Martin E. Kyšperský: První honorář kapely Květy málem zruinoval festival

Nemám. Je to přezdívka, která vznikla, když mi bylo šestnáct let. Rád bych prozradil, jak se zrodila, ale ta historka se musí říct celá a je velice dlouhá. Dali mi ji sedmnáctiletí metalisté, kteří zkoušeli se svou kapelou v garáži ve vedlejší ulici.

Jednou jsem z jejich zkušebny slyšel hrát muziku. Byl jsem tak nadšený z toho, že tam někdo hraje, že jsem za nimi začal do té zkušebny chodit, i když jsem tehdy metal vůbec neposlouchal.

Vždycky jsem měl rád písničky. Přišlo mi navíc přirozené poslouchat a pak i hrát různé styly, ničím se neohraničovat a dělat si v hudbě, co mě napadne. Postupem času jsem si začal uvědomovat, že vlastně nedělám žánrovou muziku.

Nebyl to pop ani rock, stejně tak ne ska, reggae, folk nebo jazz. A u nás je to tak, že jakmile kapela nikam nezapadá, její hudba je takzvaně alternativní. Já sám jsem za tím označením ale cíleně nešel.

My si také vždycky spíš připadali jako písničkáři. Beatles byli na začátku popová a na konci své kariéry alternativní kapela. Jestli to tak skutečně je, jsme také alternativní kapela.

Zjistil jsem to o letních prázdninách roku 1993, kdy jsem poslouchal živé dvojalbum skupiny Lucie a díval se přitom na fotografie, které byly v bookletu. To léto jsem se zamiloval do kapel. Ne do hudby, do ní už jsem zamilovaný byl. Okouzlil mě fenomén toho, scházet se s dalšími kluky na zkouškách v garáži.

Byla to rychlá akce. Nezdržovali jsme se učením hry na nástroje a kapelu jsme založili ihned poté, co jsme o ní začali mluvit. Bylo to v řádu jedné hodiny. Potom jsme se začali scházet na zkoušky a rovnou jsme začali nahrávat alba. Já pro ně kreslil obaly, psal jsem texty k písničkám a bylo to plné entuziasmu. Vzpomínám si, že jsme takhle nahráli asi dvacet alb za rok. Vlastně ten počet závisel na počtu zkoušek, na kterých jsme se sešli.

Přesně tak. Dodnes mám ta alba doma. Když se někdo podívá na můj facebookový profil, na hlavní fotce je za mnou snímek přefoceného obalu jednoho tehdejšího počinu.

Je na něm bývalý československý prezident Gustav Husák hrající na elektrickou kytaru.

S tím je spojená historka z roku 2001, kdy nám bylo asi jednadvacet let. Tenkrát jsme ještě nejezdili moc koncertovat, ale měli jsme za sebou nahrávku, která se jmenovala Palouček. Rozdávali jsme ji kamarádům a jeden z nich ji dal pořadatelce punkového festivalu. Ta si ji poslechla a zavolala nám, že by nás ráda na ten festival pozvala. Dodala, že to bude pouze za peníze na cesťák, a my samozřejmě souhlasili. Potom ještě řekla, ať si přivezeme všechny nástroje i aparaturu.

Vše jsme si tedy sehnali, ale nikdo z nás neměl řidičák. Objednali jsme si tedy dodávku s řidičem, který nám pomohl věci naložit a odvezl nás na festival. Tam jsme odehráli koncert, tenkrát to od nás bylo z dnešního pohledu hudebně opravdu strašné, a poté mi řidič řekl, že jeho služba bude stát osm a půl tisíce. Šel jsem za pořadatelkou a připomněl jí, že nám slíbila peníze na cestovné. Když se mě zeptala, kolik potřebujeme, odpověděl jsem, že osm a půl tisíce. Velice ji to zaskočilo a rovnou přiznala, že má rozpočet devět tisíc na všech deset kapel, které na festivalu hrály. Nakonec se slitovala a ty peníze mi dala. Dalších devět kapel se muselo podělit o zbývající pětistovku. Tehdy jsme vlastně dostali první honorář. Rovnou jsme tím zruinovali festival.

V devadesátých letech bylo asi stejné množství kapel jako nyní, ale jen některé dostaly smlouvu na to, aby mohly nahrát desku. Byly to ty kapely, o kterých se pak psalo. A protože nebyl internet, četli jsme o nich v hudebních časopisech Rock & Pop nebo Bang!. Nebylo toho tolik na výběr a bylo jasné, komu se daří a kdo se dere nahoru.

Nic takového už dneska není. Scéna je rozdrobená na mnoho ostrůvků, a když je někdo hvězdou v nějakém žánru, ti z jiných žánrů ho nikdy neslyšeli. Je to podstatný rozdíl. Devadesátky byla doba, která vyráběla hvězdy s monopolem. Mám pocit, že dnes už není možné, aby se na scéně objevili nový Jackson nebo nová Lucie.

Ti, kteří měli v devadesátých letech štěstí a byli vidět, se rovnou stali hvězdami. Ovšem ti, kteří dělali také kvalitní hudbu, ale nikdo si jich nevšiml a jejich desku nevydal, měli prostě smůlu.

V tomhle je dnešní doba internetu výhodnější, protože každý může dělat sám všechno pro to, aby si ho lidé všimli.

Když mi bylo asi třináct, pouštěl jsem si desku Olympiku a představoval si, že v té kapele hraju, na koncertě na mě koukají spolužačky a všechny jsou do mě zamilované. Postupem času jsem pochopil souvislosti a uvědomil si, že ze mě asi hvězda nebude. Nic to ale nezměnilo na tom, že mám všechny ty roky, které jsem v muzice prožil, strašně rád. Jen mě postupně začalo bavit víc poslouchat hudbu, ve které není klišé. Vzpomínám si, že jsem dokázal z koncertů Psích vojáků nebo Jablkoně žít dlouhou dobu. Jejich tvorba pro mě byla dobrodružnější a víc mě vzrušovala.

Vždycky jsme si dávali pozor, abychom neměli v písničce za sebou dva akordy, které nám budou něco připomínat. Když už jsme ale měli zahrát géčko a céčko, pak spíš na citeru nebo loutnu, ne na klasické nástroje. Nechceme dělat hudbu tak, jak ji dělají ostatní. Hodně jsme experimentovali, až jsme se dostali ke zvuku, který je na poslední desce Miláček slunce.

Vnímám euforii z toho, že když přijedeme hrát do malého města, nesedíme deprimovaně v šatně s obavami, jestli na koncert vůbec někdo přijde. Je to velká úleva. Další euforií je, že když přijedeme do velkého města, přijde třeba tolik lidí, že je to prima. I dnes, po patnácti letech hraní, za mnou chodí lidé s tím, že jsme pro ně ten večer byli úplným objevem. Možná to bude znít pateticky a divně, ale já jsem naprosto šťastný.

Každá věc má své důvody. Hrál jsem v divadle pro neslyšící a napsal jsem pro ně příběh, který má být součástí multimediálního programu, jenž by měl neslyšícím dětem přiblížit literaturu. Aprotože na ten projekt bylo dost peněz, tak z příběhu vznikla knížka, která se vydala.

Teď píšu knihu pro dospělé. To už není na objednávku. Píšu proto, že mám rád literaturu. Navíc to mám tak, že obvykle nepracuju jenom na jednom projektu. Z hlediska hudby jsem na to zvyklý, ale z hlediska literatury má nesoustředěnost na jedinou věc vypadá tak, že kromě knihy vznikají i povídky. Nevím zatím, kdy kniha vyjde ani jak se bude jmenovat. V nakladatelství Host mi řekli, že by byli rádi, kdybych jim poslal nějakou nabídku.

V roce 2009 jsem jel vlakem do Prahy na předávání žánrových Cen Anděl. Vlezl jsem do kupé k pánovi, který mi byl povědomý, a já si myslel, že je to nějaký pořadatel koncertů. Měl černé brýle, rozcuchané vlasy a vyklubal se z něho režisér Jan Hřebejk. Povídali jsme si o filmech, já mu řekl, že jedu na Ceny Anděl, a vyměnili jsme si telefonní čísla. Ten večer jsme Anděla vyhráli a Honza mi poslal gratulaci s tím, že si koupí desku a bude nás sledovat.

To se asi dělo, protože pět let poté si vzpomněl, že potřebuje psychopata do seriálu, a zavolal mi. Šel jsem na konkurz a roli jsem dostal.

Nedávno jsem podepsal smlouvu na natáčení seriálu s Honzou Prušinovským, který udělal film Kobry a užovky. Jmenuje se Trpaslík, ale to není má role. Četl jsem scénář, bude to dobré.

Tři.