Hlavní obsah

Martin Štrba: Ostrost není důležitá, hlavní je emoce

Právo, Jan Šída

Kameraman Martin Štrba, který je podepsán pod takovými díly, jako jsou filmy Je třeba zabít Sekala nebo Hořící keř, začínal jako fotograf. Ve druhé polovině 80. let studoval v Praze na FAMU se slovenskými kolegy Tonem Stanem, Janem Pavlíkem, Mirem Švolíkem, Rudem Prekopem, Kamilem Vargou, Petrem Župníkem a Vasilem Stankem. Skupině se začalo říkat Slovenská nová vlna. Martin Štrba natočil o tomto kulturním fenoménu film Vlna vs. Břeh, který bude mít pražskou premiéru 12. února.

Foto: PRÁVO – Jan Šída

Kameraman Martin Štrba natočil film o Slovenské nové vlně.

Článek

Přemýšlel jste dlouho nad tím, jestli se kromě kameramana zhostíte i role režiséra?

Přesvědčilo mě téma filmu. Vždyť doba mého působení na FAMU byla jednou z nejzásadnějších v životě. Energie, která v té skupině lidí na škole pulzovala, mě ovlivnila a nakalibrovala na mnoho let. Čerpám z ní dodnes. Protože se ve mně nakumulovala potřeba danou dobu zaznamenat a zároveň jsem působil v oblasti filmu, tak nebylo co řešit.

Impuls tedy vzešel od vás? Prvotní ideu přednesl Agnes Snopko, který se však později z projektu vytratil.

Definitivnější kontury začal budoucí film získávat, jakmile se do věci vložila moje žena Katarína a koproducentky Zuzana Mistríková a Ľubica Orechovská, které kromě získávání financí mě nesmírně podporovaly i psychicky. Koncept díla vznikal v mé hlavě intuitivně a spontánně při sběru materiálu i tvorbě samotné.

Scénář jste vytvářel společně s Olinou Kaufmanovou. Jak spolupráce fungovala?

Má vize byla jasná. Já jsem měl materiál zpracovat z odstupu a Olina vše ve střižně spojila a zkompletovala do funkčního celku. Každý den jsme se dohadovali, protože film musel vzniknout ze sta hodin natočeného materiálu. Ve střižně to trvalo skoro tři měsíce.

Využijete nějak materiál, který zbyl?

Vždy narazíte na problém, že musíte oželet mnoho zajímavého materiálu, jenž se nehodí do dané osy. Ale už se ozvali dramaturgové z televize, že by v budoucnu uvažovali o vzniku samostatného portrétu každého z fotografů.

Točil jste na klasickou kameru, nebo fotoaparát?

Používal jsem digitální fotoaparát. Původně měl film být složený ze statičtějších obrazů, ale jednotliví fotografové byli při natáčení tak pohybliví, že vznikly velmi dynamické záběry. Někde jsou dokonce použity i sekvence natočené na iPhone. Vizuální špína filmového obrazu se stala jedním ze stavebních kamenů, a jak zazní i ve filmu – není důležitá ostrost záběru, ale emoce, které obsahuje.

Kdy viděli vaši kamarádi film poprvé?

Až v listopadu minulého roku, když byl kompletně hotový. Ne proto, že bych se obával jejich průběžných zásahů, ale všechny přípravy i postprodukce byly tak hektické, že to dříve nebylo možné. Žertem jsme si říkali, že si budeme užívat poslední chvíle kamarádství, protože kdo ví, co bude po tom, až film uvidíme. Naštěstí vše dobře dopadlo, přátelství trvá, dokonce mám pocit, že se prohloubilo.

Studoval jste fotografii. Proč jste přešel ke kameře?

Ten posun byl u mě prozaický. Bojoval jsem totiž s ekzémem a výpary chemikálií v temné komoře mi nedělaly dobře. Jako kameraman jsem s těmi látkami nepřišel do styku, filmy se totiž vyvolávají v laboratořích. Energie fotografie ale ve mně zůstala a teď, jak se o tom bavíme, mi dochází, že digitální technologie mi nabízí možnost vrátit se nádherným obloukem zpět k fotografii. Obzvlášť mě těší, že se Miro Švolík rozhodl udělat v Českých Budějovicích sólovou výstavu mých fotografií.

Co bude s filmem po premiéře v Praze?

Strategie distributora je taková, že by rád film po čase poskytl za malý poplatek i na internetu. Dle přesných dohod bude uveden také v České televizi. Dále je v plánu výroba DVD i s případnými bonusy ze zbytků materiálů. A samozřejmě bychom dílo rádi předvedli i na různých filmových festivalech.

Související témata:

Výběr článků

Načítám