Článek
Baláž osobně uvede snímek v pondělí v 11.30 ve Velkém sále v Thermalu.
Jak jste se seznámil s režisérem Ostrochovským?
Ivan pochází ze Žiliny a bydlel o dvě ulice dál, odmalička jsme kamarádi. Vždycky se mi snažil pomoct, dal mi občas nějakou korunu, protože se mu líbilo, že jsem sportovec a že se snažím žít slušně. To jeho napadla myšlenka, že by natočil pravdivý film o tom, jaký má život cigánský boxer, co osmkrát vyhrál mistrovství Slovenska a byl třikrát na světovém šampionátu i na olympiádě v Atlantě. Lidi si myslí, že mám peníze a že žiju šťastně, ale i já mám své trable.
Natáčení trvalo několik let. Poprvé jste jako herec stál před kamerou, navíc jste hrál sám sebe. Co bylo nejtěžší?
Nic. Režisér rozhodl, že se nemusím nijak přetvařovat, ať jsem takový, jaký jsem, že jim to do filmu pasuje. A vyšlo to.
Jak jste se k boxu dostal?
Sportovní box máme v rodině. Nebožtík táta byl mistr světa v kategorii vojáků a starší bratr byl taky šampion. Jednoho dne šel na trénink a já ho, tehdy třináctiletý, sledoval. Vešel jsem do té velké sportovní haly a viděl boxery, jak tam trénují. Bratr ke mně přišel, prý ať vypadnu – byl nervózní, trenér a ostatní boxeři se smáli. Nakonec mě trenér postavil před zrcadlo, ukázal mi základní údery a řekl mi, že když budu trénovat, budu dobrý. A tak jsem si to vydřel.
Jako kluk jste se hodně pral?
Nikdy. Vyhýbám se bitkaření od dětství, chci žít slušně. Když do mě někdo rýpe, skloním hlavu a jdu pryč.
Zaujalo mě, že máte jako Rom zářivě modré oči.
Sestry a máma je mají také, každý druhý v rodině je má. Pocházím z devíti sourozenců, je nás šest bratrů a tři sestry, a dodnes nevím, proč zrovna mě jako třináctiměsíční miminko odložili. Chtěli mě dát do ústavu, ale nakonec si mě k sobě vzala babička. Žila sama na vesnici, byla chudá a samozřejmě mě nemohla kojit, tak jí její zámožná sousedka, co chovala dobytek, poradila, ať mi zkusí dát do lahvičky kozí mléko. Já ho vycucnul, ani jsem nevěděl jak. A tak vznikla moje přezdívka Koza.
Slovenské drama Koza má syrovou atmosféru.
Vlastní děti máte?
Dvanáctiletou dcerku, druhá ženina holčička není moje vlastní. Jenže přítelkyně mi po patnácti letech odešla za jiným chlapem. Dceru miluju, ale je to o ničem, když nevyrůstá se mnou. Ona má talent na tancování a zpívání, o box naštěstí zájem nemá. Nechtěl bych, aby prožívala to co já, aby byla škaredá, věčně omlácená, nos zlomený. Box není hra, v boxu jde i o život.
Nos máte boxem opravdu řádně poznamenaný. Kolikrát jste ho měl zlomený?
To neumím spočítat. Kolikrát jsem měl zlomený nos a šel jsem s ním boxovat, ale nemohl jsem dát před soupeřem najevo, že mě to bolí. Ani k doktorovi jsem s tím nechodil, já se doktorů bojím.
Pamatujete si na svůj první zápas?
To bylo v Martině, já měl 39 kilo, soupeř 48 kilo. Stál jsem v ringu a byl jsem šťastný. Měl jsem ten zápas vyhraný, ale za nedovolený úder jsem prohrál, diskvalifikovali mě. Hned jsem v rohu od trenéra dostal facku. Pak jsem začal makat, poslouchat trenérovy pokyny a dnes můžu říct, že jsem dobrý boxer.
Máte řadu titulů z mistrovství Evropy, účastnil jste se světových šampionátů, vaším vrcholem byla olympiáda v Atlantě v roce 1996. To musela být velká věc.
Bože, to bych vám přál ze srdce takový pocit. Na olympiádě se potkají nejlepší z nejlepších z celého světa. Ze Slovenska tehdy jelo na olympiádu sedmdesát pět sportovců a já jsem byl jediný cigán! Od všech jsem se držel stranou, když jsme museli na Hradě v Bratislavě složit olympijský slib. A tak asi nejlepší slovenská sportovkyně Martina Moravcová, olympijská plavkyně, chytila mikrofon a pozvala mě mezi ně, podala mi sklenku šampaňského a popřála mi hodně úspěchů. To byl pro mě největší zážitek, dodnes ho nosím v srdci.
Zažíváte často rasistické narážky?
Ano, není to jako v Čechách, kde jsou lepší lidi. Na Slovensku se cítím jako Muhammad Ali v Americe. Vyhrál olympijské zlato a v letadle ho neobsloužili. Nikdo se s ním nebavil, byl černoch. A já jsem cigán na Slovensku, nikdo mi nechce sponzorovat sport ani dát práci. Boxerské suvenýry jsem rozdal. Na co mi jsou? Z chvály se nenajím.