Článek
Od vydání tvého prvního alba Let’s Celebrate uplynulo téměř jeden a půl roku. Co se od té doby změnilo?
Změnilo se toho mnoho. Předtím jsem byl velmi často na Slovensku, nějakou dobu jsem tam dokonce žil, ale po Ostravě se mi stýskalo, protože tam mám rodiče i známé. Navíc jsem začal cítit, že mi nesedí styl, který jsme hráli s Oskarem Rószou a Martinem Valihorou.
Jsou to úžasní muzikanti, ale jejich styl byl na můj vkus až příliš funkový. Takže jsem se začátkem tohoto roku přestěhoval zpátky domů a začal hledat spoluhráče, se kterými bych mohl fungovat.
Koho jsi našel?
Vzpomněl jsem si na Vlastíka Šmídu, kterého jsem znal z ostravské konzervatoře, kde vedl big band. Je to skvělý pianista, improvizátor a jazzový aranžér. Když jsme se sešli, řekl jsem mu, že chci založit novou kapelu. Chtěl jsem, aby to byl pop, ale aby ho hráli jazzoví muzikanti. Podařilo se nám dát dohromady skvělou partu, která je trošku jazzově laděná, ale ne úplně.
Kdy vyjde nové album a v čem se bude lišit od prvního?
Cédéčko by mělo vyjít na začátku roku. Všechny skladby budou tentokrát v češtině. Napsal jsem jich v průběhu roku asi třicet a nakonec jsem vybral ty, které jsou mi nejbližší. Chci, aby ta deska byla opravdu výjimečná. Takže jsme do několika skladeb dali velký sbor, u některých je pro změnu velký orchestr. Řekli jsme si, že aranže trošku nafoukneme. Asi bude znát, že desku dělala jiná kapela. Samozřejmě tam ale bude můj hlas, budou to zase moje písně, takže nějak výrazně odlišné to logicky být nemůže.
Už před SuperStar jsi prošel několika kapelami. Vzpomeneš si ještě na svůj úplně první koncert?
Ten úplně první jsem měl už v deseti letech na ZUŠ v Mariánských Horách, kde jsme založili rockovou kapelu Eruption of Emotions.
Jak na tu dobu dnes vzpomínáš?
Byla to doba velké bezmoci. Věděli jsme, jak to má znít, ale neuměli jsme to zahrát. Na každé zkoušce jsme si říkali, jak to udělat, aby to znělo tak, jak chceme. Potom přišla nabídka od kluků z již zavedené kapely Robson, která se nedala odmítnout. To mě posunulo úplně jinam…
V Robsonu jsi zpíval asi pět let, až do svého vítězství v SuperStar, kdy jste se rozešli ne zcela v dobrém. Tehdy jsi říkal, že tu spolupráci nechceš úplně ukončit. Vypadá to ale, že už si spolu nezahrajete a Robson asi nadobro skončil. Je to tak?
Neřekl bych, že jsme se nerozešli v dobrém… Ale vyplynulo to ze situace. Kdybych s kapelou zůstal, hrozně by mě to limitovalo termínově. Měl jsem spoustu závazků. Ale abych byl upřímný, hlavní impuls byl ten, že jsem už prostě nechtěl dělat takovou hudbu. Nemohl bych říct, že tohle jsem já a takhle se chci prezentovat. Najednou jsem měl možnost dělat to, co opravdu cítím, a najít hudebníky, které to bude bavit.
Kluci z Robsonu vědí, jak to bylo. Už před soutěží jsem se vymykal jejich stylu a snažil to tlačit někam, kde to oni nechtěli. Dlouho jsem toužil po dechové sekci a podobně, ale jim – striktním rockerům se zdálo, že cokoliv je navíc, už není ono.
Jak se dnes s odstupem času díváš na SuperStar? Byly tam okamžiky, kdy ses cítil trapně? Třeba když pištící fanynky házely na pódium plyšáky?
Už když jsem tam šel, tak jsem věděl, co to obnáší. Šel jsem tam proto, že jsem chtěl zpívat. Hodně lidí si dodnes myslí, že jsem tam příšerně trpěl, když jsem musel zpívat všechno, co mi řekli. Ale ne, já jsem byl rád za každou písničku, kterou mi určili. Pro mě to bylo objevování nových možností, ohromně mě to bavilo. Samozřejmě tam byla nějaká úskalí, jak říkáš – ty ječící fanynky a všech kolem toho. Já jsem to ale nebral vážně, bylo mi jasné, že celá ta show je taková nafouklá bublina.
Jak vnímáš zprávy, které o tobě šíří bulvární tisk? Třeba o tom, že po boku své o sedmnáct let starší přítelkyně tloustneš a fotrovatíš?
S tím se asi budu muset smířit, asi to k popularitě patří. Já myslím, že by mohlo být ještě hůře, takže to tak nevnímám. Samozřejmě kdyby začaly vycházet lživé články o tom, že šňupu kokain a válím se na ulici, tak to bude něco jiného. Zatím to ale nemá cenu řešit.
Vztah s tvojí přítelkyní už trvá dlouho. Je opravdu vážný?
Já svou přítelkyni miluji, ale nerad bych svoje soukromí přetřásal veřejně, protože není důvod přikládat do ohně. Člověk by samozřejmě rád některé věci vysvětlil, ale jakákoli další věta, kterou řeknu, jen prodlouží ty články a zase budou mít o čem psát.
Přestože ses stal celebritou, vypadl jsi z první desítky v anketě Český slavík? Čím si vysvětluješ ten pokles popularity?
Myslím, že je to naprosto logické. Hlavně kvůli tomu, že se zpozdilo vydání alba, jsem trošku zmizel z povědomí a mohlo by se zdát, že nic nedělám. Je trošku nemilosrdné, že člověk v téhle branži musí pracovat na tom, aby byl viděn. Ale myslím, že jsem stále mladý a není všem dnům konec. Rozhodně bych nechtěl vidět svoji kariéru od Slavíka ke Slavíkovi.
A není to spíše tím, že tvoje první album se trošku netrefilo do většinového vkusu?
Měl jsem samozřejmě možnost udělat první i druhé album, tak, jak to necítím. Mohl jsem se podbízet a začít zpívat takové písně, u kterých by byla větší šance, že je budou rádia hrát. Ale já se rozhodl dělat hudbu tak, jak to cítím, a to je v dnešní době jediná možnost.
Nemám rád, když se umělci přizpůsobují tomu, co zrovna letí. Není důležité být pořád na vrcholu, zpěvák by měl spíše fungovat v tom svém stylu, ve kterém se našel. Když to dělá dobře, fanoušci si ho najdou. Třeba takový Karel Gott, ten svůj styl a image příliš nemění už desetiletí a také proto se k němu lidé vždycky vrátí. A je to tak dobře, tak to má být.