Martin Pechlát: Na každé komediální roli nejdřív potřebuji najít tragičnost života

Hadí plyn vznikl podle románu Srdce temnoty, podle kterého jste s režisérem Davidem Jařabem už před více než deseti lety udělali divadelní adaptaci v Divadle Komedie. Co pro vás ta hra tehdy znamenala?

Objevné setkání se spisovatelem Josephem Conradem a s jeho románem, protože jsem ho do té doby neznal. Přesněji řečeno, znal jsem jen Coppolův film Apokalypsa, který z něj vychází.

V první řadě pro mě byla zajímavá otázka, jak ten literární příběh pocházející z 19. století vytvořit divadelními prostředky. Jak na jevišti stvořit tu cestu hlavního hrdiny po řece do hlubin Afriky a jak zprostředkovat Conradův vhled do divokého světa „necivilizovaných“ lidí, kde autor nakonec nachází sám sebe. Moc mě potom bavilo, jakou tomu dal David Jařab divadelní formu.

Dotkla se vás ta hra něčím osobně? Byla to pro mě příležitost k zamyšlení o ztrátě naší přirozenosti, nespoutanosti a zároveň strachu ze všeho, co je v uvozovkách primitivní a divoké. Civilizace pro nás představuje relativně bezpečný přístav, kdy se můžeme spolehnout na nějakou společenskou smlouvu, pravidla a zvyky. Na druhou stranu dnes bohatě kvete psychoterapie a psychiatrie, protože svoje vrozené instinkty kvůli těm společenským pravidlům příliš potlačujeme.

Inscenace vznikla někdy ke konci vaší společné éry v Divadle Komedie, pod vedením ředitele a režiséra Dušana Pařízka. Co tehdy znamenala pro váš soubor? Myslím, že umělecky i lidsky jsme dohromady byli zřejmě na vrcholu svých možností, zřejmě i proto měl náš soubor tehdy velkou energii. Rozuměli jsme si, mluvili jsme společným jazykem, dobře jsme se znali, věděli jsme, jak kdo z nás pracuje, a proto jsme byli schopni v posledních pěti letech dostávat naše inscenace na vyšší úroveň než předtím. Asi se dá tedy říct, že ve hře Srdce temnoty tehdy vykvetlo všechno, co se v nás za ty roky spolupráce nastřádalo.

Pokoušela jsem se najít nějaký veřejně přístupný záznam představení, ale bohužel marně. Natočilo se tehdy něco, aspoň pro vaši potřebu?

Když už bylo jasné, že se působení našeho souboru v Divadle Komedie chýlí ke konci, vznikly záznamy některých představení. Pro divadlo je točil režisér Radim Špaček. Mám doma asi deset DVD, ale otevřel jsem to jen jednou. Viděl jsem sotva čtyři minuty a musel jsem to vypnout.

Proč?

Zaprvé si to pamatuju jinak. Neviděl jsem to, co mám v hlavě… Zadruhé to pro mě má sice dokumentární hodnotu, ale bohužel atmosféru představení žádný audiovizuální záznam zprostředkovat nedokáže. Kromě toho se nemůžu dívat sám na sebe, strašně u toho trpím.

Já už vlastně nevyhledávám ani záznamy starých legendárních inscenací, přitom v minulosti jsem se občas ze zájmu na nějaké podíval. Čím dál víc mi tam chybí právě ta komunikace s divákem, bez ní je to pro mě moc ploché. Divadlo je opravdu živá záležitost, je to jiná disciplína než film, absolutně odlišná.

Jaké to bylo vrátit se k Srdci temnoty po více než deseti letech? Uvažovali jste o natáčení už tenkrát, když jste chystali divadelní adaptaci?

Tehdy ještě ne. Když za mnou po letech David přišel s tím, že by tu látku chtěl ještě natočit a že by mě do filmu rád obsadil, samozřejmě mě ohromně zajímalo, jakým způsobem chce uchopit filmový scénář. Byl jsem pak velmi mile překvapen, jak v něm dokázal uchovat esenci Conradova příběhu a zároveň ho přenést do současnosti. Všechny otázky toho románu přitom velmi dobře pojmenoval a zkonstruoval na ekonomicko-politických problémech dnešního světa. Nadchlo mě to. Okamžitě jsem mu volal, že potvrzuji svoji účast.

Ve filmu hrajete jednoho ze tří průvodců hlavního hrdiny. Společně se vydáváte na výpravu mimo civilizaci, musíte najít jeho ztraceného bratra. Vaše postava, inženýr Engel, se zpočátku jeví jako dobře šlapající kolečko ve velké firmě. Má zjevně smysl pro pravidla… Co je podle vás zač?

Pro mě tenhle chlapík prezentoval hlavně řád a smysl pro povinnost. Byl vyslán za určitým konkrétním cílem, který musí splnit, a jako vedoucí výpravy předpokládá, že všechny její účastníky dokáže hlídat a kontrolovat, aby se příliš neodchýlili od účelu cesty. Což se samozřejmě daří někdy více, někdy méně.

Cestou potom na sebe s hlavním hrdinou, Kleinem, kterého hraje Stanislav Majer, začínají narážet. Kleina začnou přitahovat všechny ty divné věci, které se kolem nich dějí, a když ještě najde bratrův deník, postupně se na svět dívá čím dál víc jeho optikou. Kdežto Engel tuhle optiku k dispozici nemá, a ani by ji asi nechtěl mít. Na výpravě se mu v zásadě nelíbí, chce jen co nejrychleji splnit zadání a odjet.

Po zvláštním uvedení na karlovarském festivalu půjde film Hadí plyn v září do kin. Premiéru bude mít tou dobou taky snímek režiséra Bohdana Slámy Sucho, kde hrajete jednu ze dvou hlavních rolí. Oba filmy mají jednu rovinu společnou, zabývají se vztahem člověka k přírodě. Pokud je Hadí plyn temné podobenství o lidské duši, co je potom Sucho?

Hodně zeširoka řečeno Sucho řeší, jak se k přírodě chováme, jak si v ní získáváme svoji obživu. Když jsem si přečetl scénář, líbilo se mi, že se na to Bohdan snaží dívat objektivně, že scénář nevyznívá aktivisticky. Všímá si malých zemědělců, kteří jsou v konkurenci s velkými korporáty tlačeni, aby byli co nejefektivnější, a i když by sami třeba chtěli i hospodařit ekologicky, bojí se, že by je to finančně zničilo. Vedle nich se pak pokoušejí existovat další malí farmáři, kteří všechny ty těžkosti ekologického hospodaření podstupují. Kromě toho film vypráví taky o lidských vztazích a co všechno život přináší. Ale víc o tom bohužel zatím mluvit nemůžu.

Spojuje ty dva filmy ještě něco?

Oba se určitě dotýkají současné civilizace, která nás svázala nějakými pravidly a ta nás vedou k tomu, abychom se moc neprojevovali a nevychylovali. Důležité je neustále ukazovat, jak jsme šťastní a veselí, všechno je skvělé a máme se dobře. A pak končíme u psychologů a psychiatrů. Oba filmy se myslím snaží říct, že bychom měli víc mluvit o tom, že se nemáme dobře a že nás něco bolí.

Léčivý může být i odchod z města na venkov, blíž k přírodě. Dost lidí sní o tom, jak vymění kancelář za pole a stáje, a někteří to dokonce i udělali. Jak jste se při natáčení Sucha cítil v kůži sedláka, který se pokouší hospodařit ekologicky?

Já jsem pražské dítě, město mám moc rád a nedokážu si představit, že bych na venkově žil trvale, i když tam to mám rád taky. Nerad bych zacházel do extrému, a to ani na jednu stranu. Rád si zajedu do přírody a vrtám se v hlíně pro zábavu. Posekat trávu, ostříhat stromy, to je pro mě velký relax. Baví mě si i něco vypěstovat, ale neumím si představit, že bych si koupil několik hektarů a stal se ze mě sedlák. Tohle rozhodně není můj sen, ani mě to nikdy nenapadlo.

Během pandemie ztratila většina herců příležitost pracovat. Napadlo vás v té době, že byste se někdy živil něčím jiným?

Věřím tomu, že bych se uživil, ale mám svoje povolání tak rád, že je to pro mě naprosto strašlivá představa. Radši na to vůbec nemyslím.

Krátce před pandemií jste odešel z angažmá v Národním divadle, kde jste hrál několik let. Bylo to těžké rozhodnutí?

Nebylo to samozřejmě rozhodnutí ze dne na den a mělo víc aspektů. Tím největším byla pracovní svoboda. Pokud nejsem vázán smlouvou v divadle, rozhoduji o veškerém svém čase pouze sám. Jakmile přijde nějaká pracovní nabídka, nemusím ji konzultovat s divadlem a čekat, jestli mě uvolní, nebo neuvolní, jestli v té době budu zkoušet, nebo nebudu… Kvůli angažmá jsem musel odmítat filmové nabídky, které mě zajímaly, a dost mě to mrzelo.

Jaké byly ty další důvody?

Být součástí takového obrovského aparátu, jako je zrovna Národní divadlo, znamená, že jste jen malé kolečko v celém jeho soukolí. Tohle divadlo je vlastně něco jako obrovský zaoceánský parník. O nových inscenacích se rozhoduje dlouho dopředu a ta informace časem postupně prosakuje dolů, až dojde k vám a vyvrcholí zkoušením. Jenže v té době, kdy se to k vám dostane, už je vlastně všechno vymyšlené, připravené a v podstatě hotové. Jako herec jsem litoval, že se na výsledné podobě těch inscenací nemůžu podílet až tolik, jak bych chtěl. Sice chápu, že v procesu výroby Národního divadla zřejmě není nic jiného možné, jenže se mi čím dál víc stýskalo po intimnější práci v menším divadle, po bližší součinnosti.

V menších divadlech si víc společně ujasňujeme, proč to představení děláme a co tím chceme říct. Zkrátka líp vidím do té kuchyně, když se to vaří, a to je pro mě zajímavější a víc mě to baví.

Práce máte stále hodně, a dost pestré. Nedávno jste kromě už zmíněných dvou filmů natočil například i nový komediální seriál pro Novu Táta v nesnázích, kde máte hlavní roli správce bazénu. Pokud jde o věk, vaše postava prý propadne pocitu, že padesátka je nová třicítka. Přistihl jste se někdy při podobné myšlence?

Tak to jsme se ocitli v podobné situaci jako před chvílí u filmu Sucho. Seriál je sice už natočený, ale nemůžu o něm zatím mluvit. Ani ještě nevím, kdy půjde do vysílání.

Zeptám se vás tedy opět jen obecně. Na komedie. Na jedné straně za sebou máte velké a náročné dramatické role, získal jste Thálii i Cenu Alfréda Radoka, zároveň jste přitom i vynikající komediální herec a diváci si vás i v malých humorných rolích pamatují řadu let. Cítíte se v komediální poloze přirozeně odjakživa, nebo jste se k tomu musel propracovat? Někteří herci říkají, že komedie je těžká disciplína.

Musím říct, že já v těch rolích vlastně nevidím rozdíl a vůbec nejradši jsem, když humor vychází z něčeho vážného. Na každou situaci se můžete podívat z obou stran. Buď ji můžete vnímat tragicky, nebo si z ní začít dělat legraci. Mně je blízké si s těmi polohami hrát. Nejdřív musím na komediální roli najít tu vážnost, tragičnost života, abych si z toho vzápětí mohl udělat srandu. A ta je osvobozující.

Po odchodu z angažmá jste stále na volné noze. Dohráváte Audienci u královny v Národním, v Dejvickém účinkujete v Komplicovi, hrajete i ve Studiu Dva a k tomu ještě na několika dalších scénách. Musí to být příjemně mnohotvárné, ale není to moc stresující, stále si hlídat diář?

S divadly se domlouvám vždycky na konkrétních představeních. Zavolají, a když mám volno, inscenaci nasadíme. A takhle ten diář postupně zaplňuji dál a dál, podle toho, kdo si zavolá dřív. Někdy to je rvačka o termíny, ale není to zas tak hrozné. (usmívá se)

Zmínil jste se, že se vám v Národním stýskalo po práci v menších souborech, jakou jste zažil za éry Dušana Pařízka v Divadle Komedie. Nevyměníte tedy časem volnou nohu za nějaké takové angažmá?

Soubor, který spolu pracuje dlouho a intenzivně, má možnost dostat se při vytváření inscenace dál, do větší hloubky. Takové společenství proto má určitě význam. Já jsem sice teď na volné noze, přesto jsem o atmosféru takovéto spolupráce nepřišel úplně. Pracuji totiž s určitými lidmi a režiséry, kteří zase rádi pracují s dalšími lidmi, a celé dohromady je to vlastně takový polosoubor. V poslední době se například už potřetí vracím k režisérovi Dušanu Pařízkovi. Udělali jsme spolu inscenaci v Divadle Na zábradlí, potom v divadle X10, kde budeme mít na konci roku další premiéru…

Všichni se zabýváme i jinými věcmi, ale vracíme se k sobě, protože se dobře známe, a vlastně u nás svým způsobem trošku funguje to souborové myšlení. Být na volné noze mi naprosto vyhovuje, protože mě ohromně baví střídat žánry. Rád si udělám něco i divácky náročnějšího třeba právě s Dušanem, a potom naopak zase čistou komedii jako jsou třeba Dámy vpřed, které měly v červnu premiéru v Divadle Palace. Je to hra na způsob Někdo to rád horké a čistočisté herecké blbnutí – a to mám taky moc rád. Člověk nemůže pořád řešit všechny hrůzy světa.

Čeká vás v létě nějaká práce?

Letos minimálně, jen nějaké drobné natáčení. Loni jsem měl volno jen týden, a to jsem si zopakovat už nechtěl. Zvlášť, když od září až do konce prosince nebudu mít ani jeden volný den. Moc se těším na dovolenou s rodinou a na cestování.

Pojedete do svého oblíbeného Toskánska?

Letos se chystám do Pobaltí. Chtěl bych projet Litvu, Lotyšsko a Estonsko. Pak asi vyrazíme do jižních Čech na kola a potom někam k moři, nejspíš do Chorvatska. Potom už se asi od půlky srpna začnu připravovat na natáčení nového filmu s režisérem Olmem Omerzu.

Vzhledem k tomu, že vaše manželka Andrea pochází z herecké rodiny, je dcerou Aloise Švehlíka, zajímalo mě, jestli některá z vašich tří dcer nezačala také směřovat k herectví. Trochu jsem kvůli tomu pátrala na internetu, ale nenašla jsem o nich skoro nic.

Ono tam taky nic není… V tomhle jim necháváme naprostou svobodu a volnost. Nesnažím se je k tomu vést, ale pokud se některá z nich pro herectví rozhodne, nebudu jí v tom bránit. Zdá se, že nejvíc k tomu inklinuje nejmladší, patnáctiletá Florentina. Očichává divadlo v dramatickém kroužku a myslím si, že je tam moc šťastná.