Článek
Byli jste osloveni, nebo jste o šéfování Činohry Národního divadla uvažovali sami?
Kukučka: Byli jsme osloveni generálním ředitelem Národního divadla Janem Burianem. Teprve poté jsme o tom začali uvažovat. Je to výzva, kterou nemůžete jen tak pominout. V Národním divadle jsme opakovaně pracovali a velmi nás zajímá.
Pracujete ve dvojici. Ale režie nabízí jiný způsob rozhodování než manažerská pozice. Nebojíte se, že vás to může rozdělit?
Kukučka: Uvědomujeme si, že dva šéfové je neobvyklé řešení. Ale naší podmínkou bylo, že budeme mít absolutní spoluzodpovědnost za cokoli. Měli jsme možnost si to vyzkoušet i ve vedení Divadla v Dlouhé, kde jsme vytvořili spolu s Hanou Burešovou skvělý, z půlky nový soubor, ze kterého budeme s těžkým srdcem na konci sezony odcházet.
Trpišovský: Jsme zvyklí poslouchat jeden druhého i další názory lidí kolem. Pracujeme spolu právě proto, že na určité věci máme stejný názor. Ve chvíli, kdy ho nemáme, jsme s to vnímat argumentaci toho druhého. Fungujeme takhle už dvacet let, takže to pro nás není nic nového.
Vaše koncepce se opírá o dramaturgické i umělecké redefinování budov Národního divadla. Kromě Národního divadla, Stavovského divadla a Nové scény počítáte i se Státní operou. Minulí šéfové se ale vůči prostoru, v němž Činohra Národního divadla působí, spíše vymezovali.
Trpišovský: Pokud bychom se vůči těm prostorům negativně vymezovali, tak asi vůbec o práci v Národním divadle nemůžeme uvažovat. My pluralitu prostorů chápeme naopak jako výhodu, jedinečnou možnost, kterou žádné jiné divadlo nemá.
Často se volalo po experimentální scéně. Může jí být Nová scéna po přestavbě?
Kukučka: To je otázka, kterou ale lze i otočit ve smyslu, zda Národní divadlo má mít jednu specifickou scénu pro experiment, anebo naopak projekt je výzvou k hledání prostoru, který má osídlit, ať už je to klasická scéna, šapitó, továrna, nebo park. Ale nemůžete pominout budovy, které Národní divadlo má.
Trpišovský: Odpověď na otázku, čím vším může a má Činohra Národního divadla být, přesahuje horizont jednoho funkčního období a formuje se skrze řetězec šéfů a jejich pohledů. Po nás může přijít někdo, kdo se pokusí vykročit úplně jiným směrem. A bude jen na něm, zda si vezme něco z toho, jak jsme to cítili my, stejně jako my se inspirujeme těmi před námi.
Nepřišli jsme vyřešit otázku Národního divadla jednou provždy. Nemáme patent na hotové řešení, chceme se souborem hledat podobu divadla, které oslovuje tvůrce i diváky tady a teď.
Kukučka: Věříme v to, že identita národního divadla, zvláště toho českého, je tvořena osobnostmi, které tu působily a působí, a zároveň ji lze deklarovat i skrze již zmíněné budovy. Cítíme se být jen součástkou v onom puzzle toho, co tuto identitu tvoří.
Nemáme zde prostor podrobně definovat jednotlivé budovy, jak to činí vaše koncepce, nicméně co nejpodstatnějšího vnímáte v případě Stavovského a Národního divadla?
Kukučka: Ve Stavovském divadle cítíme jistou hravost, není to prostor pro těžká, existenciální témata. Popsal bych to na příkladu, že tam dokonale rezonoval Mozartův Don Giovanni, ale už ne jeho opera La clemenza di Tito, která mozartovskou hravost postrádá.
Nejde nám o to, uvádět bezbřehé komedie, ale inscenace, které by tu hravost obsahovat měly. A Stavovskému divadlu nesvědčí ani velký patos. Naopak, historická budova Národního divadla velkou emoci vyžaduje. Když se tam řekne verš, tak zazní a vertikálou letí nahoru.
Trpišovský: Je zajímavé, že inscenace, které se snažily popřít podstatu této budovy, se nakonec svou energií s diváky minuly. Jestliže jsme v koncepci v případě Národního divadla použili slovo chrám, neznamená to, že chceme dělat staré nebo pietní divadlo, ale že prostě uvažujeme o specifice tohoto prostoru, jež je daná i historií jeho vzniku a fungování.
Dělali jsme divadlo v mnoha různých prostorech a jsme zvyklí vnímat jedinečnost každého z nich. Snad i proto nemáme potřebu s historickou budovou a jejími zlatými portály bojovat, nebo se jí vysmívat. Hledáme spolupracovníky, kteří to cítí podobně. Ať už je to Martin Vajdička, který umí pracovat s herci i s velkým prostorem, nebo režiséři, kteří zde již působili a mají k ní vztah. Ale mohou to být i tvůrci nové generace.
Jaký je divák Národního divadla, pro kterého chcete hrát?
Trpišovský: Už z názvu vyplývá, že je to kdokoli z tohoto národa. Není to tedy divadlo jednoho uměleckého nebo generačního názoru. I proto oslovujeme ke spolupráci tvůrce napříč generacemi, přičemž jsem přesvědčen o tom, že mladý režisér může zaujmout i diváky starší generace a naopak. Funkci uměleckých šéfů Činohry Národního divadla chápeme jako kurátora platformy Národního divadla, kam přichází široká veřejnost.
Kukučka: Pluralita uměleckého názoru na formu, žánr, uchopení tématu je naším přesvědčením, přičemž jiní mohou mít zase jinou vizi. Ale vždy by měla odrážet společnost, která by k tomu, co toto divadlo nabízí, měla být empatická.
Trpišovský: Souvisí to i s počtem míst v jednotlivých budovách, úzkou uměleckou vyprofilovanost si mohou dovolit studiové scény. A na druhé straně i s tím, že máme k dispozici vícegenerační soubor osobností, jakých zde moc není, a my chceme využít jeho potenciálu a kvality.
Umělecké duo SKUTR Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský
Jaké máte zkušenosti se souborem Činohry Národního divadla?
Kukučka: Kdybychom neměli z práce se souborem výborné zkušenosti, tak bychom do výběrového řízení vůbec nešli. Soubor je pro nás vždy důležitý, už proto, že jsme zastánci týmové práce a záleží nám na tom, aby soubor, stejně jako inscenační tým, vzal téma za své a posunul je dál. Identita budov a osobností je pro nás tím, co podstatně utváří identitu Národního divadla. A práce se souborem je pro nás zásadním východiskem k tvorbě.
Ještě před vaším nástupem do funkce zaznívají hlasy obávající se návratu jistého konzervativismu do práce Činohry Národního divadla. Co vy na to?
Kukučka: Je nám jasné, že kdokoli, kdo vstupuje do Národního divadla, stává se terčem pochopitelné kritiky. S tím musí každý počítat. Vnímáme jiné názory, ale musíme se opírat o ty, kteří nám dají důvěru. Obavy z konzervativismu mě v našem případě dost překvapily, ale co mě zarazilo nejvíc, je fakt, že je vnímáno jako přežitek, když řeknete, že divák by měl mít z návštěvy divadelního představení zážitek.
Funkci uměleckých šéfů přijímáme s pokorou a otevřeností různým názorům, ale trváme na tom, že zážitky vytvářet chceme. Nevím, za čím jiným než za zážitkem by měl divák do hlediště přicházet.
Trpišovský: My jsme dlouho byli ti mladí a perspektivní, tak doufám, že jsme se už nepřehoupli do kategorie staromilců. Divadlo se snažíme pořád objevovat. Nepřicházíme Národní divadlo spasit, ale objevovat to, co je jeho specifikou a jaké divadlo v něm dělat pro diváky tady a teď.
A to ne skrze předem vytyčené ideové koncepce, ale skrze komplexní zážitek, z něhož k divákům mohou proudit zásadní a velké myšlenky, jež je obohacují. V tom vnímáme smysl divadla.