Metallica přivezla černou desku a zvítězila

Metallica jasně avizovala, že bude hrát hlavně své nejpopulárnější album z roku 1991 , které obsahuje notoricky známé hity jako Enter Sandman nebo Nothing Else Matters a možná i tím si zajistila zaplnění obrovského stadiónu, který by asi nepřišel na rozpačité projekty typu Lulu.

Na úvod ale sáhla ještě mnohem hlouběji do archívu a rozhýbala davy prastarou thrashovkou Hit the Lights. Následovaly další osmdesátkové klasiky jako Master of Puppets či For Whom the Bell Tolls.

Ani videoprojekce po stranách pódia nenechaly nikoho na pochybách, že na koncert Metalliky se šlo zavzpomínat - ukazovaly natáčení černého alba, koncerty z té doby či televizní zprávy. Publikum nadšeně reagovalo od začátku - dobře vědělo, na co jde - ale pravá vřava nastala až při úvodních tónech Nothnig Else Matters, kdy mnozí vytáhli i ony pověstné zapalovače.

A černá deska pokračovala dál - Sad But True, The Unforgiven, prostě hit za hitem, těžko najít slabší místo. Při úderné Enter Sandman nevydrželi sedět ani někteří fanoušci na tribunách.

Členové kapely v podstatě nemluvili, nebylo třeba navazovat slovní kontakt s publikem, když napojení vzniklo spontánně a hned. Hráli téměř bez přestávek a živě pobíhali po pódiu, přičemž baskytarista Trujillo nevynechal své typické kačeří kreace v podřepu.

Soustředili se čistě na to nejlepší, co mohou předat, a v repertoáru tak nepřekročili rok 1991. Během dvou hodin nepřišel žádný zádrhel, zpěvu bylo rozumět a zvuk byl, zejména v zadní části stadiónu, příjemně čitelný (což se nedá říct o zvuku předkapel). Vrchol koncertu podpořily ještě ohňostroje a publikum Metalliku odměnilo totálním nadšením.