Emília Vášáryová: Je to dost velké štěstí, že patříme do Evropy

Já sama jsem ještě jeho poslední podobu neviděla. Doufám tak, že budu mile překvapená, až ho uvidím ve Varech (rozhovor vznikal těsně před pondělní premiérou - pozn.red.). Právě díky tomuhle filmu jsem se ale dostala na Ukrajinu. Tedy do oblasti, která není (od Slovenska – pozn. red.) tak daleko. Ale přesto daleko je. Deset dnů jsem žila také v Užhorodu. A pochopila jsem tam, že žijeme velmi blízko zemi, která se zmítá v hrůzách.

Je to země, která se hodně chce dostat do Evropy, ale je to pro ni velmi těžké. Hodně věcí jsem tam pochopila a musím vám říci, že jsem byla velmi ráda, když jsem při návratu na Slovensko viděla z dálky vlajku Evropské unie. Čekala jsem pět hodin na hraničním přechodu a těšila jsem se na překročení Schengenu, nadšená, že jedu domů.

Vůbec ne. Opravdu ne. Dokonce jsme se to pokoušeli nějak zařídit, ale nešlo to. Čekají tam dlouhé fronty, člověk v nich vidí všechno… Souvisí to s tím, že se lidé (z Ukrajiny – pozn. red.) chtějí dostat jinam. Hodně Ukrajinců tak vlastní auta se slovenskou nebo českou značkou, aby hranicí procházeli lépe. Možná je proto dobře, že tenhle film vznikl. Protože ta vlna neobyčejného zájmu, co pro nás špatně dělá Amerika a Evropská unie, co všechno dobře pro nás dělá Putin a Rusko…

Co říci? Myslím si, že kdyby tenhle film alespoň nějak do světa poslal malou zprávu - zní to dost pateticky - tenhle vzkaz: Je to dost velké štěstí, že patříme do Evropy. Je to úspěch.

Myslím si, že si nás téměř nikdo nevšiml. Oni mají jiné starosti, než vítat filmaře nebo je sledovat při práci.

Mám to podobné. Tohle je ta naše Zakarpatská Rus. Byla jsem překvapená, že jsou tam (na Ukrajině – pozn. red.) ještě československé stopy, tedy budovy, které postavili čeští a slovenští architekti. Dokonce je tam dokonalá replika našeho justičního bratislavského paláce. Ta stopa První republiky, osmnáctého roku, prezidenta Masaryka - ten tam má dokonce někde nějakou sošku - je stále patrná…

Potkala jsem místní, kteří pracovali v našem štábu, a myslím si, že Ukrajina je opravdu těžce zkoušenou zemí a že tam není nikdo úplný Slovák či Ukrajinec. Ty národy žijí vedle sebe po staletí. Navzájem se zabíjejí. Buď tam přijde Stalin a vše vyvraždí, nebo Hitler, který všechny vyvraždí. Třeba řidič, který mě vozil, měl babičku Maďarku, máma byla Němka, další babička židovka… Národy se tam mísily. Ale ten východ Slovenska je jinak překrásný!

A víte, že to vůbec nevím? Vím jen od scenáristy, který tam žil při psaní scénáře, že příběhy mají skutečnou předlohu. Nejsou to vymyšlené hororové scény. Že se opravdu staly a stále se dějí. Nejsem ale na tuhle problematiku expert.

Ne, já jsem vždy měla černé vlasy. I v době, kdy jsem jezdila do Karlových Varů. Byla jsem tady už v šedesátém čtvrtém nebo pátém. Takže: vždy jsem měla černé vlasy, jak ve filmech, tak jinde. Platí to i pro Čáru.

No, možná tak dvanáctkrát, třináctkrát. Naposledy jsem tady byla… ani nevím. Ale pamatuji si, že jsem počátkem 90. let seděla v porotě. Bylo to takové milé období. Veliké naděje, všech kolem mě.

Mívali jsme tady schůzky s prezidentem Havlem. Zároveň se bojovalo o slovenskou Kolibu, český Barrandov (filmové ateliéry – pozn. red.) Filmaři se v tom angažovali.

Kdybyste mi to řekla, byla bych ráda. Netuším.