Článek
Metallica byla v devadesátých letech svými ortodoxními fanoušky obviňována z toho, že se zpronevěřila syrovým a aranžérsky složitým kořenům z počátku osmé desetiletky. Vývojově se jim skutečně vzdálila, ale při troše duševní aktivity je bylo možné na všech dalších nahrávkách vystopovat. Nikdo jí neodpáře, že jejich zvukem určovala vývoj metalu a rocku vůbec.
Agresivita a hloubka
S novým baskytaristou se skupina poněkud překvapivě rozhodla zamířit zpět do osmdesátých let, načerpat z tehdejšího nadšení a drásavé syrovosti a to vše protáhnout nu-metalovým šílenstvím devadesátých let. Trochu složitá cesta, nicméně nesmírně funkční.
St. Anger je album, které likviduje všechny zásady současného rozhlasového rocku, jehož je Metallica nedílnou součástí. Písničky jsou delší než pět minut, těžko v nich najdeme jasný melodický motiv a ostrost jejich zvuku je opravdu nápadná. Mají složitou strukturu: když už to vypadá, že poplynou v nějakém duchu, přijde zlom, jenž zpravidla přináší nejenom slyšitelnou změnu, ale s oblibou také koketérii s jiným pocitem. Těžko odhadnout, co následuje, jaký moment skupina přinese a na jak dlouho jej použije. Pro Metalliku je to samozřejmě chlouba. Je příliš zkušená na to, aby skládala jednoduché písničky.
Práce pro kolektiv
Jedenáct písniček na desce je prosto kytarových sól. Kirk Hammett se na ně jistě těšil stejně jako v minulosti, jenomže ve studiu došli spolu s producentem Bobem Rockem (který pomáhal s nahráváním baskytary) k závěru, že nejsou žádoucí. A tak se deska odvíjí na bázi riffů a ukazuje se, že ten legendární z devadesátého roku ze skladby Sad But True jako by procházel albem coby pověstná červená nit, je jasně rozpoznatelný v titulní St. Anger i v My World.
Zpěvák James Hetfield rovněž překvapil. V minulosti vládl jednoznačně rozpoznatelným vokálem, nyní se soustředí na jeho modulaci.Je to nejspíš výsledek vnitřní domluvy, že nebude dominantní a že přizpůsobí se celkové koncepci. Na St. Anger se totiž skupina stala opravdovým kolektivem. Důležité bylo celkové vyznění, egoistické ambice padly. Kdo tuší, kolik jich kapela v minulosti měla, pochopí sílu nového rozhodnutí.
St. Anger je kolekce, která může mít v budoucnu roli hybné síly. Těžko dnes odhadnout, zda i jiné kapely budou částečný zvukový návrat Metalliky do "osmdesátek" respektovat, jako respektovaly její zmelodičtění v devadesátých letech. Zatímco ale hudební svět neomylně spěje k melodice, ona nikoli. I kdyby nic, zůstala jí odvaha. A k tomu velmi povedené album s DVD jako druhým diskem, na kterém jsou všechny skladby naživo přehrány ve zkušebně.
Metallica: St. Anger, Universal Music, 75:06