Martin Maxa se vidí ve Stingovi

Právě vám vychází nové album Desáté patro. Kam jste se na něm jako zpěvák a autor posunul?

Byla to první deska, kterou jsem dělal úplně sám. Nikdo mi do toho nemluvil, měl jsem absolutně volnou ruku. Napsal jsem si jedenáct písniček, otextoval je, zaranžoval a nahrál. Měl jsem na to dva roky. Vždycky jsem záviděl třeba Stingovi tu pestrost. Každá písnička byla jinak uchopená, jinak aranžovaná a on si vůbec nelámal hlavu tím, jestli jeho desky drží pohromadě.

Vy se ve Stingovi vidíte?

Třeba i v tom, že překročil pomyslný Rubikon a kritici se do něho přestali trefovat. Toužil jsem po křišťálovém zvuku jeho nahrávek a myslím, že jsem se mu na nové desce přiblížil.

I v textech?

Na těch mi velmi záleží. Během těch dvou let jsem přečetl mraky poezie. Nic jsem nekopíroval, učil jsem se zvládnout básnické řemeslo, protože jedině tak mohla deska držet pohromadě. Mám rád hezké a poetické texty, kterým každý neporozumí třeba hned, ale ve kterých je něco navíc.

Dotkne se vás, když se řekne, že jste písničkář?

Naopak. Jsem tvůrce písniček a na všech svých deskách píšu jak hudbu, tak texty. Vzhledem k tomu, že mé kořeny sahají k folku, je to pravda dvojnásobná.

Jenže když jste se na scéně objevil, byla vaše hudba bez pardonu zasunuta mezi televizní pop v tom horším smyslu slova.

To udělal mediální svět a odborná veřejnost. Myslím, že je to jejich ostuda. Ke své osobě jsem vyslechl velké výhrady i výpady. Přitom vím, že spousta té rádoby odborné veřejnosti si mou desku vůbec neposlechla. Dokážu číst mezi řádky a umím tak číst i kritiky. Poznám, že dotyčný nahrávky neslyšel a své soudy vyslovuje na základě nějakého mindráku.

Deprimuje vás to?

Neměl by mě deprimovat někdo, kdo není erudovaný a neví, o čem píše. Musím ale přiznat, že z profesního hlediska mi to vadilo. Každý takový soud samozřejmě ovlivní lidi, kteří mou desku ještě neslyšeli. Možná jsem tak přišel o spoustu posluchačů. Zažil jsem novináře, kteří se mnou šli dělat rozhovor s naprostým despektem. Viděl jsem jim na očích, že přišli za tím blbečkem, který má v hlavě biceps. Vypovídá to o jejich neschopnosti a o tom, že by svou práci vůbec neměli dělat.

Oblíbila si vás také bulvární média. Vadí vám to?

Nemám z toho žádnou radost, ale bohužel s tím nemohu nic dělat. Není těžké se dobrat toho, že jedním z podnětů, které zájem o mě mezi bulvárními novináři vyvolal, je ten, že jsem mezi českými zpěváky z fyziologického hlediska těžko přehlédnutelný. Roky, které jsem strávil v područí sportu, se na mně přece jenom podepsaly. Byl jsem pro ně někdo jiný. Nové tělo, nové sousto.

Nekalkuloval jste s tím trochu? Být středem pozornosti je pro zpěváka důležité.

Své první vystoupení jsem měl ve dvaceti. Během následujících deseti let jsem dal dohromady kapelu, se kterou jsme vystupovali po klubech a na festivalech. Nepřišel ani nejmenší úspěch a já tehdy nevypadal jinak než teď. Ani dalších deset let, kdy pořád nic nepřicházelo. Po dvaceti letech už jsem prostě nemohl s něčím takovým kalkulovat. Mám sport rád a jsem stoupencem starověké teorie, že harmonie těla a ducha by měla být zachovávána.