Článek
Co přivedlo herečku s tak báječnou kariérou k filmovému režírování?
Bylo to něco jako jít na jiné pole, jinou louku, do jiného lesa. Ale nezměnila jsem život tak moc, dál jsem i herečka.
Byla v té chuti režírovat i vzpomínka na Françoise Truffauta?
Ne, naopak! Vzpomínka na tak velkého režiséra člověka spíše odrazuje, paralyzuje, protože ví, že nikdy nebude tak dobrý jako on.
Tématem vašeho filmu je láska, která se stává posedlostí. Je to vaše osobní téma?
Samozřejmě! Je to můj nápad, myslím, že jsem v životě měla zájem vždycky jen o lásku. Vzpomeňte si na Edith Piaf a její písničku Bez lásky nejste nic. Tak to jsem já.
Chtěla jsem filmem mluvit o lásce, která bolí, není konstruktivní, je opravdu spíš posedlostí a vášní. Být posedlý láskou je ale každopádně skvělé, mnohem lepší než být posedlý penězi, kariérou…
Máte tři děti. Jak je to s láskou mateřskou?
Láska k dětem je něco úplně jiného. Když vytvoříte ten ideální stav – milující táta, milující máma a milující děti, je to mistrovské dílo. Proto jsem si ve filmu vybrala pár, který děti neměl, který prožil vášeň. Moje hrdinka v sobě nemá moudrost a také to není oběť. Spíše naopak, je to taková znervózňující žena, myslela vždycky jen na sebe, a místo aby si řekla, že láska není pořád stejná, že někdy uniká a třeba se zase vrátí, rozbila ji.
Chtěla jsem zároveň vytvořit paralelu s hudbou a s uměním. Když milujete umění a hudbu, nikdy vás neopustí. Láska k umění je trvalejší než láska k druhému člověku.
Které z umění máte nejraději?
Hudbu. Můžete si ji vzít s sebou, i do hotelového pokoje. Hodně poslouchám rádio, miluji klasickou hudbu, opery, Bacha, moje nejlepší přítelkyně je violoncellistka. Od dětství jsem chodila na koncerty a na opery. Mám ráda i malbu, ale uvědomila jsem si, že do muzeí a galerií chodím jen v jiných městech, nikdy ne v Paříži.
V těch cizích městech mám hrůzu z toho, že za sebou nechám něco, co jsem neviděla, v Paříži mám pocit, že tam přece můžu jít kdykoli. A navíc nesnáším fronty. Miluji velké knihy o umění, ve kterých si můžu prohlédnout i detaily. Mám velmi ráda Caravaggia, byla jsem na jeho výstavě, a bylo tam moc lidí, hluk… Zkrátka kdybych se měla stát zločincem, kradla bych obrazy. Ne proto, abych zbohatla, ale abych je měla doma.
Je vztah k umění dědičný?
Do určité míry ano. Miluji hudbu i proto, že babička hrála na piano, dědeček na housle, vyrůstala jsem obklopená hudbou. Ale mé děti už vyrůstají obklopeny cédéčky, rádiem, to je jiné… Měla jsem například štěstí, že jsem hrála Marii Callasovou. Pořád jsem poslouchala hudbu a děti ječely, že už to nechtějí slyšet.
Miluji také literaturu. U nás doma i u babičky a dědečka byla vždycky spousta knih. Hodně jsem cestovala, takže jsem neměla moc kamarádů, ale měla jsem knihy. Myslím, že velká kniha, skvělá hudba, to vás může zbavit smutku. Zachrání vás. Třeba vás to neudělá šťastnou, ale získá vám to čas před smrtí.
Když režírujete, předehráváte svým hercům?
Snažím se to nedělat! Ale vzhledem k tomu, že sama píšu, tak to i sama velmi dobře cítím. Myslím na sebe jako na herečku, mám ráda, když mě režisér technicky vede, ale nemám ráda, když mi říká, jak mám myslet. I já hercům důvěřuji. Mám ale tendenci dívat se na herce jako na sebe a trvalo mi, než jsem pochopila, že ne všichni jsme stejní, každý potřebuje od režiséra něco jiného.
Od herečky se očekává, že bude pořád krásně oblečená, upravená, učesaná, namalovaná. Když jdete režírovat, svážete si vlasy do culíku a oblečete pohodlné džíny?
Ne. Já když se nečešu, nemaluji a neoblékám, znamená to, že se mi chce umřít. Ale když mám chuť do života, maluji se, češu a oblékám. Možná je to i tím, že jsem se začala malovat velmi mladá. Byla jsem tehdy u jeptišek a pořád jsem slyšela: „Slečno Ardantová, jděte se umýt!“ Ale já měla tvrdou hlavu.