Hlavní obsah

Martin Němec: Nikdy nevím, jak to při mém psaní dopadne

Právo, Jaroslav Špulák

Hudebník, malíř a spisovatel Martin Němec vydal třetí povídkovou knihu s názvem Bod tání. Připočteme-li soubory Stodola (2004) a Vana s výhledem (2008) i v podobě novel vydané scénáře k filmům T.M.A. a Perníková věž, je to jeho pátý literární počin. Pokřtí ho ve středu 20. února v pražské Malostranské besedě během koncertu své skupiny Lili Marlene.

Foto: archiv umělce

Martin Němec se smysluplně pohybuje v několika uměleckých disciplínách.

Článek

Jaké místo ve vašem profesním záběru zaujímá literatura?

S mými profesemi je to trochu zvláštní. Prostě nejsem osobnost rozdvojená, ale hned roztrojená. Pracuju v takových vlnách. Před třemi lety to bylo období malířské, tedy jsem se věnoval profesi, kterou jsem vystudoval na AVU, a završil to pak devíti samostatnými výstavami. Stejně intenzivně ale prožívám i období hudební a literární.

Kdysi jsem ty své profese míchal jako koktejl. Teď se snažím pracovat víc soustředěně, a tak jsem si stanovil nějaké priority. To ale zní tak rozumně, že? A co je rozumného na tom mít tři povolání? Trochu legrační bude, až se bude na koncertě křtít nová kniha a já tam budu stát i jako muzikant. Asi to odliším tím, že si při křtu knihy vezmu brýle.

Bod tání je vaše další povídková kniha. Proč vás přitahuje právě tento literární útvar?

Když zasednu k psaní, nikdy nevím, jak to dopadne. Napíšu první slovo, větu a otevře se mi nějaký příběh. Je to takový magický rituál a já nevím, odkud to vlastně přichází. Neumím to racionálně vysvětlit. Někdy mám pocit, že jsem jen takovým prostředníkem, že ta povídka existuje někde ve mně. Nedělám si žádné poznámky, skici, nezaznamenávám si nápady. Ani nevím, zda se s tím obrátit na nějakého exorcistu, nebo jen psychiatra...

Přitahuje vás i nějaký větší útvar?

Až mě písmena, slova a věty povedou dál a text nebude končit, zjistím třeba, že je to už novela. A když ten text neubrzdím na konci novely, tak třeba napíšu román. Dělám si legraci – román vyžaduje jinou přípravu, než je to mé sprchování v proudu imaginace. Nad hotovým textem pak ale sedím nekonečně a zvažuju znovu a znovu každé slovo. Ale příběh už neměním, ten už jako by mi nepatřil.

Foto: archiv umělce

Martin Němec pokřtí novou knihu na koncertu své kapely Lily Marlene v Malostranské besedě v Praze.

Co povídky v nové knize spojuje?

Leitmotivem je lidská samota, ať už ve smyslu samoty člověka v prázdném domě, jeho samoty na ulici plné lidí, či v partnerském vztahu. Nedílnou součástí mých povídek je i pojem tajemna. Nemám rád věci jednoznačné, nechávám pootevřené dveře, aby zůstalo místo pro čtenářovu fantazii.

Pocit samoty, o kterém mluvíte, je z osobní zkušenosti?

Mé povídky nejsou autobiografické. Jsou to příběhy, které se mi vynořují odněkud z podvědomí. Je v nich samozřejmě určitá dávka životních zkušeností, protože těžko člověk může psát, když nemá odžito. Takže reflexe mé životní zkušenosti to je, ale ne ve smyslu linie příběhu.

Mé postavy jsou často ženské. Svět žen je inspirativnější. Ostatně v obou mých hudebních skupinách skládám muziku i texty pro dvě velmi různé a originální zpěvačky. V Lili Marlene pro Dášu Součkovou a v Precedens pro Ivu Marešovou. Ale snažím se do nich vcítit, a ne je naučit nazpaměť má slova. Posluchači musejí věřit interpretovi – já jsem jim fuk. Podobně je to s literárními postavami. Nehovořím jejich ústy, to by nefungovalo! Musím se do nich vžít, jinak by to byly jen loutky.

Souvisí vaše povídky i s vaší tvorbou výtvarnou či hudební?

Snažím se ty obory od sebe striktně odlišovat. Napínám mezi ně elektrické ohradníky! Když píšu povídky, jsem spisovatel a nemyslím na malování nebo muziku. To by mi nedávalo smysl. Psaní není můj koníček, je to má další profese, za kterou si stojím, ne jako malíř a hudebník, ale jako spisovatel. V neposlední řadě mě to všechno neustále až klukovsky baví.

Může se vám hodit na Seznamu:

Související témata:

Výběr článků

Načítám