Meky Žbirka: Když si poslechnu něco od Mozarta, neudělám chybu

Koncem šedesátých let vznikaly na hudební scéně různé fúze, mezi kterými bylo i spojení symfonického orchestru s rockovými zpěváky. Bylo to často velice zajímavé, a když se v roce 1970 rozpadli Beatles, myslel jsem si dokonce, že Paul McCartney půjde dál cestou spojování své hudby se zvukem symfonického orchestru.

Byla to, pravda, trochu naivní představa, ale takové spojení byl koneckonců nápad od Beatles. V době nahrávání písničky Yesterday navrhl producent George Martin McCartneymu, že mu ji v symfonickém duchu zaranžuje. Paul se tomu strašně bránil, snad se toho i vylekal.

Myslím, že to bylo už předtím, při poslechu vážné hudby. Mívám ve svém životě etapy, kdy se jako posluchač věnuju klasické hudbě. Jednou v roce to na mě přijde, nakoupím si nahrávky a poslouchám.

Slyším při něm geniální melodie. Postupem času jsem si uvědomil, že mě to velmi baví, takže jsem se ke klasice vracel rád. Víte, měl jsem štěstí, že mě v poslechu hudby formoval můj starší bratr Jason. Když jsem v šedesátých letech vyrůstal na rocku a o vážné hudbě jsem mluvil s despektem, velmi rychle mě z toho vyvedl. Mohlo mi být tak dvanáct let. Upozornil mě například, že Bernstein přirovnával písničky Beatles k tvorbě Franze Schuberta. Já se tím pádem dozvěděl, kdo Schubert je a co napsal. Bratra jsem naprosto respektoval jako rockera. On mi ale pomohl získat přehled ve vážné hudbě a respektovat ji. V roce 1969 bohužel tragicky zahynul. Byl to člověk, který mi říkal zásadní věci v zásadních chvílích.

Každá encyklopedie vám řekne, že nejvýznamnějšími skladateli byli Bach, Mozart, Beethoven a další. Souhlasím, netřeba s tím polemizovat. Lze si k nim ale přidávat jiné oblíbence, což je na poslouchání vážné hudby stejně zábavné, jako na poslouchání hudby rockové. Vím, že když si například poslechnu něco od Mozarta, neudělám chybu.

Před dvěma lety jsem dostal nabídku odehrát v pražském Obecním domě koncert se symfoniky. Řekli mi to v době, kdy jsem natáčel album Empatia, a tak jsem to rychle slíbil, abychom mohli pokračovat v práci. Za pár dnů jsem se ocitl na zkoušce se symfoniky ve Státní opeře Praha.

Přestože jsem měl na pódiu v levém rohu svou doprovodnou kapelu, byl jsem v jiném světě a pochopil jsem, že pro mě začíná nová etapa. Koncert v Obecním domě dopadl dobře a já měl pocit, že když už jsme spolu začali, můžeme pokračovat. Uvěřil jsem, že mohu stát hodinu před orchestrem a zpívat s ním. Rozhodně jsem ale nepomýšlel na nahrání alba.

Odehráli jsme jedenáct koncertů ve sportovních halách na Slovensku a já se při nich naučil s orchestrem spolupracovat. Navíc jsem zjistil, že ta práce členy orchestru baví a berou ji vážně.

Protože mi na záznamech, které jsme si pořídili, některé věci nevyzněly tak, jak by měly. Rozhodl jsem se proto, že ty mé skladby nahrajeme tak, jak se symfonická hudba nahrávat má. Capella Istropolitana k tomu vybrala studio Slovenského rozhlasu. Všechno jsem si financoval sám, protože jsem chtěl pořídit nahrávku přesně podle svých představ. Pro jistotu jsem do toho netahal ani žádné sponzory, aby si nezačali dávat nějaké podmínky. Pro přearanžování pro symfonický orchestr jsem ze svého repertoáru vybral skladby, které k tomu mají předpoklady. Mou podmínkou také bylo, že má doprovodná rocková kapela bude upozaděna a přednost budou mít symfonici. Tak to také dopadlo.

Něco jsem připomínkoval, ale moc toho nebylo. Oba pány jsem si pro tu práci vybral z toho důvodu, že jsem k nim měl důvěru. Navíc v oblasti symfonické hudby se nenahrávají demosnímky jako v rocku. Muzikanti dostávají skladby na papíře v partituře. Když jsem je tedy dostal, díval jsem se do nich a žádná představa mi nenaskočila, jako by naskočila Mozartovi nebo členům Istropolitany. Nechával jsem se tedy překvapit.

Zahrajeme několik skladeb z nové desky i další známé. Rád bych ale přidal i pár skladeb, které tak populární nejsou. Byl bych třeba rád, kdyby na koncertech zazněla nějaká z alba Empatia.