Článek
Výtvarno a poetika jsou dílem výtvarníka a režiséra Matěje Formana, masky a kostýmy vymyslela výtvarnice Andrea Sodomková. Pohybovou část v choreografii Štěpána Pechara zastanou tanečníci z Dekkadancers. Rozhovor o projektu Právu poskytl Marko Ivanović.
Jak jste se ke Knize džunglí dostal?
Mělo to vtipný začátek. Štěpán Kubišta, ředitel Jatek78, chtěl využít soubor Dekkadancers, který tvoří tanečníci, často původně baleťáci. Zrovna tou dobou se uvažovalo o vzniku stanu Azyl 78, a protože v baletu je v zimě vždycky největší zájem o představení Louskáček, napadlo ho udělat si legraci a vytvořit jakousi letní verzi Louskáčka. Posunout ho třeba na Havaj. V zásadě šlo o to, vzít Čajkovského hudbu a udělat představení postavené na Louskáčkovi.
Protože už se také dlouho domlouval na spolupráci s ředitelem České filharmonie, tohle se mu zdálo být dobrým spojením. Oslovil bratry Formany a mě, zda bych byl ochoten udělat úpravu díla Čajkovského pro tyto účely. Bral jsem to jako zajímavý úkol.
Ale po první schůzce, na které jsem nebyl, bylo všechno jinak. Matěj Forman na ní začal mluvit o Knize džunglí a mně se ten nápad zalíbil. Uvědomil jsem si, že bych mnohem raději dělal vlastní hudbu, navíc byl samotný námět podnětný a pěkný. Na další schůzce se ukázalo, že jsou všichni pro. Takže to vzniklo vlastně omylem.
Je to má první zkušenost s čistě tanečním představením. Operu jsem už dělal několikrát. Například komorní Dívku a smrt nebo Monument s Davidem Radokem v Brně, což byla taková politická, vážná opera.
V čem bylo skládání hudby pro Knihu džunglí jiné než psaní opery?
V Knize džunglí jsou nositelem děje jenom hudba a pohyb, které jsou samy o sobě dost abstraktní, stylizované. Hudba musí být dostatečně inspirující pro pohyb tanečníků, a zároveň musí vyprávět děj tak, aby ho divák dovedl i beze slov pochopit. Přitom jsem nechtěl sklouznout k prvoplánové popisnosti, jako je tomu třeba v animovaných groteskách.
Napsal jste pro Knihu džunglí nějakou melodii, která by mohla být hitem?
Melodie v Knize džunglí jsou, a troufám si tvrdit, že některé i docela chytlavé. Ale ze začátku jsem o ně ani příliš neusiloval. Snažil jsem se hlavně zobrazit džungli, která je velmi rozmanitá, plná života a zdánlivě chaotická. Při bližším pohledu však zjistíte, že v ní určitý řád je, takový sršatý a chvilkami těžko předvídatelný. Když se podíváte na listy stromu, zdají se vám na první pohled stejné a symetrické. Pak se podíváte lépe a zjistíte, že je každý jiný.
O něco podobného jsem se pokoušel i v hudbě. Chtěl jsem vytvořit podivně krásný a srozumitelný hudební svět, ve kterém se každou chvíli ozvou nějaký pazvuk, falešnost nebo nesouhra. Nechtěl jsem se za každou cenu podbízet publiku, že bych takzvaně myslel na děti, které na představení půjdou.
I zkušenost, kterou mám z edukačních programů, je taková, že mladé, nepoučené publikum, pokud jde o vážnou hudbu, nemá předsudky. Není pro ně důležité, jestli je hudba disharmonická, divoká nebo hlasitá. Důležité je, aby byla srozumitelná.
Jaký je podíl České filharmonie na představení?
Vybrali jsme patnáct jejích hráčů, protože víc bychom do šapitó asi nedostali. Jsou to muzikanti, kteří se sami rozhodli do projektu jít. Vědí, že jdou do velkého neznáma a dobrodružství. Netradiční je i umístění orchestru. Je součástí scény a tvoří zadní plán představení. Aby muzikanti viděli na dirigenta, budou celou dobu otočeni k publiku, a pro diváka budou tudíž nepřehlédnutelní.
Kniha džunglí je další vaše spolupráce s bratry Formany. Kromě opery Čarokraj jste dělal s Milošem Formanem a jeho syny Dobře placenou procházku.
Byla to první velká spolupráce a od té doby spolu děláme často. Pracoval jsem s nimi na představeních Obludárium a Deadtown, dělali jsme spolu v Huse na provázku v Brně Rusalku i zmíněný Čarokraj. Kniha džunglí je projektem Matěje Formana. Je to pro něj také trochu nová zkušenost. Je primárně výtvarník a v Knize džunglí se ujal rolí výtvarníka, režiséra a spoluautora scénáře.
Já se ocitl v roli skladatele, dirigenta a na scénáři jsem se také dost podílel. Scházeli jsme se s Matějem několik měsíců, než se nám podařilo ho dopilovat do tvaru, který se líbil nejen nám, ale i choreografovi Štěpánovi Pecharovi.
Jak dlouho jste hudbu skládal?
Intenzivně od prosince do dubna. Zrovna v tomhle období jsem na své domovské scéně Národního divadla Brno neměl mnoho představení a dirigentských povinností.
Jak dlouho se bude Kniha džunglí hrát?
Měsíc, někdy i dvakrát denně. Na postu dirigenta se střídáme s Janem Kučerou. Hudebníci se budou střídat, tanečníci ne.
V pražském Rudolfinu provázíte edukativními koncerty, které jste spoluvytvořil. Co vás k tomu přivedlo?
Když jsem studoval na HAMU, dostal jsem nabídku od pana profesora Tichého, jestli bych za něj na částečný úvazek učil hudební teorii na hudebním gymnáziu. Přišlo mi to jako skvělá praxe. Učil jsem a začalo mě to bavit. Hlavně momenty, kdy jsem studenty seznamoval se skladbami, které neznali. Skvělé bylo, jak jim zářil y oči, když jim hudba otevřela netušené obzory a poskytla nový zážitek.
Role člověka, který jim otevírá brány do nového světa, mě začala bavit. Ve chvíli, kdy jsem tam kvůli dirigování už učit nestíhal, říkal jsem si, že bych v něčem podobném rád pokračoval.
Co teď připravujete?
Na příští sezonu chystáme s režisérem Davidem Radokem v Národním divadle Brno operu Salome. Na podzim mě čeká zajímavý program s rozhlasovým orchestrem. Budeme hrát, mimo jiné Vokální symfonii od Vladimíra Sommera nebo Čajkovského Pátou symfonii.
A pokud jde o naši řadu výkladových koncertů s Českou studentskou filharmonií, příští rok se zaměříme na moderní hudbu. Jeden program se jmenuje od Pacifiku k West Side Story. Zazní v něm pět rozdílných a důležitých skladeb minulého století, přičemž každá z nich má jinou estetiku. Chceme lidem ukázat, jak různě se dá dívat na současnou hudbu.
Může se vám hodit na Firmy.cz: