Martin Krafl k hostování ve Frankfurtu: Česko, země na pobřeží? Je to provokativní slogan

Českou literaturu do Frankfurtu povezeme s mottem Česko, země na pobřeží. Na pobřeží čeho se v roce 2026 ocitnou návštěvníci, kteří na tuto velkou akci přijíždějí?

Tou metaforou navazujeme na motto českého hostování na Lipském knižním veletrhu v roce 2019 Čechy leží u moře. Inspirována je Shakespearovou Zimní pohádkou, ve které její autor naši zemi označil jako integrální součást světového oceánu literatury.

Chceme představit českou literaturu jako celek a zaměřit se nejen na představivost, tvořivost a humanitu, ale i na to, jestli takové pobřeží má nějaké hranice a jaké cesty na něj a z něj vedou. Na konkrétní obsah ještě musíme s literárními kolegy, dramaturgickou radou projektu a autory přijít. Samozřejmě je to provokativní, komunikujeme tím sloganem netypicky, protože první myšlenka obvykle je: Proboha, vždyť nemají ani moře! A právě to při rozhodování zabralo.

Na nejprestižnější akci svého druhu plánujete ukázat co nejširší pohled na českou literární scénu. Velké pozornosti by se podle ředitele veletrhu Juergena Boose mělo dostat mladým českým autorkám. Proč?

Frankfurtský veletrh určitě zaregistroval, že se v české literatuře autorkám daří v posledních letech daleko více než autorům. Nabízejí současná témata, která navíc podávají velmi zajímavým jazykem. Dokážou být sociálně kritické. A mají úspěch.

Vedení veletrhu si vyžádalo setkání s Radkou Denemarkovou, Lucií Faulerovou nebo Kateřinou Tučkovou. Zaujala je i Bianca Bellová. Jejich knížky určitě vzbudily pozornost a já pevně věřím, že do roku 2026 právě tyto autorky, ale i jejich kolegyně, jako třeba Viktorie Hanišová, Petra Hůlová nebo Lidmila Kábrtová, přijdou s romány, které zarezonují. Zmínit bych měl ale i muže – Juergen Boos ze současných autorů v Praze hovořil zejména o dílech Jáchyma Topola a Jaroslava Rudiše.

Novinářům jste nastínil zvláštní nápad, jak do propagace literatury zapojit knihkupce. Mohl byste ho více přiblížit?

Inspirovali jsme se u našich norských kolegů. Agentura Norla při svém hostování ve Frankfurtu nad Mohanem v roce 2019 si mezi knihkupci jak v menších, tak ve velkých městech našla své ambasadory. Pozvala je do Norska, udělala jim předvýběr a ukázala jim místa, kde různí autoři píší. A s některými z nich zařídila setkání.

Zkušenosti norských kolegů ukázaly, že řada čtenářů zejména v malých městech, když zajde do knihkupectví, tak neočekává jenom anonymní nákup, ale má zájem o osobní rozhovor se svým knihkupcem, který jim může zprostředkovat literaturu určité země nebo doporučit konkrétního autora. To se nám velmi zalíbilo. Doufám, že i v našem případě to bude mít úspěch.

Mluvil jste o tom, že nebylo úplně jednoduché se v tvrdé konkurenci ostatních zemí prosadit a získat status hostující země. Čím se vám podařilo Němce přesvědčit?

Myslím si, že je to také tím, že nás sledovali dlouho. Myšlenka hostování se objevila v České republice někdy kolem roku 2010, kdy jsem ještě působil v Berlíně jako ředitel Českého centra. Existoval dokonce společný koncept prezentace se Slovenskem v roce 2018 ke stému vzniku Československa. To se nepovedlo. Naší hlavní vstupenkou do nového kola jednání byl lipský veletrh v roce 2019. 

Naše hostování slavilo úspěch, samotný veletrh nás označil za nejúspěšnější v novodobé historii. Tehdy jsme s profesorem Tomášem Kubíčkem (ředitel Moravské zemské knihovny v Brně, pozn. red.) na základě pověření ministerstva kultury oslovili vedení frankfurtského veletrhu a ta interakce se podařila, protože Juergen Boos má českou literaturu velmi rád. Čáru přes rozpočet nám udělal covid, ale podařilo se nám tím projít. Naše jednání vyvrcholila přesně před rokem v říjnu, kdy ministr kultury Martin Baxa přijel do Frankfurtu a deklaroval jasnou připravenost Česka.

Je třeba zmínit, že zanedbatelný nebyl ani váš vliv, neboť se v kulturní diplomacii na ose Praha-Berlín a zároveň Praha-Vídeň-Curych úspěšně pohybujete šestnáct let. Jaké jsou česko-německé vztahy dnes?

Jsou jiné v tom, že je mnohem těžší se v nich prosadit, protože se zrelativizovaly. Začaly být „normální“. Poválečné křivdy už odeznívají, nová generace ukázala nové cesty. Velký kus práce odvedla Česká centra, Česko-německý fond budoucnosti a v literární oblasti Moravská zemská knihovna.

Stali jsme se silnou a demokratickou zemí ve střední Evropě, která má nesmírně zajímavou kulturu, která dokázala, že do Evropy patří. Ale není jediná, proto prosadit se je dnes mnohem těžší, než bylo v rozjitřené době devadesátých let. Češi jsou nesmírně flexibilní a kreativní, mají ale někdy podlomené sebevědomí kvůli tomu, co se jim stalo. Generace mých rodičů, vlastně někdy i má generace málo mluví cizími jazyky, což ji oslabuje, ale na druhou stranu zkušenost ukazuje, že ti, kteří přijdou v zahraničí s Čechy do styku, jsou nadšení z toho, jak jsme tvořiví.

Jak si tu naši tvořivost, jak říkáte, vysvětlujete?

Myslím si, že komunistická éra v nás, co jsme ji zažili, vycvičila neuvěřitelnou flexibilitu v přežití. To je to naše hledání cest. Tam, kde někteří v Evropě řeknou, tudy to nelze, si Čech cestu najde.

Může se vám hodit na Firmy.cz: Moravská zemská knihovna