Článek
Kdy jste viděl první skejt?
Bylo to v roce 1976. Náš táta žil už osm let v Americe, když jsme ho mohli s bráchou poprvé navštívit. Nám bylo dvanáct a do té doby jsem to v Čechách nikdy neviděl. A tam jsem to taky neviděl. Ale někdo řekl tátovi: „Už jsi jim koupil skejt?“ A on říkal: „Co to je?“ Ani on to tehdy neznal! Nazítří ale někoho poslal, aby nám je koupil. Žiju v domnění, že jsme byli jedněmi z prvních, ale je fakt, že jakmile jsme se vrátili a začali jezdit, potkali jsme i další kluky, kteří to na prkně zkoušeli.
Měl jste pak ten skejt spojený se vzpomínkou na tátu?
Sice jsme žili dlouho bez něj, ale jak jsme byli s bráchou dva a měli jsme mámu, prarodiče a spoustu kamarádů, nezažívali jsme pocity smutku. To člověku dojde až potom, že vám někdo takhle změní život.
Matěj a Petr Formanovi jsou zarytí divadelníci. Spolu se svým otcem získali ceny Sazky a Divadelních novin za mimořádné výkony na českých jevištích.
Komunisti zrušili přirozené věci – třeba cestování. Nemohl jsem potkat vlastního tátu, protože chtěl točit filmy svobodně. Ale takhle o tom přemýšlím až dneska, tehdy jsem to neprožíval.
Jakou asociaci ve vás prkno vyvolává?
Tu první návštěvu Ameriky, ten svět, o kterém jsme tady četli, že tam lidi umírají na ulici, vládne tam bída a chudoba. A pak zjistíte, že je to jinak. Skejt byl pak pro nás symbolem toho svobodného světa. A nejen pro nás, pro všechny kluky a holky. Protože na skejtu nás policajti nechytili! Neuměli běhat tak rychle, jako my jsme jezdili na skejtu. Pro nás bylo únikem z šedivé reality už jenom to, koukat do toho časáku! A když jsme společně sjížděli Evropskou ulici v Praze, byl to stejný zážitek jako dneska vyšlápnout vysokou horu a sjíždět ji hodinu prašanem.
Jak jste si připadali?
Jednoznačně jsme propadali pocitu, že jsme díky tomu skejtu výjimeční. Uměli jsme něco ojedinělého a lidi se zastavovali a koukali. A pak i v té partě byli výjimeční kluci, kteří svou odvahou předčili ostatní. Nešlo přitom o sportovní výkon, spíš o hecování, co kdo dokázal překonat – tím inspiroval ty další. Šlo o to kamarádství.
Byl tehdy skejt záminkou k automatickému přátelství?
To bylo okamžité. Nestalo se, abychom se hned nedali do řeči. Skejt byl výjimečný a ty sis chtěl vyměnit názor nebo sdílet zkušenosti. Do Čech to totiž přicházelo pomalu, děcka se k tomu dostala přes rodiče a známé, kteří jezdili do zahraničí. A až podle těchhle originálů si to další kluci mohli udělat – vyráběli je z rozebraných bruslí. Snažili se na tom jezdit, ale s těmi originály se to nedalo srovnat.
Velmi brzy se na skejtovou mapu dostaly i Karlovy Vary. Čím pro vás byly výjimečné?
V těch čtrnácti jsme na závody jezdívali autobusem, většinou ve větší partě. Ale jednou někdo zjistil, že letadlo z Prahy do Varů je jenom o trochu dražší. Letělo nás tehdy asi třicet, dělali jsme hroznej bordel! Jednak na ranveji všichni jeli do letadla na prkně, jednak jsme revoltovali: naschvál jsme se chovali hlučně, což těch pár cestujících dost obtěžovalo.
Začátky skateboardingu u nás zachycuje film King Skate.
A pak jsme ve Varech objevili bazén, vypuštěnou požární nádrž na kraji města. To byl náš první zážitek z bazénového ježdění. Znali jsme to z časáků, že se v nich houpali kluci v Kalifornii. Tady ale nikde žádný bazén nebyl. A když byl, měl kolmé stěny, takže se v něm jezdit nedalo.
Jak se na skejt dívali komunisti?
Oficiálně to vnímali tak, že mládež jezdí na prkýnku, a tak nám povolovali závody na náměstích, odkud nás pak nemohli vyhodit. Co se tam potom dělo, bylo drsný! Byl to střet šedého reálu s naším snem, byla to velká příležitost dělat si, co chceme. To ale neznamená, že by neexistovaly problémy. Dneska musíte porušit zákon, existuje právo. Tehdy ho určoval policajt a stačilo, když jste se mu nelíbili.
Na archivních záběrech jsem si všiml vcelku jedinečného propojení skejtu s punkem. Jak to šlo dohromady?
Každý tehdy hledal originalitu, chtěl být jiný. Dneska je to třeba tetování, dřív to bylo oblečení, vlasy. Je to možná podvědomá touha odlišit se a ukázat ostatním, že tady nebudu chodit šedivej, jak to chcete vy. V každém to je, někdo se akorát víc bojí to ukázat. My s bráchou jsme v tomhle byli trochu konzervativnější, ale pořád jsme se snažili držet krok s partou.