Článek
Ta je dvoupatrová a plná překvapení. Každý den na ní tráví Matěj Forman. V rozhovoru Právu řekl, že je na ní stále co dělat.
Proč jste se rozhodli výstavu uspořádat v takovém rozsahu?
Už jsme vystavovali ve větších prostorách. Možná jsme neměli dvě patra, ale byla větší plocha. Nikdy jsme ale nebyli organizátoři, ti, kteří výstavu nainstalují, a ti, kteří ji provozují. Často jsme ji profesionálně předali galeriím, muzeím nebo divadlům a byli jsme bez starostí. Ale neměli jsme vliv na to, jak žije.
A to je jeden z důvodů, proč jsme chtěli zkusit, jestli jsme schopní výstavu udělat a zorganizovat sebe i provoz tak, aby na ní fungovala svoboda lidí si ji užít s vlastní zvídavostí, ale zároveň ji chránit tak, aby přežila tři měsíce. Tuhle velkou zkušenost teď zažíváme.
Nikdy jsme také neměli Imaginárium v Praze.
Kdybychom měli doufat, až se z centra města nějaká instituce, galerie nebo muzeum rozhodnou, že bychom to u nich mohli udělat, to bychom se asi načekali. Tak jsme si s Kubou Hradílkem řekli, že zkusíme najít prostor. Hledali jsme a našli halu v Pražské tržnici.
Vyšlo to dobře, když tady jste vy a v podstatě naproti váš bratr s představením Deadtown.
Vypadá to jako perfektně zkoordinovaná akce, ale vzniklo to paralelně a je to víceméně náhoda. Ale výborná náhoda.
Co všechno tedy v Imagináriu lidé mohou vidět?
Jsem moc rád, že výstava vzniká z iniciativy našeho Divadla bratří Formanů. Beru to tak, že naše značka může jenom prospět tomu, aby si jí lidé všimli. Zároveň to nesmí být chlouba cizím peřím. Lidí, kteří vystavují a jsou součástí instalace, je zhruba dvacet. Jména jsou dohledatelná a na výstavě dobře viditelná.
Unikátní na jejich přístupu a vztahu k Imagináriu a spolupráci je, že tvoříme jednotný prostor. Jeden velký zážitek na všechny vjemy.
A výtvarníci, autoři si nenárokují způsob, jak se na výstavě zviditelnit. Nám ale záleží na tom, aby lidé věděli, kdo to tady dělal, aby měl každý jasno v tom, že Pavel Macek, Andrea Sodomková, Tereza Komárková, Lhotákovi a další vystavují ve svém prostoru. Ale často se ty věci schválně v rámci dramaturgie přesouvají a prolínají ještě tak, že vedle sebe nebo spolu sousedí věci dvou autorů. Ale nesmí to být mišmaš, nesmí to být samoúčelné a nesmí to překročit hranici autorství a jedinečnosti tvůrců. Je to taková alchymie dramaturgie Imaginária.
Výstava potrvá do konce roku. Budete na ní každý den?
Zatím jsem na ní v podstatě denně. Ještě ji nemáme hotovou, takže ji doděláváme postupně.
To ale není vidět.
Vidět to není, vy to nepoznáte. Například v patře Imaginária je kabinet stínových obrazů Barky Zichové a ten zatím nefunguje, dokud se nesetmí, protože jsme nestihli zatemnit okna. Chceme, aby i to bylo součástí výtvarného světa, takže zatemňujeme pomocí takových pseudovitráží, které ještě vyrábíme. Dělám vitráže doma a například dneska jsme si rozvrhli formáty, kterými okna zakryjeme. Myslím, že nám ještě pár dní bude trvat, než to dokončíme.
Vitráže tedy děláte sám?
Ano, dělám. Protože než bych to někomu vysvětlil a pak opravoval a předělával, radši je svým pomalým tempem udělám sám. Ale těšil jsem se na to. A také mě zajímá, jak to vlastně v Imagináriu funguje. Pozoruju provoz.
Děláte si takový sociologický průzkum?
Ano. Sledujeme, jaké to bude s návštěvností dopoledne, odpoledne, o víkendech a jak máme zařídit, aby to místo bylo přirozeně příjemné a fungovalo. Je to o lidech, hledáme pomocníky, kustody, lidi za bar, do pokladny. A potřebujeme bystré studenty, lidi, kteří budou umět hezky komunikovat s návštěvníky, dát jim svobodu si to užít po svém a naznačit jim srozumitelně, že na jejich citu, jak s výstavou zacházet, záleží její přežití.
Zažil jsem to v sobotu, kdy jsem jenom sbíral a nosil věci zpátky, sebral něco rozlomeného, dal stranou, abychom to večer spravili. Když je velký nápor lidí, je potřeba, aby na výstavě takový člověk byl. Člověka, který také některým lidem pomáhá víc si to užít, ukáže jim například, že hybohledy mají kličku, kterou je třeba zatočit. A zároveň musí jít a občas chytit nějakého kluka, obrazně řečeno, pod krkem, a říct: Prosím tě, s tímhle se nehází nebo nemlátí sestřička do hlavy, a kde máš maminku.
Tím narážíte na to, že je to sice interaktivní výstava, ale některé exponáty mohou dostat zabrat?
Hledáme přesná slova, jak a co říct rodičům, aby to fungovalo na obě strany. Vyeliminovali jsme slovo výstava, teď už zase bereme zpátky slova herna nebo hra, protože když tatínek vede chlapečka do prvního patra a říká mu: Běž si pohrát do herny, není to úplně přesné.
Nechci si ale stěžovat, je to riziko, které na sebe bereme. Ale hledáme a volíme slova a způsob, jak pomoci, aby rodiče pochopili, že když tu jsou s dětmi, mají velkou svobodu, ale nemohou to přehánět a věci ničit.
Pro koho Imaginárium vlastně je?
Pro všechny. Teď například oslovujeme školy, kterým vysvětlujeme, co tu mohou prožít. Dopoledne bychom totiž chtěli naplnit návštěvami školních dětí. Máme tu například animační dílnu od Aerofilmu, tu by mohli ocenit i studenti a starší děti. Může je bavit vytvořit si animovaný filmeček, je to kreativní a s programem, který tu je, i jednoduché.
Ale výstava není nijak věkově omezená. Jednou si ji užívala mateřská škola, nedávno na ní byla maminka s dětmi dokonce pět hodin. V Imagináriu se totiž člověk úplně lehce ztratí. Hodina nebo dvě utečou jako nic.
Co máte ještě v plánu?
V listopadu chceme rozšiřovat víkendový program a také myslíme na podvečerní návštěvy Imaginária, na nichž bychom chtěli pořádat představení nebo koncerty. A to by mohlo být pro dospělé a rodiny se staršími dětmi. Máme také v plánu vyplnit adventní víkendy. Máme kolem sebe mnoho výtvarníků, šikovných lidí, kteří nejsou všichni z Prahy a nemají čas jezdit na trhy a prodávat své věci. I těm chceme otevřít malé, ale naše předvánoční trhy přímo v Imagináriu. Myslím si, že to bude moc pěkné.
Ke konci roku bychom chtěli program vygradovat a myslím, že by to do adventu a Vánoc mohlo pěkně zapadnout. Aktualizovaný program Imaginária bude postupně možné najít na stránkách www.imaginarium.cz