Meda Mládková: František Kupka byl vznešený a krásný člověk

„Byl to vznešený a krásný člověk. Velmi inteligentní, sám se celý život vzdělával,“ říká dvaadevadesátiletá Meda Mládková o umělci na vrcholu tvůrčího rozmachu nepochopeného a žijícího v ústraní. Měl nechuť ke skupinovému zařazování a nadbíhání galeristům a kritikům. Jednou vyřkl: „Velké umění je učiniti viditelnou skutečností neviditelné a nehmotné.“

Poprvé se s jeho dílem seznámila v Paříži roku 1955, kde studovala kunsthistorii. O sobě tvrdí, že byla dobrá a pracovitá studentka a že ji umění ohromně zajímalo.

„Přítel mého tehdy teprve budoucího manžela měl slavné starožitnictví. Miloval moderní umění a jednou nám přinesl jako dárek jeden obraz s tím, že tenhle výtvarník bude jednou strašně slavný. Začala jsem být zvědavá, kdo to je. V životě jsem totiž neslyšela jeho jméno, tak jsem hledala, až jsem objevila jeho adresu v Puteaux a zazvonila na jeho dveře,“ vzpomíná na první setkání, z něhož se vytvořilo přátelství.

„Otevřel mi starý pán v bílém kabátu. Představila jsem se jako česká studentka a že bych chtěla vidět jeho obrazy. On se rozzářil, protože za ním nikdo nechodil. Francouzi ho neznali, Češi za ním jezdit nesměli. Zavedl mě do ateliéru a já jsem se mohla zbláznit. Běhala jsem od obrazu k obrazu a volala jsem: To je nádhera!“ pokračuje paní Meda, tehdy ještě se jménem Sokolová. Koupila si od něj malý obraz a celé hodiny prý před ním proseděla.

„Úplně jsem se vzrušením chvěla. Měla jsem pocit, že slyším Dvořákovy Slovanské tance. A když jsem po letech Kupku studovala, zjistila jsem, že byl hudbou velmi ovlivněn. Mnohokrát jsem zažila, když neměl baterie do rádia, jak byl nešťastný, protože vždycky, když maloval, hrála hudba. Nejen vážná, ale později i jazz,“ vypráví paní Meda. Kupka totiž chtěl, aby obraz zněl jako hudba.

Zajímavé je sledovat drobnou energickou dámu, jak zapáleně – i po těch letech – mluví o tom, jak ji Kupka přivedl k lásce k umění. Byla to však známost intelektuální, bez ryzí emocionální fascinace prostým tahem štětce. „Nebyla jsem tak vychovávaná, žádný z mých rodičů neměl smysl pro umění. Ale Kupkovo dílo na mně zanechalo celoživotní stopu,“ hodnotí.

O jednom z nejslavnějších českých malířů by mohla vyprávět hodiny. Třeba o tom, jak musel z okna sledovat ruch před domem svého souseda, slavného francouzského malíře Villona, o tom, jak spolu diskutovali o politické situaci v Československu, nebo o spiritismu. Zvláštní je, že se vůbec nebavili o umění. „Žil v ústraní. Nikdo o něm nepřednášel, tehdy se o jeho díle vůbec nemluvilo,“ zdůrazňuje sběratelka, žijící střídavě v Praze a USA.

František Kupka se narodil roku 1871 v Opočně do rodiny úředníka. V necelých třinácti letech se začal učit sedlářskému řemeslu, ale již tehdy maloval vývěsní štíty a prokazoval umělecký talent. Na přímluvu rodinného přítele byl poslán nejprve do řemeslnické školy a posléze na pražskou Akademii (1887), kde studoval u profesora Sequense.

Poté odešel do Vídně a později jako stipendista do Paříže. Během studií se živil kromě malování plakátů také jako médium při spiritistických seancích, z čehož údajně utrpěl několik psychických otřesů. Bez zajímavosti není, že Kupka byl příznivcem východních filozofií a okultních věd, studoval i psychologii barev. Po první světové válce byl jmenován profesorem pražské Akademie, většinu života však trávil v pařížském předměstí Puteaux. Tam 24. června 1957 zemřel.

„Jsem přesvědčená, že se na nás dívá z nebe. Když umíral a zavolal si mě, říkám mu, že bude mít výstavu. On se rozzářil a odpověděl: ,Děkuju, vy jste můj život´, vzpomíná Mládková na chvíli, kdy jí Kupka prakticky zemřel v náručí. Celé dekády se odborníci přou, který umělec byl první abstraktní – Kupka, Kandinskij, nebo Malevič? Jedni se přiklánějí ke Kupkovi a odkazují na pařížský Podzimní salón roku 1912, kde představil abstraktní obrazy Dvoubarevná fuga a Teplá chromatika. Dobové reakce ale byly odmítavé – publikum se smálo, kritikové byli pobouřeni a rozhořčeni. Už v dubnu 1905 píše Kupka příteli, básníku Macharovi:

„Myslím, že není zapotřebí kopírovat stromy, když cestou na výstavu je lidi vidí lépe ve skutečnosti. Maluji, ano, jen pojetí, chceš-li synteze, akordy a podobně… Dělám to ale jen pro sebe, nechci to ukazovat.“

Kupka nedospěl jako většina jeho vrstevníků k abstraktnímu vidění přes kubismus ani jako Kandinskij, který si při pohledu na svůj obráceně visící figurativní obraz uvědomil jeho krásu a mystičnost pouze díky barvám a liniím. Kupka zpracovával pohyb, zaznamenával hudbu.

Mnohé o jeho myšlení a postupech mohou prozradit dopisy a dokumenty, nedávno získané pro Museum Kampa od americké kunsthistoričky Lilli Lonngren Andersové.

Kromě nich koupila Mládková za deset miliónů korun tři malby a desítky prací na papíře ze začátku Kupkova abstraktního období, dále jednu olejomalbu a řadu překrásných kvašů a pastelů. Zajímavou spojitost má první Kupkův obraz, který si Mládková koupila, s touto novou akvizicí. Je totiž navázán na jedno z jeho nejdůležitějších pláten, z něhož se odvinula jeho abstraktní perioda. Tím je obraz Tančící dívka v zahradě (1906).

Klíčové jsou rovněž získané studie k řadě významných obrazů ve sbírce Musea Kampa, patřící mezi nejdůležitější a největší soukromé kolekce Kupkova díla na světě. Obsahuje přes dvě stovky prací, jedním z nejpůsobivějších obrazů je Katedrála (1912–1913), ceněné jsou studie k Vertikálním plánům (1912–1913) nebo Teplá chromatika.

Nová kolekce by měla být vystavena v rámci plánované retrospektivy. Mládková ji chystá pro Prahu i Paříž ve spolupráci s Národní galerií. „Chtěla bych, aby Kupka konečně zazářil, protože ještě není tam, kam patří – vedle Kandinského a Maleviče,“ přeje si.

I když se Kupka během života často potýkal s finančními problémy, realita dneška je pro velké umělce příznačně klasická. Kupkovo dílo zažívá žně na aukcích u nás i v zahraničí. Plátnem Élévation (Výšky) IV drží rekord tuzemských aukcí – před pěti lety byl prodán za 22,1 miliónu korun bez aukční přirážky. Loni v Londýně se zase vydražil jeho obraz Pohyb za více než 35 miliónů korun. A v dubnu se možná dočkáme nové senzace. Pod dražební kladívko jde s vyvolávací cenou 45 miliónů korun jeho Tvar modré (1913).

Přitom František Kupka kdysi napsal: „Materiální stránka života mi krade čas."