Daniel Brühl ve Varech: Nechci jezdit na druhý či třetí rychlostní stupeň

Jste režisér, herec, producent, ale i majitel berlínského baru Raval. Stále funguje, přepokládám.

Ano, najdete ho v Berlíně. Nefunguje špatně, nějakým zázrakem jsme přežili poměrně hladce i pandemii. Také jsme stále napojeni na Berlinale, na filmový festival. V roce 2010 jsme se totiž rozhodli bar otevřít právě velkou party, když se tahle akce konala. Tedy rozhodli…

Mně se tenhle nápad nelíbil. Dokonce jsem na obchodního partnera kvůli tomu křičel. Argumentoval jsem, že během Berlinale se všude koná tolik večírků a na ten náš nikdo nepřijde. On si stál za svým. Odpovídal mi: Přijde, my nenabídneme šampaňské a dekorum, ale uvolněnost a tapas.

A? Vyšlo to?

Sezvali jsme všechny na 21:00. 21:10 přišla moje máma. No a všichni ostatní dorazili mezi 22:30 až 23:00. Takhle vznikla dnes již tradiční party, podle mnohých jeden z nejzábavnějších večírků na Berlinale. Chodí na ni i mí čeští přátelé. Ostatně v tom roce 2010 odcházel mezi posledními Clive Owen, který letos také dorazil do Varů.

Vy jste na festivalu představil svůj snímek Soused (2021), který i režírujete a v němž hrajete hlavní roli. Proč jste si ho vybral?

Tenhle nápad, tedy, že se stanu i režisérem, jsem v hlavě nosil dlouho. Po přesunu do Španělska jsem o něm přemýšlel více a více. A v momentě, kdy jsem se přidal k jedné produkční společnosti, začal jsem vše realizovat. Když jsem našel scenáristu, spisovatele Daniela Kehlmanna, bylo rozhodnuto.

Vznikl Soused. Vzali nám ho dokonce na berlínský festival, jenže přišla pandemie. Vzpomínka na můj režisérský debut je tak hořkosladká. Snímek se pak promítal na menších, spíš letních akcích. Takže jeho uvedení ve Varech, v tak krásném místě, je pro mě odměnou.

Pane Brühle, z minulosti na skok do současnosti. Lehká otázka: v pátek hraje na mistrovství Evropy Německo proti Španělsku. Komu běžně fandíte?

Hele, tohle není vůbec jednoduchá otázka. Je až záludná. Fandit budu ale letos Španělsku. Vždycky jsem totiž tohle řešil. Jsem v něčem jako Švýcarsko, národnostně rozháraný. Výhoda zase je, že nikdy při těchhle zápasech nemůžu prohrát…

Koukám, že bychom mohli diskutovat hodiny.

To si buďte jistá. Tak to zkrátím. V pátek budu fandit těm, kteří hrají hezčí fotbal. Což dělávám vždycky. V současnosti je to Španělsko. Jsou skvělí. Navíc moji dva kluci teď, kdy jsme více ve Španělsku než v Německu, hrají za tamní malý klub. Náš favorit je v pátek proto jasný. Budeme společně sledovat zápas, možná přitom sedět v našem berlínském baru a budeme fandit ze všech sil. Jisté tak je, že už v tu chvíli budu v Berlíně, s rodinou, s přáteli.

Obecně vypadáte velmi vesele. Ne každý novinář ale váš humor občas pochopí. Vážně máte vysněnou roli Beethovena?

Právě tohle byl vtip. Pořád se mě ptali na mou vysněnou roli, tak jsem jednou zažertoval, že chci být Beethoven. Vtipkoval jsem, jen se to nějak nepovedlo. Začalo to žít svým životem. Což mi je líto, protože já rád s lidmi vtipkuji, ale nerad z nich dělám pitomce.

Uvedu vše proto na pravou míru: Chci být Napoleon. (smích) Ne, počkejte, toho už mi zabrali (režie Ridley Scott, 2023). Ale Beethoven? Rozhodně ne, byl takový vážný. I když Karla Lagerfelda jsem vzal, ten byl také takový.

No vidíte, v tomhle seriálu Disney+ se mi velmi líbíte. Mluvíte v něm francouzsky. Jakou řeč vlastně při práci nejraději používáte?

Rád hraju v různých jazycích, díky tomu objevuju silné i slabé stránky nejen své, ale také daného jazyka. Každá řeč je pro mě tvůrčím nástrojem pro určitou postavu. To, v jakém jazyce hraju, ovlivňuje také mé herectví.

Třeba v případě Karla Lagerfelda bych nikdy roli nevzal, kdyby byl seriál v jiné verzi než v té francouzské. Na angličtinu, němčinu bych řekl jediné slovo: ne. On se cítil být Francouzem. Francie byla pro něj domovem, miloval ji. Chtěl být Francouzem, ne Němcem. Já jsem ho tak i zahrál. Jako člověka, který má v sobě víc „národů“, ale inklinuje k jednomu.

Vy to takhle nemáte, že?

Nemám, jak jsem řekl, rád jazyky střídám. Nejen v práci, ale také v běžném životě. Nejsem v tom sám. Jak říkával můj táta, citoval tím slavného vladaře Karla V. z 16. století: Španělsky mluvím k Bohu, italsky k ženám, francouzsky k mužům a německy ke svému koni. Myslím si, že ten citát je stále pravdivý.

Daří se vám při vašem zápřahu vybalancovat počet rolí v hollywoodských a evropských projektech, velkých trhácích a nezávislých věcech?

Rozhodně se o to snažím. Na evropském způsobu vyprávění příběhů si cením až neuvěřitelné síly, vášně, optimismu. Což jsou důvody, proč tolik Američanů chce s Evropany spolupracovat… Proto také funguje naše produkční společnost. Chceme bránit evropskou, respektive i německou kinematografii. Chceme dělat filmy, které mají vedle formy i obsah. A s nimi teprve vyrazit mimo Evropu.

Nabídky z Hollywoodu ale neodmítám. Pokud jsou tedy zajímavé. Mám to nastavené tak, že čím je můj život pestřejší, náročnější, zajímavější, tím líp. Mám už na to věk. Nedávno mi bylo 46 let. Mám krizi středního věku, což si uvědomuju stále víc. Záměrně se tedy snažím vystupovat ze své konformní zóny. Chci se vrhat do ledové vody, jak říkáváme my, Němci. Budu na tomhle světě ještě poměrně dlouho a nechci jezdit na druhý či třetí rychlostní stupeň jen proto, že je mi to pohodlné, a cítit se jen bezpečně.

Touhu vystoupit z konformní zóny míváme občas všichni, ale někdy se u toho „zraníme“.

No jasně, že se mi to také stává. Vím, že dopad na zem může být tvrdý, že mohu spadnout na nos, zlomit si nohu… Jenže bez tohohle rizika by život nebyl zábava.

Pojďme ještě k chystanému, očekávanému filmu Eden režiséra Rona Howarda, s nímž se dávno znáte. Už můžete o projektu mluvit?

Jasně. Vypráví až bláznivý příběh Němců, kteří se rozhodli osídlit na začátku 20. století Galapágy, tedy jeden z tamních ostrovů. Vyznávají Nietzscheho… Jak to tak bývá, sní o ráji, jenže se ze všeho stane spíš horor. Do neznámé země, která vážně nepřipomíná malebný ostrov plný kokosových palem, vyrážejí po 1. světové válce. S určitými představami, jak by měla vypadat jejich nová společnost. K té staré cítí znechucení.

Ron ten film chytal dlouhé roky. Dokázal ho hvězdně obsadit. Hraje v něm i Jude Law, kterého jsem ve Varech viděl ve festivalové znělce. Byl jsem z toho až trochu zmatený.

Proč?

Protože jsem nedávno dělal, dotáčel nějaké repliky právě pro Eden. Viděl jsem ho před sebou často na obrazovce. No a pak tady, v té vtipné znělce, jak řeže karlovarskou sošku, aby si mohl tu dámu dát místo té, co mu ukradli z jeho rolls-royce.

Rozhovor vznikal na MFF KV v rámci tzv. sdílení, tedy před hercem seděli čtyři novináři, kteří kladli otázky.