Maximální fotografie, výstava s ojedinělou koncepcí

Spolu s kurátorem výstavy Pavlem Scheuflerem a Alešem Najbrtem, autorem grafického designu projektu, se na přípravě výstavy podílel architekt a designér Michal Froněk, spoluzakladatel designérského studia Olgoj Chorchoj, který od roku 1999 vede s Janem Němečkem ateliér Design produktů na pražské VŠUP.

Jaká byla vaše role jakožto architekta v koncepci výstavy Maximální fotografie?

Veskrze tradiční, tj. vymyslet, jakým způsobem by se velkoplošné zvětšeniny daly aplikovat do prostoru Pražského hradu. S myšlenkou výstavy Maximální fotografie za mnou přišel Aleš Najbrt už v dubnu a v té době byl k možnostem její realizace poměrně skeptický. Nápad umístit zvětšeniny na velkoplošné panely přímo na fasády jsme zavrhli, protože podobným způsobem dnes architekturu znečišťuje množství billboardů, a nadto bychom tak přišli o detail a vlastní strukturu fotografie, takže by přestala jako fotografie vlastně existovat. Hledali jsme jinou možnost, až jsme došli k umístění fotografií na skleněné panely rozmístěné do prostoru Hradu.

Snímky jsou umístěné na skleněných deskách, které sbírají odrazy okolní architektury. Neruší to vlastní kvalitu fotografie?

O tom jsme dlouho uvažovali. Za určitých světelných podmínek to může působit rušivě. Ale pokud chcete vystavovat obraz, fotografii nebo grafiku v exteriéru, tak s tím musíte počítat. Je možné opatřit sklo antireflexní vrstvou, což je zajímavá technika, protože se vrstva musí za tepla vetřít do povrchu skla, ale ani taková úprava neodstraní problém odrazu úplně. Při sledování fotografií v exteriéru je třeba hledat vhodné osvětlení i úhel pohledu.

Problém odrazu architektury zaujal i odborníky, teoretiky a kurátory, kteří výstavu navštívili, takže nám kladli na toto téma četné dotazy. Ostatně částečná hra s odrazem okolní architektury je záměrem expozice, vždyť právě proto je umístěna v areálu Pražského hradu.

Tím se dostáváme k technickým problémům instalace. Jaké úkoly jste řešili?

Těch byla celá řada. Zadání znělo umístit fotografie mezi architekturu Pražského hradu na dva tři měsíce. To, že se výstava povedla, je také zásluhou výroby a použití kvalitních materiálů. Kalené sklo má tloušťku patnáct milimetrů, ocelové stojany mají rozměr metr a půl na metr a půl a váhu téměř půl tuny.

I při velmi silném větru se stojany jen malinko rozvibrují a odolají i vichřici. Stabilita byla jednou z nejsložitějších otázek. .

Jak na zvětšeniny a jejich umístění v exteriéru Pražského hradu reagovali ti z autorů fotografií, kteří mohli být přítomni přípravnému procesu?

Víme, že instalace má svá úskalí, proto jsme u žijících autorů fotografií bedlivě dbali na to, aby byli přítomni vzniku zvětšenin. Podle jejich pokynů jsme fotografie upravovali, např. tónováním. Některé snímky jsou víc do teplých odstínů, jiné až brutálně černobílé, svou roli v barevném vyznění hraje i sklo, které barvu posune malinko do zelena.

Co vám práce na výstavě dala a co s ní bude dál?

Pro mě osobně to byla velmi užitečná a zajímavá zkušenost. Jsem rád, když věci vznikají z komunikace mezi investorem a tvůrčím týmem. Mám rád, když do věci investor vstupuje, když projeví svůj zájem a není to pro něj jen zakázka. Se skupinou PPF spolupracujeme už od počátku devadesátých let a měl jsem i tentokrát pocit velkého zaujetí a podpory.