Článek
Mladý konceptuální umělec Norman by asi měl být šťastný. Žije v New Yorku, zrovna se mu narodil syn, má milující přítelkyni. Jenže si s sebou nese životem jedno dost šílené trauma. Jako malému chlapci mu v jeho rodném domě uhořela celá rodina.
Rimbaudovský hrdina se snaží svého traumatu, které ho zatěžuje smutkem i pocity viny, že právě on přežil. zbavit. Osvobodit se skrze vlastní uměleckou činnost. Oheň mu sežehl minulost, nepamatuje si třeba, zda mu kdy jeho máma řekla, že ho má ráda. A právě proto by měl být oheň zároveň způsobem, jak si otevřít cestu k budoucnosti. Ale Normanovi se to nedaří, a proto ani nedokáže vést normální spokojený život.
„Chtěl jsem skrze jeho existenci s posttraumatickou stresovou poruchou a mentální nerovnováhou otevřít nový pohled na tuhle problematiku,“ říká Brunner. „Nejsou to přece jenom vojáci vracející se z bitev, kdo podobnými potížemi trpí. Ale spíše než na dokumentární popisování patologického rozměru celé věci jsem se zaměřil na rozměr mytologický.“
Norman tak ve filmu jako bájný Sisyfos tlačí obrovskou kouli svého traumatu do kopce, aby se mu vždy těsně před vrcholem vysmeklo zpod kontroly.
Rakouský režisér Peter Brunner
Podobně jako ve svých předchozích filmech (pravidelní návštěvníci karlovarského festivalu si jistě vzpomenou na jeho taktéž soutěžní snímek Má křídla, kdo končí pádem) Brunner vypráví příběh zevnitř své postavy. Byť je zde přítomen i racionální korektiv ze strany Normanovy přítelkyně, většinu času jsme velmi sugestivně ponořeni do hrdinova vidění světa, čemuž významně pomáhají i ryze filmové prostředky jako kamera či hudba.
S hereckou kometou
Normana si zahrál a do Varů snímek doprovodí Američan Caleb Landry Jones, možná nejvýraznější mužská herecká kometa současné zámořské kinematografie.
Vždyť jenom loni jsme ho mohli vidět ve třech vynikajících snímcích: The Florida Project, Tři billboardy kousek za Ebbingem a Uteč. A také v Do noci dokazuje své mistrovství – právě tím, jak nás jako diváky nechává hladce vklouznout do strašidelně vymalovaných chodeb Normanových duševních útrob.
„Můj film je takový přípitek na to, abychom žili a jen nepřežívali. Přípitek na to, že si navzájem můžeme být básníky, terapeuty i proroky. Na všechno, co o sobě nevíme, a na to, abychom se nebáli plavat i v neznámých vodách,“ dodává – vzhledem k vyznění svého snímku možná až nemístně optimisticky – Peter Brunner.
