Martin Vajgl: Máloco z popu beru vážně

Když vyšlo vaše první album, dal jste dohromady dívčí kapelu a rozhodl se koncertovat. Jak to dopadlo?

Uvažoval jsem, jak písně provést živě, a trochu i z obchodního hlediska mě napadlo jako dobrý fór, že k sobě do koncertní kapely přizvu mladé hudebnice. Úžasně jsme si sedli, a přestože to byly holky o generaci mladší, bavilo nás to. Odehráli jsme koncert ke křtu alba, ale následně se ukázalo, že si nejsme schopni časově sladit termíny, abychom se na další koncerty sešli. A potom přišel covid-19, takže to šlo k ledu.

Jak své první album hodnotíte?

Ono to bylo vlastně pod mým jménem druhé vydané album. To první se jmenovalo 2nd Wave for Sophisticated Junkies a vyšlo v roce 2011. Deska, o které se zmiňujete, Zakopaný romance, je ale má první písničková a vydány na ní byly hlavně takzvané šuplíkovky, nepoužité písničky, které jsem měl schované pětadvacet let.

Řekl jsem si, že je dodělám, nově nahraju a vydám. Pro spoustu lidí to bylo paradoxně první setkání s tím, že skládám muziku. Pravda je přitom taková, že jsem písničky psal už pro své první kapely jako teenager.

Proč jste s tím přestal?

Šel jsem studovat na konzervatoř, začala mě oslovovat instrumentálně náročnější muzika a v roce 1994 jsem nastoupil do kapely Vltava, se kterou jsme v té době dělali opravdu pozoruhodnou hudbu. Tím začalo pro mě nové a určující období. Podílel jsem se na muzice, která byla jiná, z mého pohledu progresivnější a zajímavější, než byla většina tehdejší domácí produkce. Psát svou poprockovou muziku mě v té době přestalo naplňovat.

V určitém období jsem pak psal instrumentální elektroakustickou muziku pro projekt Drumwave a také jsem autorem hudby ke dvěma divadelním představením. To ale bylo odjinud. Chuť znovu psát písničky se mi vrátila až s realizací šuplíkovek na albu Zakopaný romance.

Během těch třiceti let na profesionální scéně jsem se nicméně vyprofiloval jako bubeník a lidé mě tak obecně nejvíc znají. Chápu, že pro někoho je tedy vydání mých sólových alb trochu matoucí.

Pop bývá řadou hudebníků vysmíván. Jak na něj nahlížíte vy?

Rozhodně to pro mě není sprosté slovo. Máloco z popu mi však stačí k tomu, abych to bral vážně. Dobrý pop z mého pohledu balancuje vlastně tak, že mu téměř hrozí pád ke kýčovitosti, ale zároveň to úspěšně vybalancuje a pořád se drží v určité estetice rocku.

Umí třeba i dojmout a nestydět se za to. A má určitou specifickou šťávu, energii. Někdy může jít i jen o jedno povedené album, kterým se interpret vymaní ze svého standardu.

Uvedu příklad. Nikdy mě nebrala Madonna. Když ale v roce 1998 vyšla její deska Ray of Light, byl jsem doslova nadšen. Bylo to album šikovně střihnuté elektronikou, taneční hudbou a vlivy alternativy, což se velmi hodilo k jejímu sexy hlasu. V písních bylo dráždivé spojení, které mě fascinovalo. Její následující album bohužel sklouzlo zpátky k plytkému disku, ale to předešlé je právě příkladem světlého momentu, o kterém mluvím a který stojí za to.

V každém případě tenhle typ popu s mým nasměrováním nesouvisí. Mám muziku zakořeněnou mnohem víc v rocku a možná trochu i ve folkové povídavosti textů. Jde mi o to, aby lidé vnímali, co je v textech sdělováno.

Co je obsahem textů vašeho nového alba?

Hodně jsou v nich vztahové věci. A pak myslím, že dost jde i o určité náhledy na nás jako na společnost ve stavu, v němž se nacházíme. Jsou o mém vnímání záležitostí v nás i kolem nás a jejich hodnocení z hlediska věku, ke kterému jsem dospěl.

V písničce Jedu autem zpíváte, že jste vlastně dost rád, že už nejste mlád. Padesát vám bude až v říjnu, to si přece ještě nemůžete stěžovat na vysoký věk…

Ta píseň má dvě roviny. První pojednává o tom, že už člověk skutečně cítí, že má leccos odžito, a je vlastně rád, že už nemusí řešit věci, které patří k mládí. Nakonec ale stejně podlehne mladé holce a začne žít příběh, který zřejmě skončí špatně. To ale posluchač nezjistí, protože písnička tím končí.

Druhá rovina toho textu je ale vážnější. Vypovídá o tom, že žijeme ve společnosti, ve které lidé vlastně už netuší, kde je skutečná pravda. Potíž je, že to většinou nevědí ani ti, kteří nám v médiích s jistotou ve tváři pravdu předkládají.

V klipu, který k písničce vznikl, v televizním studiu během zpráv proběhne za moderátorkou úryvek z knihy George Orwella 1984. Takových podprahových vzkazů tam je několik. Budu rád, když si jich diváci všimnou a s kontextem písničky si je spojí.

Zabýváte se tím, co se kolem vás děje?

Samozřejmě, to je, myslím, přirozená potřeba člověka. Neustále sleduji, co se děje, baví mě o věcech přemýšlet a přicházet jim na kloub. V posledních letech mi to ale přináší i zklamání z toho, že mnozí lidé vše pouze přijímají jako sdělenou informaci a vůbec ji nefiltrují rozumem.

Vidíte nějakou naději?

Poslední písnička na desce se jmenuje Co se nese větrem. Sděluje, že se věci mohou změnit, možná se už dokonce ženou k nám, jen je potřeba začít je vnímat. Podle mě je album Moc to neprožívej! ale celkově spíše optimistické.

Nevadí Petru Jandovi z Olympiku, že jeho bubeník vydal další sólové album?

Petr nám spíš fandí a je rád, když se něco takového stane. Baskytaristu Milana Brouma už několikrát pobízel k tomu, aby vlastní album nahrál. Rozhodně mu to tedy nepřekáží. Bude ostatně kmotrem mé desky.

Proč neskládáte písně pro Olympic?

Typické písně Olympiku skládá Petr Janda a myslím, že to dělá pořád skvěle. Do roku 1986 bojoval o autorství s Petrem Hejdukem a myslím, že od té doby mu výhradní pozice autora vyhovuje.

Budete po vydání druhého alba koncertovat s dívčí kapelou, která vznikla před lety?

To už by asi bylo opakování stejného fóru. Dohodl jsem se teď s kytaristou Ondrou Pátkem a s Terezou Chovítovou, která hraje na klávesy, doprovodnou kytaru i skvěle zpívá. Oslovím také šikovného hráče na baskytaru. Uvidíme, kolik bude časového prostoru.

Prioritu má pro mě Olympic, a protože jsme v rámci oslav šedesátky opravdu velmi rozjetí, nemělo by význam zabírat termíny pro dny, kdy můžeme hrát s Olympikem.

Může se vám hodit na Zboží.cz: Moc to neprožívej! - Martin Vajgl, Zakopaný romance - Martin Vajgl [CD]