Marta Jandová utíkala od tátovy slávy, teď se vrací jako Mona Lisa

„Moc mi pomohlo, že jsem teď v Česku. Minulý rok se mi nějak nepovedl,“ posteskne si Marta. Na mysli má rozchod s přítelem - německým zpěvákem Sashou, se kterým byla čtyři a půl roku. Krátce nato se v Praze vypravila se svým tátou na kulečník, kde potkali Oldřicha Lichtenberga, producenta pražského Divadla Broadway. A nabídka na roli v muzikálu Mona Lisa byla na světě.

„Najednou mi to tak nějak padlo do života. Oslovil mě ve chvíli, kdy se mi začalo stýskat po domově, češtině i kamarádech. Tak to pro mě byla příjemně lákavá nabídka,“ říká Marta.

Zpočátku měla zpívat pouze sestru hlavní hrdinky -energickou a trochu obhroublou koketu Margaritu. Jenže když krátce před premiérou z projektu vypadla Iveta Bartošová, původní představitelka Mony Lisy, tvůrci se rozhodli, že Marta zastane i tuhle roli.

V současné době září na jevišti Divadla Brodway v muzikálu Mona Lisa.

FOTO: archiv Divadla Brodaway

„Texty jsem se učila v autobuse, cestou na zkoušky. Zatím bydlím u táty na vesnici za Prahou, takže jsem každodenního dojíždění využila ke studiu. Vždycky hodinu a půl do Prahy a stejnou dobu zpátky,“ říká sympatická zpěvačka.

V českém muzikálu nezpívá poprvé. Už před dvanácti lety si střihla roli Agnes v prvním provedení Krysaře od Daniela Landy. „Tehdy si spousta lidí myslela, že jsem tam jen kvůli svému jménu. A tohle já nevydejchávám. Jsem hrdej člověk a chci ukázat, že si všechno dokážu zařídit sama. A že na to mám.“

Kvůli slavnému otci si Marta zažila své. „Na základní škole v první druhé třídě jsme měli paní učitelku, která mě neměla ráda. Nevěděla jsem proč. Přitom jsem byla roztomilé dítě, měla jsem krásné lokny,“ prstem si dělá vlny ve svých dlouhých vlasech. „Jednou jsem chtěla zalít kytičky, protože byly suché. Ale jako malé dítě jsem nevěděla, kolik se jim dává vody, takže přetekly. A paní učitelka, místo aby mi vysvětlila, že si mám dát pozor, mě hrozně seřvala,“ vzpomíná.

Vadila jí i pozornost, kterou tatínek vyvolával třeba na obyčejném nákupu. „A když jsem dospívala a začala mi růst prsa, měla jsem strach, aby si někdo nemyslel, že jsem jeho milenka. Tak jsem na něj na veřejnosti neustále řvala: Tati! Tati!“

Mnozí by se z toho, že mají slavné rodiče, snažili vytěžit maximum. Marta je ale pravý opak. „Nechtěla jsem v tomhle žít.“ Kdysi ji bavily jazyky a toužila stát se tlumočnicí. Proto odjela v devatenácti letech do Německa, aby se naučila německy. Už tam zůstala.

Tahle země jí přirostla k srdci. A to i přesto, že ji původně neměla vůbec ráda. „Když k nám po revoluci začalo jezdit víc cizinců, většina z nich byli právě Němci, protože to tady pro ně bylo levné. A když se tu objevila třeba skupina osmnáctiletých kluků, tak se samozřejmě opili a dělali své zemi ostudu. Přesně kvůli tomu jsem Němce neměla ráda. Měla jsem za to, že si myslí, že si nás holky můžou za malé peníze koupit,“ vysvětluje.

Se svou kapelou Die Happy. Zleva Thorsten Mewes, ralph Rieker a Jürgen Stiehle.

FOTO: archiv kapely Die Happy

Později se ale Marta zamilovala právě do Němce i do jazyka svého přítele. Říká, že němčina není hezká na zpívání, ale je podle ní velmi bohatá, stejně jako čeština. A to se jí líbí.

„A místní lidé? Vždycky jsem říkala, že jsou studení a divní. Dnes můžu potvrdit, že jsou na rozdíl od nás organizovanější, víc puntičkářští, na všechno mají hrozně moc systémů a pravidel. Jakmile si na to člověk zvykne, cítí se tam opravdu jistěji. Musím říct, že když letím do Španělska a půjčím si tam auto, mám strach, že mi zůstane nějaká páka v ruce nebo se mi odklopí sedadlo. Když si ho půjčím v Německu, tak vím, že bude v lepším stavu než moje, které si hýčkám.“

Se svým tehdejším přítelem a později i manželem, kytaristou Thorstenem Mewesem, nakonec Marta založila kapelu Die Happy. Dnes je skupina velmi známá ne -jen doma, ale i za hranicemi. Prorazit jim však trvalo hodně dlouho.

„Když mi tenkrát přítel nabízel, jestli bych v kapele nezpívala, řekla jsem si proč ne? Že se aspoň nebudu nudit.“ Zpívat v Německu jí nevadilo. Nikdo ji tam totiž neznal. Začátky byly krušné. Marta vzpomíná, že neměli žádné kontakty, nikdo jim nepomáhal.

S otcem Petrem Jandou

FOTO: Petr Horník, Právo

„První roky jsme hráli v malých klubech a byla to fakt dřina. Vždycky když už jsme mysleli, že si nás někdo všiml a budeme moci podepsat smlouvu, nastal nějaký problém. Takže trvalo šest let, než se nám povedlo zaujmout jednu velkou nakladatelskou firmu.“

Aby se uživila, chodila si přivydělávat jako uklízečka nebo chvíli pracovala v čajovně, jindy zase každé ráno rozdávala na frekventované křižovatce propagační letáky. „Hodně jsem makala, abych mohla zaplatit účty a přitom hrát s kapelou. Dělala jsem po nocích nebo brzy ráno.“

Když konečně začali s Die Happy vydělávat, první rok všechny své peníze vrážela do splácení dluhů. Od tchyně si totiž ve finanční tísni postupně vypůjčila asi šestnáct tisíc marek. „Viděla, že se opravdu snažíme, takže mi občas, když jsme neměli peníze, zaplatila pojištění nebo telefon. Všechno jsem si ale psala a pak splatila. Nenávidím dluhy! Když jsem měla všechno vyrovnané, volala jsem celá šťastná tátovi: ,Tati, už jsem to splatila a mám na kontě dva a půl tisíce marek!‘ Byl na mě hrozně hrdej.“

Zatímco kapela už šlape pěknou řádku let, se vztahy to má Marta horší. Manželství jí nevydrželo, po pěti letech se rozvedla. Ve čtyřiadvaceti. „Byli jsme opravdu mladí a nevyzrálí. Manželství nám zkrachovalo na tom, že se zamiloval do jiný,“ krčí rameny. Dnes jsou prý ale jako bratr a sestra. „Perfektně si rozumíme, udělá pro mě první poslední.“

Rok po rozvodu do jejího života vstoupil další muž, opět muzikant z kapely, nový basák. „Jednou mě políbil a já se zamilovala,“ zasní se Marta. Ani tentokrát jim to neklaplo. Vydrželi spolu tři roky. Nezvládli hektické období.

„Podepsali jsme smlouvu s firmou a během čtrnácti měsíců jsme vydali desku, napsali a vydali druhou a mezitím jsme odehráli dvě stě koncertů. Takže jsme jezdili domů jenom na noc, a to jsme jen prali, abychom měli čisté prádlo. Byli jsme v opravdu velkém stresu a začali se spolu hodně hádat. Po jednom mejdanu jsme si v půl osmý ráno podali ruce a řekli si, že náš vztah skončíme a zůstaneme raději přátelé,“ líčí. „Pak se mě kluci ptali, kdy to dám dohromady ještě s bubeníkem. Já že nikdy,“ směje se Marta.

Její zatím poslední přítel byl rovněž z branže. Německý popový zpěvák Sasha. Seznámili se spolu na jednom vystoupení, kde společně předvedli duet Endless Love, který kdysi nazpívali Mariah Carey s Lutherem Vandrossem.

„Mezi námi to ale prostě skončilo. Oba víme, co se stalo,“ smutně konstatuje a přiznává, že si ještě občas na svou poslední lásku vzpomene. „Ale už to přebolelo. Pomohlo mi, že se vůbec nevidíme.“

I když přiznává, že už by klidně založila rodinu, na obzoru zatím žádný nový přítel není. „Než něco uspěchat, tak si na miminko raději počkám,“ říká. „Je ale fakt, že mi láska občas schází.“

Jedno miminko jim však přece jen do rodiny přibude. Čeká ho její otec se svou mladičkou manželkou Alicí. Marta už má jednu nevlastní sestru - patnáctiletou Elišku - z tátova předchozího manželství. „Když se narodila, tak mě zrovna v té době miminka nezajímala. Říkala jsem si, že umí jen kakat, papat, řvát a spát. Ale jinak se s Eliškou máme moc rády… Teď už si s miminem víc pohraju.“

A jak Marta reagovala, když si její otec domů přiváděl o dost mladší přítelkyně? „Jeho bývalá žena Martina je o deset let starší než já. Sedla si se mnou, abychom se seznámily. Od té doby jsme kamarádky,“ vypráví zpěvačka. S Martinou se přátelí dodnes.

S otcem Petrem Jandou natočila nedávno duet Dotyky slávy.

FOTO: Petr Horník, Právo

O Jandově současné manželce Alici se Marta dozvěděla, když jednou nečekaně přijela za tátou. „Tenkrát jsem klepala, zvonila, ale nikdo mi neotevíral, tak jsem šla terasou a najednou přede mnou stála nějaká mladá dívka, což byla Alice, a povídá: Váš otec hraje tenis…,“ vzpomíná na první setkání se svou současnou macechou.

Marta si myslí, že jí táta o Alici neřekl, protože se bál, jak zprávu o jeho mladičké lásce přijme. „Tak mi to aspoň přišlo. Vždycky jsem k němu byla tolerantní, ale tentokrát jsem mu říkala, jestli by si nechtěl najít starší. Čtyřicetiletý věkový rozdíl je přece jen hodně.“ Tehdy jí otec odpověděl, že o věk nejde. Že jim to spolu klape a mají se rádi. „To mi stačilo. Je to jeho život, jeho peníze… Ať si třeba nechá nastřelit vlasy, má mnohem mladší ženu, ale hlavně když bude šťastnej. Protože když je spokojenej, jako že teď je, tak to pak jsem šťastná i já,“ zamýšlí se zpěvačka, která se svým tátou nedávno nazpívala duet -Dotyky slávy.

„Kde jsou ty časy, kdy holčičku svou tak rád jsem houpával na kolenou. Dávno jsi velká a vlastní svět máš, byli jsme čtyři, zbyli jsme už jen dva… Bylo to úžasný žít s legendou, málokdo chápal, že věci to zvláštní jsou. Kdejakej táta dal svý děti spát, ty jsi byl pryč a já mohla si o tom jen zdát…“ zpívá se v písni, která vypovídá o smrti Martiny maminky Jany a jejího bratra Petra.

Svou maminku Marta ztratila v sedmnácti - paní Jandová zemřela na rakovinu. „Když jsme s tátou Dotyky slávy natáčeli ve studiu, zpívalo se mi to opravdu hodně těžce. Po mamince se mi pořád stýská,“ ztiší hlas. „A jsou momenty, které nevydýchám. V muzikálu Mona Lisa je třeba na konci písnička, která se jmenuje Mateřská láska. Zpívá ji moje muzikálová maminka paní Zagorová.

Několikrát jsem to už na jevišti probrečela. To je ale na druhou stranu dobře, protože scénář mi předepisuje plakat. Tak mi aspoň tečou pořádné slzy.“ Marta přiznává, že si se svou maminkou občas v duchu povídá. Tvrdí, že jí pomáhá, když na ni stále myslí. „Dotyky slávy je pro mě takový atribut toho, že tu jsou pořád s námi. Myslím, že by maminka měla velkou radost,“ říká. Její o sedm let starší bratr Petr maminku přežil o deset let. Měl nádor na mozku. „Bylo to pro nás opravdu hrozné. Proto se táta na malého synka opravdu moc těší. Ještě to není úplně stoprocentní, ale prý to bude kluk,“ zajiskří jí v očích.

A co čeká v nejbližších dnech Martu? Jen samé koncertování a hraní v muzikálu. Podle toho, co říká, se ani na chvilku nezastaví. Koncem března pojedou s kapelou akustické turné po Německu, do toho muzikál Mona Lisa. „Takže budu pořád na cestách mezi Prahou a Německem. Táta mi říkal: ,Jsi tak vytížená, máš toho hodně.‘ Já na to, že mě to ale hrozně baví… Asi to byl fakt osud potkat Němce, našeho kytaristu, který mě ke zpívání dostal. Protože být teď tlumočnicí? Nevím, jestli bych byla šťastná. Možná bych měla rodinu, dvě děti a domeček na vesnici. Teď nemám nic, ale muzika mě opravdu hrozně naplňuje. Jsem šťastná.“