Článek
Homosexuální tématika je totiž ve festivalových filmech natolik provařená, že se podvědomě děsíte další nudné uslzené agitky o tom, jak to mají gayové těžké. Do té má ale cenami ověšený A Single Man (Svobodný muž) zatraceně daleko.
Ford nabízí obecně platné drama o přetvářce, strachu z lidí, osamělosti a úzkosti. Fakt, že je hlavní hrdina homosexuál, nemusí být podstatný. Vynikající Colin Firth (cena BAFTA a Volpiho pohár z Benátek) ho hraje především jako chytrého, citlivého člověka v depresi.
Jeho postava, britský vysokoškolský učitel George v Los Angeles roku 1962, ztratí nejbližšího přítele a marně hledá důvod proč dál žít. Práce ho částečně baví a částečně frustruje, studenty považuje za převážně bezduché. Nesnáší americký životní styl, rozjuchanost, reklamu a konzum. Podle něj vítá ráno úsměvem jen blbec.
George nemá rodinu, baví se jen s kamarádkou Charley (Julianne Mooreová). Osamělá elegantní dáma ve středním věku tráví své dny plné alkoholu a sebelítosti v drahém bytě, kde ji učitel příležitostně navštěvuje. V žárlivé scéně (snad nechtěně) prozradí, že i po letech pořád touží po životě s ním. Není ochotna pochopit, že je a vždy bude homosexuál. Stejně jako on je beznadějně sama.
Mistrovská hudba
Trojici postav, marně hledajících spřízněnou duši, dotváří student Kenny. Učitele obdivuje a snaží se s ním setkat v soukromí. Ne proto, že by byl vyhraněný gay, ale protože je osamělý, má pocit, že ho nikdo nechápe a divný vztah s blonďatou spolužačkou ho neuspokojil. George se s Kennym baví, ale jeho otevřenosti jako by se děsil. Po smrti přítele nemá sílu navazovat vztahy.
Georgeovy vnitřní stavy perfektně vystihuje práce s hudbou a kamerou (Eduard Grau), která si ulítává na detailech obličejů (vzhledem k Georgově orientaci samozřejmě hlavně mužských) nebo na zpomalených záběrech. Většinu emocí ale dodává obraz teprve v součinnosti s mistrovskou hudbou (převážně od Abela Korzeniowského plus několik dobových nahrávek).
Soundtrack, který by si zasloužil velkou samostatnou recenzi, je založen na smyčcích a minimalistických klavírních motivech. Střídá melancholické dojímání s pasážemi signalizujícími drtivou osudovost.
Navíc je tu i několik "kultovek" z šedesátých let (např. od Etty James, Serge Gainsbourga nebo Booker T and the MGs), jež sice náladu smyčcové hudby přerušují, ale na druhou stranu se jedná o velmi silné skladby, které ve filmu nejsou bezdůvodně.