Alice Nellis natočila Revival a říká: Život je napínavý až dost

Dokončuju film, připravuju další, dělám výchovné koncerty pro Českou filharmonii a hlavně jsem s dětmi. Prostě normální život. Znám spoustu pracujících maminek se třemi dětmi. Největší skok je mezi jedním a dvěma, pak už stejně veškerý volný čas, který máte, věnujete jim. Řeknete si, že tohle je doba, kdy se v životě budete starat o děti – a že je hezčí, když jich je víc.

V dnešní době se to asi musí takhle dělit, musí se najít model podle situace. Žádná naše babička nebydlí v Praze, ale jedna je velmi aktivní a hlídá o víkendech, druhá se na to už moc necítí a je spíš na potěšení. Děti mají obě moc rády.

Dobře, těšili se, teď se musí samozřejmě srovnat s tím, že je méně času… Ale nechci o nich moc mluvit, držím je raději dál od médií. Jak začnou chodit do školy, mají mít klid.

Pan producent přišel s námětem, zda bych nechtěla natočit film o čtyřech chlápcích rozhodnutých udělat revival kapelu, kterou měli v mládí. A najednou se snaží si užít život. Což se mi moc líbilo. Je to hezká forma, jak udělat film o stáří. To mě zajímá, ale nemám chuť dělat příliš patetické a těžké věci. Ráda bych se i svého stáří dočkala s lehkostí. Taky jde o prostředí, ve kterém jsem se pohybovala a mám v něm kamarády. A potěšilo mě, že můžu dělat film, kde je hodně muziky.

V době, kdy jsem šla na FAMU, jsme měli s kamarády revival skupiny ABBA. Tehdy se začala vracet 70. léta, takže jsme si to docela užili. Já zpívala v blonďaté paruce a maminčiných krimplenových kalhotách… Ovšem vyrůstala jsem na vážné muzice. Tatínek taky poslouchal jazz a vedl mě k tradičním hodnotám, jako jsou Beatles, Bob Dylan, Rolling Stones. Pak jsem studovala na konzervatoři flétnu a pohybovala se hlavně v baroku a s kamarády jsem objevovala Jetro Thull nebo Franka Zappu. Dnes mám ráda jakoukoliv dobrou hudbu, nedělím ji na žánry. Třeba Reload Toma Jonese nebo posledního Stevieho Wondera. Ale víc si pouštím stejně tu vážnou.

Ne. Je to tak, že když se delší dobu nástroji nevěnujete, ztratíte zručnost. Cvičit bych mohla akorát v noci, jenže to nejde kvůli dětem. A kdybych v neděli po obědě řekla „teď vám zahraju“, mysleli by, že jsem se zbláznila, a úpěnlivě by mě prosili, ať toho nechám.

Byla to zásadní doba pro moje rodiče. Nejde ani tak o to, že probíhala nejhlubší normalizace, ale že je to čas po roce 1968, kdy vznikla možnost, naděje pro mladé lidi, kteří měli život před sebou a o něco se snažili. Jenže ty pootevřené dveře se najednou zabouchly. Což bylo zlé. Já tu naději nezažila, vyrůstala jsem už v onom šedém světě a snažila jsem se v něm vyznat. Nebyl ve mně pocit, že mi někdo ukázal hračku a pak mi ji vzal.

Pro ně přišla revoluce 1989 pozdě. Dobu, kdy se člověk rozhoduje, kudy se vydá, měli už za sebou. Najednou se měli orientovat v něčem novém, otevřelo se mnoho možností, ale je otázka, co pro ně znamenají. Rokenrol je spojovaný s mládím a oni se na něj vrhnou na stará kolena.

Ten film je o tom, jak lidi začínající na podobné startovací čáře zavedla podivná realita naší země úplně jinam. Jeden založil studio, ale neuměl to a skončil v dluzích. Jiný se vezl na vlně disentu a na statusu morální převahy proplul k alternativní hudbě, další se schoval v divadle a přežíval, poslední šel cestou klasické hudby ve formátu učitele na LŠU. U nikoho to nebylo to, o čem původně snili. Takže ve chvíli, kdy vrstevníci mají důchod, se rozhodli učinit pokus…

Nejde říct, že nevyjde. Jen nevy -jde původní plán, což je možná dobře. Pro život je příznačné, že málokdy se věci vyvinou podle představ, ale na druhou stranu ty představy nemusí být to nejlepší. Nevíte, co k čemu povede. Co se zdá jako opravdová smůla, vás třeba přivede tam, kam byste se jinak nedostali. Podvod, který se nepovede, vás nechá poctivým, zloděj, kterému něco darujete, není zloděj…

Vzhledem k tomu, že jsem čekala miminko, bylo natáčení poklidné a veselé. Z mé strany kvůli Františkovi, ale mám pocit, že to tak přebrali i ostatní. Hlavní čtveřice pánů je velmi zábavná a jela si svůj paralelní příběh, kterým bavila okolí. Takže jsem si to hezky užila. Asi bych režii nedoporučila jako ideální těhotenské zaměstnání, ale v řadě profesí bych to měla složitější.

Ovšem závěrečný koncert, na kterém bylo tři tisíce lidí a točilo se naživo na pět kamer, náročný byl. Jindy – třeba v Hořovicích – to bylo naopak velmi pohodové. Překvapilo mě, že publikum celý den po -slouchalo dokola tři písničky, a když jsme skončili, vytleskávalo si repete. To upřímné nadšení bylo pěkné, tam v podstatě začala skupina Smoke existovat reálně.

To se musíte zeptat chlapců. Tváří se pořád tajnosnubně, ale třeba něco chystají… Všichni jsou trochu muzikanti a před natáčením museli na své nástroje poctivě cvičit. Nechtěli jsme, aby vypadali jako super rockeři, spíš aby měl každý svůj styl hraní. Všichni mají svoji drobnou úchylku, třeba Bolek Polívka si vymyslel roztomilý způsob držení kytary.

Asi ve čtyřech letech, moje chůva měla ve Varech příbuzné a jezdili jsme tam v létě na návštěvu. Jako každé dítě si pamatuju vřídlo a zkamenělou růži. A taky chuť té slané vody a „cucáčky“. Na festival jsem prvně přijela s filmem Ene Bene. Tehdy jsem jezdila po festivalech víc než dnes. Líbilo se mi, že nebyl nijak snobský, byť „áčkový“, že tam bylo hodně baťůžkářů a šlo opravdu o filmy. Nechodili na ně jen lidi z profese, ale skuteční diváci. Což relativně přetrvává.

Ale ano, i když tam nebývám dlouho, letos přijedu navíc s miminkem. Město je malebné a pro cizince znamená hezký zážitek. Na mě je tam příliš lidí, čím jsem starší, tím víc to vnímám. Možná ta obrovská koncentrace patří jen k době festivalu…

Dřív jsem si myslela, že když člověk povyhraje nějaké ceny, pomůže mu to ve financování dalšího projektu. Není to tak, třeba po filmu Výlet, který získal hodně cen, bylo strašně složité odfinancovat následující snímek. Skoro to bylo naopak. Ve vý*** Pokračování na straně 10 *** Pokračování ze strany 9 sledku si říkám, že je to jedno.

Hlavní je radost, že se váš film někomu líbil, někoho oslovil, to je moc fajn. Samotná cena až tak podstatná není.

Co na to říct? Moje práce je stejně nepravidelná. Pobyt v přírodě s sebou nese různá rizika, infikovaná klíšťata jsou jedno z nich. Když už se nakazíte, je důležitá včasná diagnostika. Já na to přišla bohužel relativně pozdě. Dnes nosím do lesa holínky, víc už stejně udělat nejde a nehodlám se tím dál zabývat. Pokud se mi ráno nechce vstávat, může to být boreliózou, ale i tím, že mi je dvaačtyřicet anebo jsem se prostě nevyspala. Je lepší o tom moc neuvažovat, člověk toho má v krvi určitě daleko víc…

Nemá smysl, abych se bránila zařazení do škatulky „ženský film“. Je to marné a je to úplně jedno. Jestli to, že jsem žena a v mých filmech se vyskytují ženy, znamená ženský film, je to vlastně správné označení. Sice nevím, co to přesně říká. Většinou se to bere tak, že to nebude zajímavé pro muže, což je trochu přežitek. Režisérů se taky nikdo neptá, zda jejich film je mužský. Já se snažím dělat takové filmy, jaké dokážu. Vybírám si témata, která mi přijdou důležitá a zaujmou mě natolik, že s nimi ten rok vydržím.

To je stejně legrační. Muži a ženy žijí obvykle dohromady, ne každý zvlášť ve svém světě. Je to jejich společný život. Pro normální ženu bude Revival zajímavý tím, že je o něčem, o co se celý život zajímá – a to jsou muži. Žijí s nimi, mají je rády, snaží se je uhnat, ale taky vychovávat. Matky vychovávají syny, stejně jako muži vychovávají dcery. Tam najednou zjistíte, že to dělení není tak jednoduché, jak si většina lidí představuje. Že vztahy jsou mnohem širší a provázané. Když ženy nadávají, jací muži jsou, částečně si za to můžou samy. A naopak.

Naštěstí nevím, to je strašně složitá otázka. Někdy mám pocit, že jak máme čím dál víc možností, informací a rozhodování, je nejtěžší udržet si jasné povědomí o tom, co je důležité. Aby se člověk neztratil, ale držel se toho hlavního. I ve vztahu – buď můžu mít jeden dlouhý vztah se všemi složitostmi, nebo pořád zkoušet nové a nové. Buď se trápit tisíci jednotlivostmi, anebo si říct: Děti jsou zdravé, svítí sluníčko, je to bezva.

Průběžně hledám každý den. Je normální připustit si, že se věci mohou měnit. Což jsem začala chápat kolem pětatřiceti. Že není něco, co najdu, a pak to budu mít a natvrdo si za tím půjdu. Že se to může změnit, jako se měním já – i okolnostmi, s nimiž lze do určité míry bojovat, ale pak je lepší je přijmout a jít jinudy. Před deseti lety jsem měla muže Američana, vlkodava, restauraci a motorku. Teď mám českého muže, tři děti, kolii a na motorce nejezdím. Jsem to přitom pořád já.

Když se mi podaří dostat děti včas do postele, nezbude mi moc restů v práci, v kuchyni je umyté nádobí a v klidu večer uléhám… tak mám pocit, že jsem vylezla na Mount Everest. I moje zaměstnání by šlo brát jako jistý druh adrenalinového sportu, ale asi to není to, po čem bych toužila. Mně se naopak líbí dělat věci co nejklidněji, protože se mi tak nejlépe soustředí a pracuje. Život mi připadá napínavý až dost, nepotřebuju to ještě zvyšovat.

Bezvadně, aspoň se trochu víc vidíme. Potkali jsme se během natáčení filmu Mamas and Papas. Vlastně ještě dřív, točili jsme dokument. Právě komunikace mezi režisérem a kameramanem je pro mě hodně důležitá, potřebuju si s ním rozumět a vidět stejný cíl, co chceme vyjádřit. Tenhle druh pochopení se svým mužem mám. A je hezké v té komunikaci pokračovat, protože s každým filmem se posunete a zjišťujete: šlo by ještě tohle? Už nemusíme zkoumat, jestli se pochopíme v základních věcech, ale můžeme hledat úplně jiné výrazy. A po práci jsem ráda, že máme navíc společnou cestu autem domů.

Těhotenství je jiné než žádost o adopci. Obojí je krásný proces, jen různý způsob, jak mít děti. Taky máte přirozený porod, císařský řez, ale na konci vyleze dítě. Je to zkrátka pouze jiná cesta, jak se stát rodičem. Zatím žádný rozdíl nevidím, ovšem asi bych o něm stejně nemluvila veřejně a řešila ho jen v sobě.

Její příběh neznám zblízka, a tak se necítím fundovaná o něm mluvit. Ale nemyslím, že je šťastné, když se do takového problému dostávají média, protože ty děti někde existují. Chápu motivaci sdělit osobní zkušenost jiným lidem, na druhou stranu mi přijde zásadnější zodpovědnost k bytostem, které si člověk vzal dobrovolně.

Procenta odborníků se pořád mění. Já to nevím, jsou to dvě součásti a záleží na kombinaci. Je myslím zbytečné se tím teoreticky zabývat, vždycky můžete řešit jen konkrétní situace. Děti jsou různé, i když je vychováváte stejně – a nejen díky různým genům. Působí na ně další vztahy, lidi a zážitky, i to, že jedno je mladší, druhé starší. Je to složité. Hlavní je pokusit se vychovat slušného člověka, který bude schopen být šťastný.

Ano, je to časosběrný projekt na dvacet let. V první fázi určitě krásný, lidi dostanou miminko a udělá se rodina. Často jde o větší radost než z narození vlastního potomka, děje se tak z plného uvážení, po letité snaze. Budou z toho výstupy teď a pak počkáme, až budou děti dospělé, protože potřebujeme jejich souhlas. Mají právo o zveřejnění svých životů rozhodovat sami.

V létě začnu roztáčet na Slovensku, a pokud budeme mít štěstí, měla by to být pohádka Vánoc 2014. Původně jsem ji psala na motivy Boženy Němcové pro Honzu Svěráka, který ale mezitím rozběhl další projekty, takže jsme se dohodli, že si ji nechám. Ráda bych ji natočila svým dětem. Chci udělat klasickou pohádku, která není založená na trikových atrakcích, ale na tradičním příběhu a sympatických hrdinech. Hlavní roli Bohdanky, sestry havranů, hraje Martha Issová.

Sleduju ho s odstupem, do kina často nepřijdu, spíš si pustím DVD. To, zda se člověku něco líbí, záleží na osobním rozpoložení, co ho v té době zajímá. Občas narazím na něco, co mě osloví. Ale nejsem objektivní divák, ke kamarádům jsem nekritická a ostatní herce sleduju s tím, který by se mi hodil.

Když mi vyjde chvíle, háčkuju. Teď jsem uháčkovala dceři pončo a kočku. Pro sebe nic. Já nemám ani tak ráda háčkované věci, ale baví mě je dělat, ta činnost. Musíte počítat a tím přerušíte ten ne úplně zdravý neutuchající tok myšlenek, který už někdy neovládáte. Nemám zatím čas ani bohužel sebeovládání na klasickou meditaci, která vyčistí mysl. Ale i tohle je vlastně druh aktivní meditace, taky stopne vnitřní monolog – a přitom vznikne třeba deka.