Marta Skarlandtová: Při živém vysílání jsme měli tep jako pilot při startu

I proto moderovala například mezinárodní soutěže ve společenském tanci. V roce 2000 z televize odešla a od té doby se věnuje překladům.

Co vás přivedlo do Československé televize?

Konkurs, ještě na gymplu. Tatínek byl mezinárodní rozhodčí boxu a já byla velkou fanynkou. Jela jsem s ním na box do Ostravy, vystoupili jsme na nádraží a uviděla jsem plakát, že se ke Dni tisku na Černé louce koná konkurz na hlasatelku ostravského studia. Řekla jsem tatínkovi, že tentokrát box oželím, protože se půjdu podívat na konkurz.

Chtěla jsem tam jít jen jako divák, ale oni tam se mnou začali zacházet jako s adeptkou. Tak jsem si řekla: fajn, aspoň budu mít holkám na gymplu co vyprávět.

K svému velkému překvapení jsem postoupila až do třetího kola a vedoucí hlasatelek z Prahy se mě ptala, co chci dělat dál. Měla jsem podanou přihlášku na vysokou školu do Prahy a ona mi řekla, ať se jí ozvu, jestli se na ni dostanu. Ozvala jsem se, pozvala mě na další konkurz a bylo to.

Hlasatelkou jste se tedy stala už jako studentka vysoké školy?

Při studiu jsem dlouho hlásila externě. A když se televize rozšiřovala o druhý program, což bylo v 1969, nabídla mi pracovní smlouvu. Byla jsem v posledním ročníku vysoké školy a studia jsem zanechat nechtěla, ale smlouva také nepřijde každý den. Nakonec jsem dostala výjimku ministerstva školství, ve které stálo, že vzhledem k pracovní době můžu přes den chodit do školy a večer hlásit.

Mezinárodní soutěže jste začala moderovat, když v televizi objevili váš talent na jazyky?

Bylo to mnohem dřív, na mezinárodním televizním festivalu. Šlo o zahajování, předávání cen a různé společenské události během festivalového týdne. Moderovala ho kolegyně ze Slovenska, a protože jsme byli federace, chtěli k ní někoho, kdo mluví česky a také jinými jazyky. Vybrali mě. Těch, kteří uměli tři jazyky, tehdy nebylo moc.

Bavilo vás to?

Velmi mě to bavilo.

I když to nebyl box?

Duševní box to ale byl. Zahájení bylo v pohodě, ale překládat někdy komunistické funkce do angličtiny nebylo zase tak úplně jednoduché. A závěr byl o nervy. Dělala jsem ho sama a do poslední chvíle jsem nevěděla, koho porota vybere, kdo vyhraje. Vyhlašovalo se patnáct až dvacet cen a kolikrát jsem si dopisovala text a už běžela znělka festivalu.

Všechno tenkrát bylo naživo, i vaše hlasatelské výstupy mezi televizními pořady. Pracovala jste bez čtecího zařízení. To už si dnes asi moc lidí neumí představit.

Ano, měli jsme před sebou jen desky s poznámkami.

To musel být adrenalin.

To byl. Probíhal dokonce nějaký výzkum, jehož kompletní výsledky jsme nikdy neviděli. Při něm nám měřili tepovou frekvenci a zjistili, že je stejná jako u pilota při startu letadla. To je jediné, co se k nám z toho výzkumu doneslo.

Jak jste to dokázala přečkat ve zdraví?

Můžu vám říct, že se tomu dneska také divím.

Jak dlouhý čas jste měla na přípravu svého vstupu?

Nástup na večerní směnu jsme měli odpoledne, aby člověk stihl jít do maskérny a zároveň se připravit. Naší povinností, kterou málokdo dodržoval, bylo vyzvednout si den před vysíláním takzvanou plachtu, což byl vysílací scénář. O to dřív jsme ale do práce chodili v den, kdy jsme hlásili. A když nás čekal nějaký dlouhý text, dala nám avízo sekretářka, abychom se stihli připravit a naučit se ho.

Při běžném dni jsme přicházeli ve tři, čtyři hodiny odpoledne. První vstup byl před Večerníčkem, který se vysílal v sedm večer. Ten byl docela stručný.

Použila jste někdy frázi o nastaveném zrcadle? Všichni si ji určitě pamatují třeba z filmu Vesničko má, středisková, v němž ji televizní moderátorka vyřkne.

Musím říct, že jsem ji neřekla nikdy.

Jak na dobu v Československé a pak v České televizi vzpomínáte?

Byla úplně jiná. Zaprvé nás hlasatelů a hlasatelek bylo málo. A za druhé naše vstupy byly vlastně takovým zklidněním vysílání. Dneska se to na vás nahrne, zpravodajství odšumí, všichni to sbalí a jdou domů. Tehdy divák věděl, že jsme s ním ten večer od začátku do konce. Takový až důvěrný vztah s lidmi dnes nevznikne.

Jaký byl mezi lidmi nejpopulárnější pořad?

Jedním z těch nejpopulárnějších byla koťata.

Myslíte ta, která se vysílala v přestávce mezi pořady?

Ano, mezi tři koťata dali klubíčko vlny a ona si s ním hrála. Dnes je nepředstavitelné, že by se nedodržela stopáž. A když se to náhodou stane, narve se tam reklama. Tenkrát byla na programu koťata. Nastoupila, když třeba dřív skončil hokej. Bylo to úsměvné.

Méně úsměvné byly jiné okamžiky. Například při Palachově týdnu v televizi hlídali i to, jestli na diácích, které se pouštěly o přestávkách, není oheň. Ani z dálky nesměl problikávat. Nesměla být vidět ani boží muka, třeba na fotografii.

Hlídali i vás, abyste nepronesli v živém vysílání něco nepatřičného?

Ano a já s tím měla dost problémů, protože jsem odmítala interpretovat texty tak, jak k nám z redakce přišly. Každý redaktor si tam honil triko, do textu naflákal vždycky kilo socialismu, nastavování zrcadel a já nevím čeho všeho, a mně se to strašně příčilo. Takže jsem s režiséry dne, kteří úpravy schvalovali, měla dost často názorové rozepře. Většinou to skončilo tak, že mi sdělili, ať si to tak řeknu, ale na svou zodpovědnost.

Procházelo to?

Ne vždycky. Byly věci, kvůli kterým jsem šla na koberec.

Vzpomenete si na některou?

Pamatuji si třeba na televizní festival, který jsem moderovala a také na něm překládala do angličtiny. Přišel mi scénář, jenž začínal oslovením Dobrý večer, soudruzi a soudružky. To se tak říkalo. I děti ve školách tak oslovovaly učitele.

Jenže v angličtině tohle prostě říct nemůžete. Řekla jsem tedy Good Evening Ladies and Gentlemen a už jsem musela na koberec. Spustila jsem tam lingvistickou přednášku o tom, že tak Angličany nemůžu oslovovat obecně, protože u nich se tak oslovují jen odboráři, a hosté by se mohli urazit. Nakonec mi byla oficiálně schválena výjimka.

O služby na Vánoce a Silvestra jste losovali?

Ne, protože rozpisy psal můj kolega Miloš Frýba. Uměl to virtuózně. Navíc Vánoce nebo jiné služby, které přinášely nejvíc popularity, byly za odměnu. A protože jsem byla bezpartijní, sloužila jsem na Štědrý večer jen dvakrát, v roce 1969 a 1989.

To vám asi nevadilo, když jste mohla být s rodinou?

No jasně. To bylo úplně super. Ale v televizi se s tím dělala velká věda. Hlasatelka vypadala třeba jako sněhová vločka. Dělaly se také slavnostní záběry s jakoby hollywoodskými opary. Při nich byl objektiv kamery pomatlán špekáčky, aby se zdál být zamlžený. Kluci kameramani byli úžasně vynalézaví.

Vycházeli jste mezi sebou s kolegy dobře?

Řekla bych, že výborně.

Vídáte se ještě?

Holky se scházejí, ale já ne. Mám pocit, že už jsem jinde.

Svou televizní éru jste úplně uzavřela?

Uzavřela jsem ji tím, že jsem skončila s hlasatelstvím a začala dělat Nedělní ráno, což byl autorský pořad. Zažila jsem to prvně v životě a byla jsem naprosto odvázaná z toho, že si ho můžu naplnit, čím chci. Psala jsem scénáře, a koho jsem si vymyslela, že tam bude, ten tam prostě byl. Nikdo neschvalovat scénáře slovo od slova, bylo to tematické. Bylo to úžasné.

Proč jste z televize po třiceti letech odešla?

Protože pořad Nedělní ráno zrušili. A tak jsem se plně vrhla na překládání.

Překládala jste i při práci v televizi?

To by ani jinak nešlo. Udělala jsem si doktorát z translatologie a dějin německé literatury a překládala jsem nějaké televizní dokumenty. Aby totiž člověk úplně nevypadnul z oboru, nebylo možné nesledovat, co se v něm děje. Vždycky jsem počítala s tím, že se k překládání vrátím. Proto jsem se snažila udržovat ve formě včetně toho, že jsem hodně četla knihy v originále. Naštěstí měli naši bohatou knihovnu. Kupodivu se tenkrát daly v obchodě nazvaném Sovětská kniha koupit anglické originály.

To by mě nenapadlo.

Bylo to zajímavé. Vždycky ty knihy byly s ruskými vysvětlivkami a s předmluvou na téma, co si o nich máte myslet. Ale byl to originál.

Překládala jste hry pro pražské divadlo Ungelt vašeho bratra Milana Heina, ale psala jste i texty pro kapelu KTO, kde hrál váš manžel…

Bylo to trochu jinak. Když Walda (Waldemar Matuška v roce 1986 zůstal v USA, pozn. red.) utekl, co udělal bolševik? Potrestal ty, kteří tu zůstali. KTO (hudební skupina Kamarádi táborových ohňů, pozn. red.) s ním spolupracovali třináct let. Žádný oficiální zákaz sice nikdy neměli, ale hrát nemohli.

Lidé z agentury Pragokoncert tehdy řekli, že si KTO musí postavit nový program. Kluci tedy najali scénáristu a Zdeněk Podskalský jim chtěl program zrežírovat. Jenže scénář bez udání důvodu na Pragokoncertu třikrát neprošel. Tak z toho sešlo.

Začala jsem tedy psát já, ale první i druhý scénář mi byl rovněž vrácen. Třetí konečně schválili, program byl nastudován, ale když si KTO chtěl někdo objednat, na Pragokoncertu mu řekli, že umělci nemají čas. Bylo to beznadějné. No a pak přišla revoluce.

Co si myslíte, když se díváte na seriál Volha. Je to věrný obraz doby, v níž se odehrává?

Z devadesáti procent ano. Když se na něj dívám, vrací se mi mé tehdejší pocity beznaděje. Ale je dobře, že se vysílá.