Cabani slaví s karlovarským festivalem čtvrtstoletí

Často spolu pracují, na festivalových zahajovacích a závěrečných show už od roku 1995. „Karlovarský festival je naší srdeční záležitostí a zároveň výkladní skříní,” řekl Michal Caban v rozhovoru.

Poslední čtyři roky základní školy jsme žili s rodiči v Egyptě, náš otec tam pracoval, a tam jsme založili naši první dvoučlennou kapelu. Brácha hrál na klavír a varhany, já na kytaru. Na střední škole, já na gymnáziu a bratr na umělecké, jsme začali dělat své první choreografie tzv. půlnoční překvapení a také jsme měli svou druhou kapelu. V ní už nás bylo víc, pět.

Dělali jsme muziku, ale zjistili jsme, že nástroje jsou hodně drahé. A v té době, v osmdesátých letech tady nedostupné. A zase takoví mistři jsme nebyli. Tak jsme si řekli, že zkusíme divadlo. Že to bude levnější, že dáme dohromady kamarády a bude to. Založili jsme tedy Baletní jednotku Křeč, která se stala součástí Pražské pětky. To nás hodně bavilo a už nám bylo jasné, že to nějakým způsobem chceme dál dělat.

Šimon šel ze střední školy logicky na UMPRUM, byl posledním žákem Josefa Svobody, takže je vystudovaný scénograf, architekt. Já jsem původně chtěl jít na produkci na FAMU, ale tam jsem se nedostal. Rok jsem byl asistentem produkce na Barrandově, dělal jsem skvělý seriál Lékař umírajícího času. Tam jsem se také poprvé potkal s Jiřím Bartoškou, který hrál Fridricha Falckého se zvláštním účesem. Na jedné straně dlouhé vlasy, na druhé sesekané. Ten účes si dodnes pamatuji, inspiroval mě, když jsem nosil dlouhé vlasy.

Tím, že jsem produkci rok dělal, jsem zjistil, že ji už v zásadě umím a nemá smysl ji studovat. Takže jsem, po pravdě řečeno, vybíral školu, abych nemusel na dva roky na vojnu. Vybral jsem si ekonomku, protože ekonomem byl otec. Říkal jsem si, udělám mu radost, naučím se jazyky a budu mít dost času na divadlo. Školu jsem zvládal jednoduše, jazyky jsem se tam nenaučil, ale měl jsme dost času na divadlo a umění.

S bráchou na UMPRUM chodil Aleš Najbrt, který byl také členem Baletní jednotky Křeč. Znal nás oba. Když se pan Bartoška s paní doktorkou Evou Zaoralovou dostali k festivalu jako takovému, točil zrovna film Vášnivý bosk, který produkoval Rudolf Biermann. Ten si na vznik plakátu vybral fotografa Tono Stana a Aleše Najbrta jako grafika. A když si pánové Bartoška a Biermann domluvili, že budou dělat první ročník festivalu, řešili také grafiku, plakáty, logo atd.

Shodli se, že to udělá Najbrt, Tono Stano bude fotit a bylo jasné, že festival musí mít nějakou tvář. Tedy, že je potřeba nějaký architekt, scénograf. A protože se Aleš s námi znal dobře, byli jsme jako první na ráně, doporučil bráchu Šimona jako architekta. Udělali první ročník, všichni byli nadšení, ale zjistili, že je tam potřeba také nějaký ceremoniál, společenské akce a není, kdo by to dělal. Václav Marhoul byl tehdy členem festivalové nadace a říkal, že to umím já. Aleš Najbr tvrdí, že mě doporučil on. Pravda bude asi někde na půli cesty. Takže já jsem se dostal k festivalu o rok později.

Je to malý zázrak. Na druhou stranu je to akce jednou za rok. Ale je to naše výstavní síň, záleží nám na tom, investujeme nejen energii, ale občas i vlastní finance, aby to dopadlo dobře. Že se nám to zatím daří musím zaklepat na dřevo. Nápady naštěstí jsou, spíš jde o to, zrealizovat je. I u krátkého vystoupení, které děláme, je mnohem složitější jej zajistit technologicky než přijít na nápad. Těch je nekonečně moc, ale člověk si musí vždycky říct, je to realizovatelné? V prostředí, které je přece jen technicky omezené, protože hlavní sál hotelu Thermal, kde probíhají, je dělaný na kinoprojekce, ale ne na divadelní show.

Knihou. Původně měla vyjít loni, ale covid to zdržel. To, co se stalo je svým způsobem nepříjemné, ale nám to vlastně pomohlo. Měli jsme na knihu čas, v normálním režimu bychom ji asi nestihli. Dělali jsme na ní opravdu rok a půl a byla to velká práce. A to jsem dobrý archivář!

Jsou z našeho archivu, potažmo z festivalového. Ale já je mám všechny zkompletované. Jsem už takový. Kdysi dávno jsme vydali knihu o Baletní jednotce Křeč, což bylo také téměř k pětadvaceti letům. To jsem psal kroniku. Tady to bylo trošku jiné. Mám všechny materiály, brácha z nich pak vybíral ty, co se mu zdály lepší. Většinu popisků napsal Šimon, já to jen občas někde doplnil. V místech, která si Šimon pamatuje hůř než já.

Bude v Karlových Varech ve festivalovém obchodě. To bude asi to hlavní.

Ano, i takhle se to dá říct. Je to retrospektiva našeho života ve Varech. Nikoli našeho života celkového. Jsem tomu strašně rád, protože upřímně řečeno, ty naše show jsou dejme tomu krásné, trvají pět, šest minut a pak hotovo. Pak už neexistují. Občas mi to přijde hodně smutné, i když máme všechny natočené. Takže kniha pro mě shrnuje, že jsme tam byli, že jsme to dělali a snad ne špatně.

Navíc v knize jsou občas i QR kódy, pod kterými budou všechna možná videa. Dohromady asi sedm hodin materiálu. Pro fajnšmekry. Asi o knihu budou stát lidé, kteří s námi za ta léta spolupracovali, nedělám si iluze, že by jméno Cabani něco řeklo běžnému divákovi.

Bylo pro mě důležité, že na začátku, než jsme se do knihy pustili, jsem šel za panem Bartoškou, jestli proti tomu nic nemá a jestli nám poskytne fotografie z festivalového archívu. Souhlasil. A když jsem mu přinesl maketu knihy, byl nadšený. Říkal: ,Jasně, že to je hlavně o vaší činnosti, ale tam je vidět práce celého festivalového týmu!´. Festival má každý rok filmový katalog, umělecká poradkyně Eva Zaoralová napsala knihu Příběh festivalu. Říkal jsem panu Bartoškovi, že by měl taky napsat knihu, ale jen se usmál.

Pochopitelně jsme se každý rok snažili udělat lepší než ten minulý, ale s odstupem času nebo při pohledu zpátky, to tak úplně vždycky nebylo. Evidentně tam máme ročníky, které dneska s bráchou považujeme za slabší, některé zase za výrazně lepší. Ale důležité je, že v tom daném okamžiku představení diváky zaujme. Nestalo se mi, že by někdo přišel a řekl, hele kluci, letos to bylo horší. Ale stává se, což mi přijde komické, že někdo přijde a řekne, to bylo nejlepší, co jste kdy udělali - a přitom před rokem nám řekl úplně totéž.

Ale asi bychom se taky někdy umlátili. Je potřeba říct, že když jsme spolu v osmdesátých letech začínali, byli jsme spolu neustále. Taky občas přišla krize. Ale jde o to, že když spolu dva lidé spolupracují a nemusejí to být sourozenci, musí mezi nimi být tolerance, respekt vůči tomu druhému a ochota se někdy upozadit. My to s bráchou řešíme, myslím, docela dobře. U každého projektu, který spolu děláme, tak aniž bychom si to nějak zdůrazňovali, vnímáme, že jeden je ten hlavní. A střídá se to.

V devadesátých letech jsme spolu dělali mnohem intenzivněji, tam by časem hrozila nějaká ponorka. Ale jak říkám, balancovali jsme právo veta, to se nám dařilo. Teď, v posledních letech, jsme ze společenských akcí trochu vycouvali, stárneme, už nás tolik neoslovují. A pak, díky festivalu si všichni o nás myslí, že jsme strašně drazí.

Myslím, že vůbec nejsme... Brácha se posledních letech začal hodně věnovat divadelní scénografii, dal se i na režírování, a i si věci píše. To ho hodně baví.

Přesně tak, připravuji různé věci pro Český olympijský výbor. Se Šimonem jsme v nedávné době vytvořili velký koncert Jiřího Korna, což byl fascinující zážitek. Předloni jsem začal spolupracovat s festivalem vážné hudby Struny podzimu. A loni jsem slíbil vytvořit open-air operu Rusalka na zámku Liteň.

Brácha jezdí velmi aktivně na kole a pasivně ho nic nezajímá. Já zase sleduju všechny výsledky, ale rád si zahraju fotbal i hokej. Hrajeme s týmem Sklepovští sršáni, který je vytvořený z lidí kolem divadla Sklep. Fantastická banda, která stárne. Od svých osmi let s námi hraje můj syn, dnes je mu devatenáct, což David Vávra komentoval slovy: ,Já si vůbec nedovedu představit, že bych se svým šedesátiletým otcem šel hrát fotbal.´