doporučil, na filmu pracovali. Nemohl jsem mu však zakázat ho točit. Pouze jsem si přál, aby tam ze mě nebylo nic, abych s ním nebyl spojován.
