Článek
U graffiti i street artu se stále řeší kriminalita versus kreativita. Vedle hloupých čmáranic na kostelích najdeme tato díla ve sbírkách významných galerií a muzeí, draží se za milióny dolarů, zkrátka se staly plnohodnotnou součástí uměleckého proudu. Neztratilo už graffiti nálepku kontroverze i pachuť městské ilegality?
Kolem graffiti a street artu dodneška panuje schizofrenní situace, vznikly na ulici a devadesát procent jich na ulici také najdete, na druhou stranu mají podivnou schopnost být součástí undergroundu i mainstreamu zároveň. Graffiti pro většinovou společnost představuje hlavně symbol odporu, svobody a vandalismu. Také jeho kriminalizace je stále živá, protože je jako prostředek pro poškozování cizí věci trestné, a writeři za to můžou jít i do vězení. Na druhou stranu se s ním lze běžně setkat v předělu „intelektuálního“ kanálu ČT 2 nebo v reklamách.
Kdy se začaly tyhle vizuální projevy dostávat do galerií?
V kolébce svého vzniku, ve Spojených státech, prakticky pár let potom, co vznikly. Jedna z prvních výstav byla v roce 1973 v newyorské Razer Gallery a dnes tomuto vizuálnímu fenoménu věnují značnou pozornost i prestižní instituce – před čtyřmi lety se konala velká výstava s názvem Street Art v londýnské Tate Modern, o rok později to byl zase Le TAG v Grand Palais v Paříži.
Autorem je vycházející francouzská hvězda HORFE, inovativní kreslíř, který si vyvinul zvláštní styl.
Scénu volného a pouličního umění nelze oddělit, jsou to spojené nádoby. Už proto, že hodně lidí přivede jejich adrenalinová zábava ke studiu na umělecké škole. Sprej jako vyjadřovací technika se dnes běžně používá i v takzvaně tradičním umění, přitom Jiří David nebo Vladimír Skrepl určitě v patnácti neběhali po ulicích a netagovali po fasádách.
Neškodí scéně ta institucionální pozornost?
To je otázka. Pokud graffiti a street art fungují i ve svém přirozeném prostředí, nic špatného se neděje. Důvodů, proč se objevují v galeriích, je víc – třeba to, že populace graffiti autorů stárne. I my vystavujeme legendy, které ovlivňovaly několik generací napříč Evropou už od osmdesátých let. Jsou to lidé, kteří se prostě dál věnují své tvorbě. Mají své kořeny a jsou jim věrní. Pověst legendy sotva udržíte od stolu, ale v pětačtyřiceti už těžko budete každou noc někde běhat a čekat, kdy vám za zády začne blikat policejní majáček.
Scénu volného a pouličního umění nelze oddělit, jsou to spojené nádoby
Graffiti slaví padesát let své novodobé historie. Kam se datují jeho kořeny?
Někdo graffiti odvozuje už od pravěkých jeskynních maleb, jindy je to od Pompejí. Přitom to, co se dá v širokém slova smyslu nazvat graffiti produkcí, je tady od nepaměti. Vždyť nějaké „grafáče“ udělal každý, kdo v životě vzal křídu nebo cihlu a nakreslil srdce na chodník nebo kudlou něco vyryl do školní lavice. Takže v té naivní podobě graffiti vlastně jedeme všichni.
Ví se, kdo byl v šedesátých letech první writer?
Podle tradované legendy to byl syn řeckých přistěhovalců Demetrius, mladý kluk, který si jako poslíček značkou TAKI 183 označoval v New Yorku místa, kde se zrovna nacházel. Po čase s ním přinesly rozhovor New York Times a stal se tak celebritou, kterou další kluci začali napodobovat. Ostatně graffiti vždycky mělo své hvězdy, z pouličního prostředí vzešla i jména jako Keith Haring nebo Basquiat.
Výstava Městem posedlí koncentruje nejrůznější styly, a co je důležité, snaží se navodit atmosféru ulice uvnitř galerie i uchovat křehkou existenci výtvorů tím, že jednotlivá díla vznikla přímo na zdech a po skončení budou zničena.
Od začátku jsme výstavu takhle koncipovali, protože plátno nikdy nemůže být to samé jako kus reálné zdi. Někdy se lidé ohrazují, že do galerie tenhle způsob výtvarného projevu nepatří, že je doma jen na ulici a v galerii je passé. Možná si myslí, že když se sprejeři vyřádí ve výstavní síni a mají hotovo, jdou někam pařit. Opak je pravdou.
Slavná graffiti dvojčata HOW&NOSM se specializují na velké zdi.
Hlavně zahraniční autoři se hned ptali, kde se dá v Praze malovat, a zbytek sprejů si šli užít ven, kde je to samozřejmě nejvíc baví. Galerie pro ně není kompromis, je to jen jiný způsob realizace. Díky výstavě tak vzniklo od legend jako SMASH137, DELTA, BATES, HORFE, SWOON plno věcí i ve městě – na Těšnově, kolem MeetFactory nebo na Žižkově.
Podle čeho jste šestadvacet autorů vybírali?
Nešlo jen o to, udělat sondu do top linie graffiti napříč Evropou a výběrově ze Spojených států a z české scény. Chtěli jsme ukázat určité principy tvorby v reálném prostředí i věci, které se k tomu vážou, včetně přesahů. Třeba writerkonceptualista SPINO vytvořil dílo, které můžete klidně minout. Zpoza jeho bílé sádrokartonové desky slyšíte jen zvuky. Ten, kdo je zvědavý, ale zjistí, že u podlahy je škvíra, a když si k ní lehne, uvidí projekci kolejiště a zároveň se dostane do polohy writera, kontrolujícího terén a čekajícího, jestli může vyběhnout udělat vlak.
Polsko zastupuje umělec z Gdaňska M-CITY.
Podobně se k tomu postavil další Čech TRON. Jeho kóje vypadá jako autodílna a na stojanech jsou spreje, které může návštěvník použít a zasáhnout do jeho výtvoru. Upozorňuje tak zase na omezenou životnost graffiti.
Výjimečně poutavá je místnost, kde vedou zvláštní dialog dvě naprosto odlišné obrovské malby od HOW a DELTA. Byl to záměr?
Autory jsme nedělili podle formální podoby na grafické a figurální tendence nebo věci inspirované komiksem, naopak jsme k sobě dávali ty, kteří by mohli být v kontrastu. Na ulici to taky nikdo vedle sebe moc neladí. HOW jsou slavná graffiti dvojčata, žijí v Americe a specializují se na velké zdi.
Jejich osobitá stylizace, vykreslený a popisný způsob malování jsou pro diváka docela atraktivní, proti nim je průkopník abstraktní linie a geometrismu DELTA z Amsterdamu, který k až teatrální instalaci nasadil syrovou anatomii graffiti, udělal jakoby nedodělaný piece, jímž reaguje na své asambláže a používá i provázky a rozkresy. Přestože obě věci vypadají na první pohled úplně odlišně, najdete podobnosti. Třeba v tom, jak moc pracují s detailem.
Trojrozměrná instalace od POINTa.
Jak se budou podle vás graffiti a street art vyvíjet?
Ortodoxní část scény bude vždycky důsledně trvat na pouliční produkci, stejně jako bude vždycky existovat ambicióznější skupina lidí, kteří se budou chtít projevovat i na jiných úrovních. Časem podle mě graffiti i street art přirozeně splynou s určitými tendencemi ve výtvarném umění. Nicméně stále budou fungovat stylemakeři, lidé, kteří jsou originální a cenění a ovlivňují další vývoj, a právě takové jsme sem přivezli.