Hlavní obsah

Autor nejdelšího snímku festivalu: Milovníci filmu jsou šáhlí

Novinky, Veronika Bednářová, Festivalový deník

Narodil se v Severním Irsku, do Edinburghu odešel studovat film. Od té doby nosí skotskou sukni, protože je pohodlná na horolezení. Natočil skvělý cestopis o Mexiku a epopej o historii filmu. Patnáctihodinovou! Filmař, spisovatel, kurátor a cestovatel Mark Cousins je prostě jen jeden.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Filmař, spisovatel, kurátor a cestovatel Mark Cousins ve skotském kiltu.

Článek

Kde se vzala vaše vášnivá láska k filmu?

Když u nás v Belfastu zuřila válka, byl jsem takový nervózní chlapeček. Ale jakmile jsem zašel do kina, filmy mě najednou braly do náruče, hýčkaly, poskytovaly mi bezpečí, otevíraly okna do jiných světů. Tomu nešlo odolat, chápete?

Pocit bezpečí v kině vám zůstal dodnes?

Jasan. Když sedíte ve tmě, můžete si představovat sám sebe a jiné lidi v jiných světech. Religionista a mytolog Joseph Campbell to krásně vyjádřil slovy „uchvácení ze ztráty sebe sama“. Právě to biograf poskytuje – uchvácení ze ztráty sebe sama. Myslím, že lidé, kteří se cítí jako outsideři, v kině nacházejí zakotvení.

Občana Kanea jsem viděl jako mladý a připadal mi dokonalý, ale necítil jsem v něm žádné emoce. Jak stárnu, připadá mi dojemnější. S lidmi je to stejné. Jak stárnu, víc si všímám

Herečka Tilda Swintonová tvrdí, že všichni milovníci kinematografie jsou vlastně mimoni, šílenci z planety Film. I návštěvníci tohohle festivalu jsou šáhlí. I vy!

Belfast sedmdesátých let ale nebyl zrovna centrem světového filmu...

Bylo tam příšerný mrtvo, ale zaplaťpánbu existovala BBC, kde jsem viděl filmy Alfreda Hitchcocka a Orsona Wellese. Taky fungoval černý trh s videokazetami – doma jsme se dívali na horory. Vyrůstal jsem v přísně katolické rodině. Moje teta měla doma svěcenou vodu a jednou pokropila videopřehrávač, než jsme si na něm mohli pustit Vymítače ďábla. Říkal jsem si: Film má teda sakra sílu, když musíte nejdřív požehnat přístroji!

Se slavnou herečkou Tildou Swintonovou pracujete v nadaci 8 1/2, která chce děti naučit lásce k filmu. Proč?

Zjistili jsme s Tildou magickou věc: Oba jsme se do filmu zamilovali, když nám bylo osm a půl. Rok v životě dítěte mezi osmými a devátými narozeninami je jako kouzelný vrch, děti nasávají život a jeho krásu jako houby. Je to příležitost nabídnout jim nový, posvátný svět. I patnáctihodinový dokument Příběh filmu: Odysea jsem si natočil tak trochu sám pro sebe jako pro kloučka, který potřebuje ve světě svých lásek mapu, aby se neztratil.

Vaše Odysea podává historii filmu srozumitelnou, neakademickou formou. Byl to váš hlavní záměr?

Ano, slovo „tvůrce“ nebo „mizanscéna“ v těch patnácti hodinách neuslyšíte. Je snadné odradit obyčejného člověka, který pak začne mít pocit, že to „velké umění“ není pro něj. Ale film je přece nejdemokratičtější umění, takže o něm musíme mluvit normálně. U nás v rodině nikdo nechodil na vysokou – táta byl automechanik, máma pomocnice v domácnosti. Takové lidi já znám a k takovým chci promlouvat.

Co říkají doma na to, že se vaše filmy mimo jiné promítají v newyorském Muzeu moderního umění, na Berlinale, v Torontu a teď ve Varech?

No, i na mě je to někdy moc. Třeba když otevřu New York Times, kde se v kritice píše „...tady znovu začíná filmová historie...“. Tak to mě podrž.

Viděla jsem váš nový cestopis s rozpočtem deset liber. Vidíme vás tam jíst, spát, jste tam nahý a couráte se po Mexico City s fotkou Sergeje Ejzenštejna. Jak vás to napadlo?

Byla to reakce na těch šest let, co jsem cestoval levnými aerolinkami po laciných hotelích a točil ten svůj patnáctihodinový příběh. Chtěl jsem si trochu dáchnout, zaexperimentovat si. Tohle blbnutí je důležité.

Říkáte, že jste vyrostl ve velmi religiózním prostředí. V čem vás ovlivnilo?

V klášterní škole nám například říkali, že nemáme číst Jamese Joyce - takže jsem si běžel co nejrychleji přečíst Odyssea. Je ale fakt, že katolická výchova podněcuje nadšení, zanícení. Jako ten známý obraz, na kterém Ježíš nosí srdce viditelně na prsou. Možná jsem si tedy z katolictví něco odnesl. Jak řekl Gore Vidal: „Jsem katolík ve všem kromě víry.“

Dá se láska k filmu přirovnat k lásce k lidem?

Jo jo. I filmy se mění. Občana Kanea jsem viděl jako mladý a připadal mi dokonalý, ale necítil jsem v něm žádné emoce. Jak stárnu, připadá mi dojemnější. S lidmi je to stejné. Jak stárnu, víc si všímám. Se stejnou ženou žiju od svých devatenácti - už osmadvacet let. Pracuje jako psychoterapeutka pro lidi s válečnými a jinými traumaty, na rozdíl ode mě tedy dělá pořádnou práci. I ona se za ta léta změnila a stejně jako u filmů mi ta zkušenost připadá obohacující. Obecně si myslím, že mě věci dojímají víc než dřív. U lidí i u filmů.

Výběr článků

Načítám