Článek
Interview vzniklo v hotelu Pupp, na takzvaném sdíleném rozhovoru. Zatímco my dva se bavíme o věcech praktických, jeho dva krajané, američtí novináři, s ním důkladně rozebírají uměleckou kariéru. K níž patří i období, kdy plakáty s jeho tváří visívaly v dívčích pokojích. Mezi hollywoodské superstar ho zařadil už film Společnost mrtvých básníků (1989).
Na uvedení snímku Zoufalství a naděje (2017) jste ve Varech poděkoval publiku, že sedí v kině v rouškách. Kolik jste jich zabalil do kufru před cestou na festival?
Hodně, ani je snad nespočítám. V současném světě je potřebujete téměř všude, mám je tak po kapsách, v zavazadlech. Musel jsem ji mít v letadle. Mám je nachystané pro děti. A samozřejmě jsem se nechal před časem očkovat...
Teď mě napadá, že jsem jediný, kdo ji z nás čtyř sedících u stolu nemá. Mám si ji nandat? Nezkazím vám fotky?
Ne, prosím, kdyby vám to nevadilo, na snímcích budete vypadat líp bez roušky.
Chápu. Já sám se v roušce v těchhle situacích ani necítím nejlíp. Vím, že jsem známá osoba, že děláme rozhovor a že to není dobré. Rouška mi skryje tvář a já vypadám, jako bych se chtěl za ni skrýt. Což není pravda... Jako všichni netrpělivě vyhlížím čas, kdy bude pandemie za námi. Už aby to bylo.
Sešli jsme se v poslední den festivalu, jenž se uskutečnil díky tomu, že Česko poněkud rozvolnilo hygienická opatření. Jaká je situace v USA, v New Yorku, kde žijete?
U nás se z covidu hlavně stalo politické téma. Očkování, nošení roušek se tak zpolitizovalo. Což je hrozná škoda. V Evropě vše vidíte jinak. Před časem jsem pracoval na marvelovkách v Maďarsku.
Ano, mohli bychom se dlouho bavit o tom, co dělá tamní vláda, ale co já na ní oceňuji, je to, že nepřistoupila k plošné politizaci vakcín. Očkovat se tam tak nechávají skutečné masy, všechny vrstvy společnosti. Je pravděpodobné, že lidi, s nimiž pracujete, vakcínu už mají, že řidič autobusu, v němž sedíte, ji má také.
Mám pocit, jako by si Evropané víc uvědomovali povinnost vůči spoluobčanům. Neohání se svými právy, demokracií, nechtějí kvůli očkování, nošení roušek svrhnout vládu. Očkování berou jako gesto ohleduplnosti.
Ve Státech je to jiné?
Zcela. Tam mají někteří lidé pocit, že z nich nošení roušek dělá jakési poskoky vlády. Což se jim nelíbí. Opatření proti covidu u nás zkrátka ještě prohloubila už tak rozdělený národ. Je to škoda, protože se nikam nepohneme.
Za pandemie jsem pracoval vedle Maďarska poměrně dlouho také v Irsku, v Itálii a tam všude jsem viděl, že podobná opatření zabírají. Najít vyhovující řešení pro všechny je, zdá se, zatím v USA, těžké.
Kritici na vás oceňují schopnost přecházet z role do role a doslova s ní splývat. Vidíte to stejně?
V posledních letech se o tohle dost snažím. Vědomě na tom při přípravách na role i při natáčení pracuju. Tohle je obecně problém herců, kteří se stanou slavnými. Musejí si v jednu chvíli vybrat. Buď budete jako Paul Newman, Robert de Niro..., herec, který je v každé roli prostě Paul Newman, Robert de Niro, bez ohledu na to, zda hraje kovboje, právníka nebo padoucha.
Nebo se rozhodnete s postavou, kterou hrajete, skutečně splynout. Pomoci filmu k úspěchu hlavně tím, že podáte prostě co nejlepší výkon. Potlačíte své ego. S rolí splynete.
Nezdá se mi to jako snadné rozhodnutí. Přeci jen každý si své ego hýčkáme.
Podobné rozhodování taky považuju za jedno z nejtěžších v herecké kariéře. Řeším vše navíc prakticky stále. V mé profesi musíte totiž vyvážit hodně věcí, aby vše fungovalo.
Musíte myslet třeba na to, že vaše jméno prodává, musíte si uvědomovat, že film stojí peníze, zároveň chcete být v projektech, které mají určité umělecké ambice, a taky víte, že existují projekty, kde by vás sice režiséři chtěli, ale nemohou si vás dovolit zaplatit. Víte, že s úspěchem se automaticky dostanete do kategorie: je v pohodě, ale nemáme na něj...
Ethan Hawke uvedl na festivalu film o knězi a krizi víry. Ocenil nošení roušek
V tomhle ovšem nejsem v Hollywoodu sám. Samozřejmě, každý herec, herečka by chtěl točit jen kvalitní scénáře, s nejlepšími tvůrci, za skvělé peníze, a ještě s projekty bodovat v kinech. Jenže ono to často nejde.
Vrátím vás k vašemu egu, to netrpí tím, že berete i „neumělecké“, tedy čistě komerční role?
Mé ego? S ním jsem se popasoval už dávno. Chvíli jsem s ním, pravda, bojoval. Jel jsem třeba v taxíku, měl za sebou už nějakou tu filmovou cenu a najednou mě začalo napadat: Proč jedu v tak ošklivém autě? Proč se ten řidič víc nesměje? Vždyť jsem slavný! Naštěstí mi záhy došlo, že jsem spíš směšný.
V sobotu jste ve Varech dostal další cenu, Cenu prezidenta MFF KV. Neříkejte mi, že pro ně nemáte speciální místo, polici, kam si je ukládáte, a aspoň občas se na ně nepodíváte a neřeknete si: to jsem dobrý.
Nejsou ty ceny vlastně směšné? Jsme jako děti. Odmala milujeme odměny. Nadšeně je sbíráme. V mé profesi to chodí ale jinak. To, že někdo dostane určitou cenu, není oceněním toho, že je skutečně v tu chvíli nejlepší. Znamenají jen to, že si vás někdo chtěl v tu a v tu chvíli všimnout, a ne to, že jste „porazil“ ostatní.
Je to důsledek určité situace, dohody akademiků, kritiků, těch, co vás hodnotí, právě jim se kvůli čemukoli hodíte. Někdy do procesu vstupuje také politika... Takhle se dávají všichni ti Oscaři, ceny Emmy, ceny na festivalech. Proto jsou vlastně zbytečné, i když vy osobně je hodně prožíváte.
Takže nemáte ani jednu „poličku slávy“?
Ale mám. (Smích) Je to celá moje pracovna. A jelikož nahlížím na svou kariéru jako celek, jsem rád, že tam všechny ty sošky, diplomy, plakáty, fotografie jsou. Ve dnech, kdy o sobě pochybuju, mi ukazují, že jsem v životě měl pár krásných chvil, dnů, kdy jsem na sebe byl pyšný...
Ovšem, abych se nedojímal, mé děti mé kanceláři říkají: síň ega. Navrhují, abych vše, co tam je, spálil. (Smích)
Uděláte to někdy?
Kdo ví? Já mám však svou síň rád. Sebedůvěra je obecně velmi křehká věc. Musíte na ní pracovat. Nevím, jak to máte vy, ale lidé jsou obecně nastavení vnímat spíš negativní věci než ty pozitivní.
Přečtete si dvacet pět recenzí na Chlapectví (2014, režie Richard Linklater - pozn. red.) a jen jedna jediná je špatná. Jenže váš mozek řeší jen tu jednu jedinou. Nejdřív si řekne: co to ten blb napsal? Poté se ovšem zamyslí, začne hledat chyby. Má síň ega mě z těchhle situací pak spolehlivě dostává.
Svou závratnou kariéru, která vám začala jako puberťákovi, vidíte s velkým nadhledem. Je něco, čím ji lze shrnout?
Ještě není u konce. (Smích) Jednou mi ale jeden slavný filmový kritik řekl: víte, že jste nejslavnější herec na světě, který nikdy nikoho nezabil?
55. ročník MFF KV: Šílenství jménem Depp. Hloubavý Hawke. Sir Michael Caine. A jistý Zátopek
Zamyslel jsem se nad tím a musel jsem mu dát tehdy za pravdu. Jsem nejslavnější herec na světě, který nikoho na plátně nezabil. Zdá se, že se můžete stát slavným, i přesto, že žádnou vraždu nespácháte. Od té doby se ale leccos změnilo.
(Ne)zabíjíte i v knihách, které píšete desítky let a které se v USA řadí k bestsellerům?
Tam to mám jinak. Od samého začátku, píšu desítky let, se hlavně snažím, aby mé knihy čtenáře bavily. Nechávám se proto často inspirovat světem, který znám, mimo jiné filmovým prostředím. (Letos mu vyšla kniha A Bright Ray of Darkness, pozn. red.)
Ve Varech bylo během festivalu hodně ošklivě. Hodně pršelo. Je tohle počasí lepší pro čtení knih, nebo pro chození do kina?
Jsme na festivalu. Pro ten není nic lepšího, než když je venku strašlivé počasí. Když prší, neláká vás to jít ven. Rádi si sednete do kina a zhlédnete film. Proto si myslím, že je pro festival skvělé, potřebujete-li po odchodu z domu deštník.
Ethan Hawke
- herec, spisovatel a scénárista se narodil 6. listopadu 1970 v texaském Austinu
- filmovou kariéru zahájil jako čtrnáctiletý ve snímku Badatelé (The Explorers, 1985). Od té doby hrál v desítkách snímků, mimo jiné: Společnost mrtvých básníků (Dead Poet’s Society, rež. Peter Weir, 1989), Před úsvitem (Before Sunrise, rež. Richard Linklater, 1995), Gattaca (rež. Andrew Niccol, 1997) a Training Day (rež. Anthony Fuqua, 2001)...
- jako režisér debutoval dramatem Chelsea Walls (Dvoutýdeník režisérů, uveden na MFF v Cannes 2001). Ve Varech byl v roce 2007 se svým 2. filmem, Nejžhavější stát, jehož předlohou je jeho vlastní román vydaný v roce 1996.
- je demokrat. V roce 2004 podporoval prezidentského kandidáta Johna Kerryho a v roce 2008 Baracka Obamu.
Zdroj: KVIFF.com