Článek
Obnovená skupina Jazz Q funguje od roku 2002. Proč jste se dostali k natočení nové desky až nyní?
Především proto, že se dostavila motivace v podobě poptávky. V předchozích letech nepůsobil zájem publika příliš optimisticky, ale teď hrajeme docela často a lidé zase chodí na koncerty, což podpořilo chuť vydat něco nového. A také mám víc času.
V roce 2011 se mi definitivně rozvázaly ruce na Bontonu, už nefiguruji ani ve statutárních orgánech. Jsem zajištěný a mám víc svobody. Dříve jsem naštěstí stíhal alespoň akustické hraní v duu s Tonym Ackermanem, protože je organizačně jednoduché a pružné. Sedneme do auta, za chvíli jsme na místě a ukaž, co umíš. Za málo peněz hodně muziky.
Ale v elektrickém hraní s kapelou mám dluhy, protože vyžaduje náročnější přípravu a zkoušení. Ovšem když se pořádně rozjede, je to droga.
Nekoliduje hraní s vaším častým cestováním a točením dokumentárních filmů?
Kdepak, to se dá dobře skloubit. Akorát mám smůlu na festival v Chebu, kam mě zvou už deset let. Jenže festival probíhá začátkem října, kdy v Himálaji končí monzun a já tradičně nastupuji do expedic.
Před časem jste ohlásil, že album Jazz Q nahrajete s původní zpěvačkou Joan Duggan. Nakonec jde o titul instrumentální. Proč ze spolupráce sešlo?
Na desce jsme skutečně začali pracovat s Joan, kterou jsem pracně vyhledal přes sociální sítě a navštívil v Londýně. Jenže pak se spojení znovu přetrhlo. Od roku 2011 mlčí telefony, domácí i pracovní mail. Nikdo neví, co se s Joan stalo. Nevěřím, že by se na album jen tak vykašlala a přestala úplně komunikovat, když už do věci investovala tolik energie včetně psaní textů. Nechci myslet na nejhorší, ale asi se stalo něco vážnějšího.
Kandidujete na člena dozorčí rady OSA. Máte vizi, jak řešit současnou krizi hudebního průmyslu a ochrany autorských práv?
Ano, mám. Vůbec se nedomnívám, že například sdílení hudby prostřednictvím internetu je tak problematické, jak tvrdí zástupci hudebního průmyslu. Ale současný systém je nekontrolovatelný a musí dojít k jeho rozkladu. Přitom je dávno vymyšlený mnohem lepší systém.
Kdyby se sdílení zpoplatnilo u provozovatelů internetu, přitom by stačily malinké částky, v našem případě asi šedesát korun měsíčně na jednoho uživatele, který by pak měl legálně přístup k čemukoli, vznikla by v globále dostatečná hromada peněz pro všechny subjekty produkující hudbu nebo filmy. Pro muzikanty, autory, vydavatele i třeba hollywoodská studia. Větší hromada peněz než ta současná.
Samozřejmě třeba pro lidi v Africe by i ekvivalent pro nás nicotných šedesáti korun mohl představovat překážku. Výše poplatku se musí solidárně rozdělit. Ale myslím, že se k tomuto jednoduchému řešení schyluje.
Vše naráží pouze na jeden zásadní problém. Odbory, autorské organizace, nahrávací společnosti a další subjekty nejsou schopny dojít ke konsenzu, z čeho by mělo vycházet dělení zisku. Zda extrapolací z minulosti, nebo podle jiného měřítka.