Článek
Proti povídkovému debutu Počkej na mě, Valentýne (2003) se kulisy nynějšího počinu moc nezměnily: "Zlobivé dítě" v Kristových letech se poflakuje po ulicích Prahy ("jsem městský člověk"), v jednom klubíku si dá lajnu nebo aspoň jointa ("drogy nás prostě dávaj dohromady"), v jiném posedí na baru u piva, a protože někdy "třetí den jí rozpečený chleba", sem tam se taky snaží si přivydělat - a při tom všem se mu jeho nápadně kafkovskou hlavou honí myšlenky.
A tak hrdina přemýšlí, komentuje, glosuje, zaznamenává. Jeho deníkové zápisky, vedené obecnou češtinou, která nemá daleko k vulgarismům, stejně jako k rozkošně komolené angličtině ("wonderfull", "rockenroll", "fuck of" aj.), se ale rychle redukují na základní pud: "Pozorný čtenář si jistě všiml, že jsem už pár dní nešukal," přiznává "zlobivé dítě" - což v jeho jinak nepříjemně sebeadoračních, "ich liebe ich" formou psaných záznamech, v nichž jiné postavy udrží s energickým hrdinou krok sotva dvě tři stránky, působí jako oáza v poušti.
Největší slabinou Jirousova textu ale není naprostá myšlenková povrchnost, neschopnost cokoli sdělit, a sdělit to aspoň trochu originálním stylem (byť posun od slovesného diletantství prozaické prvotiny je zřetelný) ani legrační opájení se vlastním tělem či libým zvukem svého jména, nýbrž autorova šmírácká záliba v rozkrývání tajemství někoho druhého: Prozradím vám o XY, co jste ještě nevěděli! culí se reklamní ksichtík Tobiáše Jirouse skoro z každé druhé stránky. Nu dobrá. Ale co to má proboha společného s literaturou?
Tobiáš Jirous: Než vodopády spadnou
Ilustrace autor, Labyrint, 168 str.