Článek
Řeka, město, dům jsou dějištěm drobných příběhů, které se proplétají a dohromady. Kde je pro vás při vašem častém cestování domov?
Je to Praha, kde jsem vyrůstala, kde mám kořeny a kde na přeskáčku žiju. Ale v knize jsem schválně prostředí nespecifikovala. Přišlo mi to pro příběhy, pro pocity, které se v něm odehrávají, lepší. Zachytila jsem několik osudů, které se prolnou v čase právě proto, že všichni žijí v jednom domě.
Na chodbách, které opečovává domovník Vrána, se kříží cesty nájemníků: spisovatele Hilského, agorafobičky Kláry, podnikatele Majera, paní Cartierové nebo ornitoložky Rózy. Někdy se ale zkříží i jejich životní dráhy.
Kniha Tohle město, tahle řeka je vaší druhou v pořadí. Kdo je váš vůbec první čtenář?
Můj muž Marcel. Hodně dobře mě zná a sám píše. Krásně, poutavě, komplikovaně, zatím čeká na vydání... Ověřila jsem si, že je dobré, když knihu před jejím vydáním přečte pár blízkých přátel, každý z nich vám řekne něco jiného. Někdo chtěl třeba přidat víc Rózy, víc Hilského, spisovatelka Petra Dvořáková mi zase poradila přesunout kus textu jinam...
Tohle město, tahle řeka. Knižní novinka, co stojí za přečtení.
Dobré rady si beru k srdci. Chci, aby mé příběhy byly spontánní. Aby vypadaly tak, jako bychom seděly u stolu a já vám je právě vyprávěla. Proto je píšu lehkou rukou a potom se k textu opakovaně vracím. Ano, i škrtám. Obvykle mi nedělá problém mazat to, co nefunguje.
Vystudovala jste mezinárodní finance. Delší dobu pak žila ve Washingtonu D.C., Vídni, v New Yorku nebo v Tokiu. Teď jste v Římě. Co vás nutí vést tak toulavý život?
Nenutí mě nic, já mám tenhle způsob života ráda a za komunismu se mi o něm ani nezdálo. Stěhujeme se kvůli práci mého muže, je diplomat... Do listopadu 1989 jsem byla s rodiči nejdál na Slovensku, ale když se hranice otevřely, nebylo nač čekat. Procestovali jsme s mužem vlaky Španělsko, strávili čtvrt roku v Indii. Neměli jsme na cestování peníze, ale to nevadilo. I když jsme třeba museli řešit, zda si koupíme jídlo, či zaplatíme ubytování.
Místo financí vás živí desítky let umění, včetně psaní. Prvotinu – Dům s vypůjčeným výhledem – jste začala psát ve čtyřiceti pěti. Proč jste tak dlouho čekala?
Prostě to tak vyšlo a vůbec mi to nevadí, aspoň mám odžito a mám o čem psát. Už na škole mi bylo jasné, že finance nebudou mým živobytím a po státnicích jsem začala pracovat jako dramaturgyně, hrála jsem s Pražskou 5, což byla výborná zkušenost, podílela se na Kinoboxu, na Českých lvech, psala do novin...
„Můžu psát kdykoli. Ponořím se do své hlavy a ten příběh, který tam vzniká, zachytím. Nejlíp se mi ale píše ráno, když děti odejdou do školy,“ říká spisovatelka Martina Leierová.
Svou kariéru jsem ale nikdy moc neřešila, měla jsem tři děti a podřizovala svůj čas jim a našim častým pobytům v cizině, kde jsem – s různě dlouhými přestávkami – strávila posledních dvacet pět let. Čas na soustředěnou práci jsem měla až ve chvíli, kdy šlo nejmladší dítě do školky. Nastoupila jsem do jedněch novin na plný úvazek, a později v Tokiu jsem konečně mohla jsem začít psát i něco delšího než článek.
Vaše prvotina je inspirovaná Japonskem. Jak se vám líbilo v tak odlišné zemi?
Je to opravdu úplně jiný svět, který cizince nepřijímá snadno. Také proniknout do základů japonštiny snadné není, jen abecedy má čtyři... Snažila jsem se dozvědět víc o krásné japonské kultuře, pochopit místní zvyky a tradice. Je to jiný svět. Ostatně svou první knihu jsem začala psát právě z jakéhosi okouzlení Japonskem.
Řeknete mi o něm něco víc?
Chodili jsme poutními cestami mezi japonskými budhistickými chrámy, v lesích, kde nikoho nepotkáte. A mě napadlo napsat příběh někoho, kdo tamtudy jde jako my, jen tam nechce být. Následně se mi poskládal v hlavě příběh novinářky Zoy, která se zabývá padělky obrazů a snaží se najít japonského padělatele. Další dva roky jsem na příběhu pracovala, až se podobal něčemu, co bych si třeba sama ráda přečetla.
Jsme ve stádiu: mám knihu. Ovšem vydat ji není lehké. A ty vaše vycházejí v jednom z nejprestižnějších nakladatelství, v brněnském Hostu. Proč vám, nováčkovi, dali šanci?
(Smích) To byste se musela zeptat jich. Host byl na mém seznamu číslo jedna, a tak jsem si říkala, že když mě oni odmítnou, unesu to. Dokonce jsem uvažovala, že si založím desky, kam budu dávat odmítnutí, abych nikomu nepsala dvakrát.
Spisovatelka Martina Leierová je nyní doma v Římě.
Na konec jsem je nezaložila, protože z Hostu se za pár měsíců ozvali, že se jim kniha líbí a rádi by ji vydali. Až zpětně jsem zjistila, že ročně dostávají třeba dvě stě rukopisů, vyberou prý dva. Kdybych tohle věděla, možná by mě to odradilo. Dopadlo to ale všechno dobře.
Vznikne v Říme kniha číslo tři?
Doufejme! Zatím jsem ještě nestihla pokřtít ani tu druhou, ale pracuju už na dalším. Průběžně na zápiscích z Říma, protože místní Dolce Vita je inspirativní a velmi odlišná od všeho, co jsem dosud poznala.
Snažím se ji pochopit, zachytit. Před koronou jsem navíc začala psát postapokalyptický román o rodině, která bojuje o přežití ve velmi nebezpečných podmínkách. Musela jsem ho ale odložit kvůli pandemii, protože situace v reálném životě byla v Itálii tehdy až příliš tíživá. Teď, jak svět zase pomalu ožívá, se snad budu moct k tomu temném příběhu vrátit, je to jenom na papíře.
Může se vám hodit na Zboží.cz: